Princezna Jasněnka a švec, který létal
Dva mladí tovaryši, Ondra s Jírou, vesele vandrovali světem.
Ondra se vyučil kovařině a Jíra byl, s odpuštěním, švec. Svému řemeslu oba dobře rozuměli, ale že měli mladou, neklidnou krev, nikdy se na jednom místě dlouho nezdrželi. Přiučili se tomu, co ještě neuměli, leccos nového okoukli a pochytili, poděkovali, a po týdenku, po dvou táhli dál. Když se nachyloval třetí rok jejich vandrování, mohli nejednoho mistra strčit do kapsy.
Jednou takhle kvečeru, když západní nebe hořelo světlem zlatým a hustým jako med, oba kamarádi se natáhli pod Olšemi u potoka, vandrovnické tlumoky si dali pod hlavu a bezstarostně
odpočívali. Ze samé bujnosti se za chvilinku začali hádat, které řemeslo je lepší, jestli kovařina nebo ševcovina, a při kterém se dá víc dokázat.
„Jen kdybych já měl pěkné kujné železo, šikovnou kovadlinu a dobrý perlík, já bych Ti ukázal, co všechno může dovedný kovář vykovat! Naše řemeslo, to je něco jinačího než klížit a sešívat křampy!“ povídal Ondra a převalil se z levého boku na pravý.
„A já kdybych měl pěknou měkkou kůži kozinku, to bys teprve koukal, Ty umazanče kovářská! To není jako kravám paznehty uštipovat a brousit!“
Najednou kde se vzal, tu se vzal, stál před nimi pěkně oblečený pán, který je nejspíš za olšovím poslouchal, zatočil hůlkou špacírkou a zvesela povídal:
„Nu tak, mládenci, jestli to chcete zkusit, kdo z Vás svede ve svém řemesle větší kumšt, pojďte se mnou do mého domu, já Vám dám železa i kůže, kolik budete potřebovat, a uvidíme, kdo víc dokážete!“
Jíra s Ondrou se nedali pobízet, hodili si tlumoky na plece, a hajdy s tím pánem do města. Přišli do jeho domu, pán je pěkně pohostil, každému vykázal jednu komoru na spaní a jednu jako dílnu, a do té jim dal přinést i všechno nářadí. Ondrovi tam postavili kovadlinu s perlíkem a dokonce i výheň s měchem, Jírovi ševcovský verpánek se škopíčkem a s potěhem. A teď, mládenci, pěkně ukažte, kdo s koho!
Ondra nemeškal, hned popadl kus kujného železa, přistrčil jej do výhně, a za chvíli už bylo slyšet, jak bubnuje kladivem na kovadlinu. Jíra prohnětl kozinky rukama, jsou-li dost pevné a jemné, položil je na stolek vedle verpánku a šel se natáhnout na kutě, protože se mu to vleže nejlíp přemýšlelo.
Přemýšlel den, dva, tři, zatímco Ondra vedle za stěnou ťukal od rána do večera jako datel, a čtvrtého dne se taky zpomalounka pustil do práce. Krájel, stříhal a znovu kůži sešíval, ale mnoho jistoty neměl, jestli se mu dílo podaří. Ke konci týdne si pán Ondru i Jíru zavolal, jak prý jsou s prací daleko.
„Já budu hotov zítra kvečeru!“ prohlásil Ondra sebevědomě.
„Když ty, tak já zrovna tak!“ ušklíbl se Jíra, a zalezl do své ševcovny. V sobotu kvečeru se pán přišel podívat, jaké dílo Ondra s Jírou stvořili. Ondra celý nedočkavý vedl pána k sobě do dílny. Namoutě, to stálo za podívanou, co Ondra dokázal! Vykoval železnou slepici, a ta každé čtvrthodiny zakdákala jako živá, každé půlhodiny zatřepala křídly a každou celou hodinu snesla železné vajíčko, takže se podle ní dal počítat čas jako podle hodin.
„Kumštovná věc!“ kroutil hlavou pán a usmíval se, „a cos ty, ševče, sestrojil?“
Jíra ani muk, vzal pána na dvůr, tam ho postavil na pavláčku, a sám se šel do dílny připravit. Měl z té jemné kozinky ušitá křídla, jen si je na ruce připjal, a teď ..... hop nebo trop! ..... rozběhl se na dvůr a začal jimi mávat, jestli se mu podaří vznést se do povětří. Jen se rukama rozpřáhl, křídla se napjala a opřela se o vzduch, a jak párkrát zafofroval, už vyletěl na tři sáhy od země.
„Podívejme se, švec lítá jako netopýr! Honem mi ta křídla dej, ať to sám vyzkouším!“ křičel pán na pavláčce a netrpělivě vyskakoval, aby chytil Jíru za patu. Bylo vidět, že ta křídla z kozinky pána daleko víc okouzlila než Ondrova slepice i s železnými vejci. Ale Jíra hned pochopil, že pán bude chtít křídla pro sebe a Jíru nechá, aby se dál po světě plahočil pěšky. Škoda by bylo takových povedených křídel, kdo ví, zda by je Jíra trefil podruhé udělat!
I nerozmýšlel se mnoho, zamával ze všech sil perutěmi a začal stoupat do vzduchu nad pánův dům a nad město. Pán, když viděl, že mu Jíra utíká, skočil do pokoje pro ručnici a začal za ním do oblak pálit jednu ránu za druhou. Ale Jíra už byl vysoko, k nedostřelení, a pustil si to na těch kozinkových křídlech po větru do světa.
Letěl celou noc, už ho ruce únavou brněly, ale potmě se dolů bál, aby se nenapíchl na nějakou ostrou věž, nebo nespadl do komína. K ránu za svítání uviděl pod sebou veliké město. Honem si to namířil dolů, v háji před městem přistál, křídla si sbalil do vandrovního tlumoku a pustil se do města hledat nějakého ševcovského mistra, aby ho poprosil o nocleh a taky o kus jídla. Byla neděle, nemusel se bát, že ho rovnou přitáhnou k práci, a navečer mínil letět ještě dál. Přišel k jednomu ševci, ten bydlel zrovna pod královským hradem, nejvyšší hradní věž stínila ševcovým do oken. Mistr seděl u verpánku, třebaže byla neděle, a ševcoval ostošest.
„Dobře žes přišel! Mám tu z královského hradu k podražení sto párů, do pozítří to musí být hotovo, a jsem na to sám!“
Jíra jen tak z legrace sedl s mistrem k verpánku a začal ševcovat, až se mu od prstů kouřilo. Mistr ho chvilku pozoroval, broukal si spokojeně, když viděl, jak Jírovi práce ubývá, a pak prohodil:
„Inu, chlapče, Ty nejsi jen tak ledajaký švec! Na Tobě by ani naše princeznička neprodělala!“
„Cožpak zdejší princezna touží dostat za muže ševce?“ ptal se Jíra jen tak, aby řeč nestála.
„I to se ví že ne! Ale náš král se kdysi pohádal se zlou kněžnou čarodějnicí, která má zámek někde v černých lesích, a ta mu ze msty prorokovala, že jeho jediná dcera si vezme za muže ševce. Proto dal král vystavět tuhletu vysokánskou věž, co nám tu stíní do oken, princeznu Jasněnu dal zavřít do světničky až nahoře pod střechou, a pod ní na každém druhém schodu stojí ve dne v noci jeden strážný, aby se tam nahoru nějaký ten švec přece jenom nedostal a naši princezničku neokouzlil.“
„Je mladá?“ ptal se Jíra mistra a mrkl po očku na vysokánskou věž.
„Osmnáct let jí bylo zjara.“
„A hezká je?“
„To nevím, chlapče, před námi ševci ji schovávají. Ale stará klíčnice mi svěřila, že prý je jako obrázek, ta prý to jméno Jasněna opravdu zasluhuje!“
Jíra se na nic dál neptal, ale té princezničky, co musí trávit své mládí na vysokánské věži, aby se nezhlédla v nějakém hezkém ševci, měl celý den plnou hlavu. Ani se dočkat nemohl, až se setmí. A sotva padla tma, začal dělat ospalého a dovolil se od mistra, že si půjde lehnout na půdu do sena.
U vikýře si připjal křídla, chvilinku pozoroval žluté světýlko na podstřeší věže, a když se ujistil, že nikdo nejde kolem, zafrčel křídly a začal se vznášet nahoru na věž. Za chvilinku byl na římse pod oknem princezniny světnice. Přichytil se zdiva, přitiskl tvář na okýnko, a div divoucí, že se v tu ránu neskutálel z věže dolů. Protože ten obrázek, co tam uviděl, vyrazil Jírovi dech a rozehrál mu každou žilku v těle.
Princezna Jasněna seděla u stolku a rozčesávala si zlatoplavé vlasy. Tváře měla jak z jabloňových kvítků, oči jako luční pomněnky, malinká ústa jako jahody na samém konci června ..... Jírovi začalo bušit srdce, dostal strach, že by na něm princezna mohla poznat to jeho ševcovské řemeslo, a tak honem letěl zpátky do ševcova vikýře, a dobrou hodinu se u mistra v kuchyni drhl horkou vodou, aby tu ševcovinu vypudil ze všech pórů kůže.
Když se znova vrátil na věž a nahlédl okýnkem, princezna Jasněna seděla u stolku a jen se tak smutně dívala před sebe. Jíra se neudržel a potichounku zaklepal na sklo. Princezna zvedla hlavu, lekla se v první chvíli, ale pak šla k okénku a otevřela je dokořán. Jíra, jak to uviděl, zatřepal dvakrát peruťkami a jako luňák vletěl rovnou do princeznina pokoje.
„Jemináčku, kde ses tu vzal?“ ptala se princezna udiveně, ale beze strachu.
„Letěl jsem kolem,“ lhal Jíra, jako když tiskne, „a náhodou mi bleskl do očí třpyt těch Tvých vlasů. A jak jsem Tě spatřil, nemohl jsem se udržet ..... “
„A proč?“ vyzvídala princezna na Jírovi.
„Protože jsem tak krásnou dívku jaktěživ nespatřil!“
„Opravdu? Řekni na mou duši!“
„Na mou duši!“ vykřikl Jíra upřímně.
„Nemluv tak hlasitě!“ řekla na to princezna, „mohl bys vědět, že hned tuhle za dveřmi spí moje komorná a na schodech stojí stráže. Kdyby Tě uviděli, bylo by s Tebou zle!“
A tak Jíra začal raději potichounku šeptat a princezna Jasně na taky, a měli si co povídat hnedle do svítání. Jak začaly hvězdy blednout, Jíra se s princeznou Jasněnou rozloučil, a frr! vyletěl z věžního okna jako rorejs. Na ševcové půdě schoval křídla do tlumoku a zahrabal se honem do sena, aby si drobátko zdříml, než ho mistr přijde budit do práce. A kupodivu, třebaže nespal ani celé tři hodinky, to pondělí šla Jírovi práce od rukou, jen to hrálo. Mistr na něm mohl oči nechat, s jakým fortelem a kumštem třískal floky do škrpálů.
Ale taky princezna Jasněna nahoře na věži byla jako vyměněná. Jindy od rána seděla zasněná a posmutnělá, ruce složeny v klíně, a dívala se zamyšleně před sebe. Dnes však od samého jitra prozpěvovala, procházela se od okna k oknu, v očích jí to jiskřilo a hrálo, a na komornou, s kterou jindy ani nepromluvila, dnes štěbetala co chvíli jako vlaštovička. Staré komorné to bylo divné, i šla to pro jistotu ohlásit panu králi.
„I to snad bude počasím,“ povídal král, „já mám taky hned lepší náladu, když svítí slunce. Hlavně dej pozor, aby se mezi stráž nevetřel nějaký švec, sic bude zle!“
Komorná se drobátko upokojila, ale hlavou jí to vrtat nepřestalo. Před večerem byla princezna tuze neklidná, zdálo se jí, že sluníčko trčí nad obzorem nepatřičně dlouho, ale jak se začalo stmívat, hned zas byla samý smích a prozpěvování. Brzo vystrčila komornou ze svého pokojíčku, že půjde dneska časně na lože. Ale komorná dobře slyšela skrze dveře, jak princezna místo spaní přechází lehkými krůčky od okna k oknu. Okolo desáté si komorná trošínku zdřímla, a v té dřímotě se jí zdálo, že kolem okna tiše přeletěl nějaký hrozitánský pták. Honem se probrala a přitiskla ucho ke klíčové dírce, aby slyšela, co se děje u princezny. Připadalo jí, že odtamtud slyší nějaký slabounký šepot.
„Princezničko drahá, copak ještě nespíte?“ řekla slaďoulinkým hláskem a místo ucha honem přistrčila ke klíčové dírce oko. V tu chvilinku však princezna Jasněna foukla do lampy, a komorná neuviděla klíčovou dírkou nic než tmoucí tmu. Ale Jíra,
to se ví, byl zase na návštěvě u princezny Jasněny, a že nemohli dneska ani šeptat, alespoň se tiše drželi za ruce, a jen tu a tam si pověděli slovíčko tichounké jako dechnutí.
„I ba ne, to není samo sebou,“ řekla si ráno znepokojená komorná, když viděla, že princezna má sice oči nevyspalé, ale přitom že je samý úsměv. Znova šla hlásit královi, že v noci po desáté slyšela z princeznina pokojíčku nějaký divný šepot.
„I třebas holka mluví ze spaní,“ uklidňoval sám sebe král, „ale přece jenom dej večer pozor, co se bude dít. Na podlahu nasýpej popílka, ať vidíme stopy, a když něco uslyšíš, přivolej stráž ..... anebo ne! Nejlíp bude, když pošleš rovnou pro mě!“
Jírovi se oči nad škrpály nevyspalostí klížily, ale přitom byl šťastný k nevypovědění. Cožpak se těmihle prsty, kterými teď utahuje nasmolenou dratev, neprobíral v princezniných zlatoplavých vlasech? Cožpak těmihle rty, ve kterých teď drží ševcovské floky, nelíbal dnes v noci princeznina jahodová ústa, cožpak se těmahle očima, kterýma teď vejrá na staré sešmaťhané křampy, nedíval znova a znova do princezniných modrých studánek? A tak měl náladu jako špaček vprostřed máje, pohvizdoval si a pozpěvoval, každou chvíli pomrkával nahoru na věž, jestli se tam u okýnka nemihne kadeř zlatých vlasů, a kdyby byl mohl, byl by nejraději slunce skutálel z nebe někam za lesy, aby už tu byla znova noční tma.
Ale toho večera běda! Sotva se stačil s Jasněnou přivítat, strhla komorná za dveřmi takový rámus, že musel Jíra horempádem uletět. Kroužil ve velkých obloucích kolem věže tiše jako noční výr, a tak mohl alespoň z dálky pozorovat, že ta bláznivá komorná přivolala na princeznu Jasněnu samotného krále. Král přiběhl, jak to stačil, svůj královský hermelín si přehodil jen tak přes noční košili, a na hlavě místo koruny měl čepičku se střapcem. Celý udýchaný vpadl do princezniných dveří, a hned se rozhlížel po zemi, jako by hledal včerejší den. Pak na princeznu zhurta uhodil:
„Kdo tu byl? S kým sis tu šuškala? Mluv! Nebo uvidíš, zač je toho loket!“
Princezna nejdřív chtěla trucovat, když se na ni král tak oso pil, ale pak se podívala na podlahu, tajně posypanou popílkem, a vedle stop svých střevíčků na ní uviděla i daleko větší stopy Jírových škorní. Zapírat se nedalo. I řekla si v duchu, že přece nic zlého neudělala, a začala králi odpovídat, jako když másla ukrajuje.
„Kdo by tu byl? Anděl mě přišel navštívit v mé samotě!“
„Jaký anděl? Co to meleš, holka bláznivá?“
„Nu, anděl s křídly, když Ti povídám! Kdopak jiný by se sem nahoru přes ty Tvé stráže dostal?“
Král sice na anděly příliš nevěřil, ale strážní se jeden jako druhý zapřísahali, že po schodech nemohla projít ani živá myš, a byl-li opravdu někdo u princezny, mohl jen a jen přiletět vzduchem. Král neřekl tak ani tak, ale umínil si, že počíhá za princezninými dveřmi a na vlastní oči se přesvědčí, jak to s tím andělem opravdu je.
Jíra zatím seděl na vrcholku věže a čekal úpěnlivě, až ten šum pod ním utichne. Něco mu říkalo: Dej dnes pokoj! Leť domů, nebo to špatně dopadne! Ale touha uvidět znejmilejší Jasněnku byla silnější než všechny tyhle septy.
„I co! Ještě by si mohla myslet, že jsem strašpytel! Že jsem vzal nohy na ramena před babským křikem!“
Jukl dolů, a jak uviděl, že se u princezny zhaslo, už vzletěl znova, obkroužil věž a zaťukal zpolehounka na princeznino okno. Jasněnka mu v tu chvíli dokořán otevřela, jako by na něho čekala, a sotva vklouzl do komnaty, popadla ho upřímně kolem krku.
„Cos řekla panu králi?“ šeptal Jíra, ještě udýchaný od letu.
„Co bych mu řekla? Pravdu! Že sem ke mně lítá na besedu anděl!“ zasmála se jako zvoneček.
Ale v ten okamžik se dveře rozlítly strašnou ranou. Pan král, který naslouchal a pokukoval u klíčové dírky, vrazil do princezniny komnaty jako hrom, provázen biřici a strážnými, kteří se tlačili jeden přes druhého, aby se před králem vyznamenali. Král vřeštěl, co mu stačil hlas:
„Chyťte ho! Lapte ho! Držte ho! Sto dukátů odměny! Ne, tisíc dukátů!“
Jak Jíra zmerčil krále, pochopil, že je zle, a honem roztáhl ruce s křídly, aby ufrnkl známou cestou. Kůže kozinka se mu přitom od ramen k záloktí napjala jako netopýří blána.
„Mámení pekelná! Čert! Satanáš!“ vykřikl král a svalil se hrůzou jak dlouhý tak široký. I žoldnéři se na vteřinku lekli Jírových křídel a zaváhali. Jenom Jasněnka neztratila ducha. Oběma rukama se chytla Jíry kolem krku, ale šikovně, aby mu v letu nepřekážela, a Jíra jedním rázem s ní proletěl oknem. Po celém zámku se rozkřiklo, že princeznu Jasněnu odnesl o půlnoci čert.
Zatím Jíra s Jasněnkou letěli a letěli temnou nocí, až Jíru od neustálého mávání a plachtění paže pobolívaly, a sotva začalo první svítáníčko, snesli se v jednom lese na jahodovou paseku.
„Ale já nejsem žádný anděl, Jasněnko,“ vzdechl Jíra a hrozně se přitom začervenal, protože cítil, že musí s pravdou ven, „já jsem přece obyčejný ..... “
„I mlč, hlupáčku!“ políbila ho Jasněnka, než mohl doříci, „ty si myslíš, že jsem to sama nepoznala? To bys nesměl mít za nehty ševcovskou smůlu!“
Jíra místo všeho leknutí se upřímně zaradoval, že má Jasněnka ráda ne anděla, ale Jíru ševce, a dal jí za to takovou hubičku, až ztratila dech. Když jej zas nabrala, začali se starat, co teď. Paseka se tak červenala jahodami, že Jíra, když se jen na chviličku natáhl, měl na zádech košili jako od krve. Mohli zobat, co hrdlo ráčilo, a taky že zobali! Jasněnka co chvíli vkládala jahůdku na rty Jírovi, a Jíra zas ty zvlášť krásné Jasněnce. A ty nejsladší a nejzralejší překusovali napůl, aby se dostalo stejným dílem na oba. Tady se mohli pást ještě zítra a pozítří a možná že i za týden. Ale co potom, až nebude jahod a nebude letního slunce, které krmí i zahřívá?
Ještěže Jasněnka měla na pentličce u krku zlatý dukát, který dostala od kmotry. Za ten nakoupila šídla i knejpy, dratve a floky, kopyta, smolu, štětiny i všechno ostatní, co pořádný švec k ševcování potřebuje, a ještě nějaký ten hrnec pro domácnost. Našli si sednici v městečku, kde princeznu Jasněnu nikdo neznal, Jíra šil boty do tance i do roboty, pokud jen mu stačila kůže, a Jasněnka je chodila na trh prodávat. A kupodivu, Jasněnce to živobytí s ševcem svědčilo víc než samota na královské věži, a jestli i dřív byla krásná, teď rozkvítala do růžová jako mladá jabloňka.
„Kraj světa nenajdeš takovou krasavici, jako má náš švec ženu!“ říkali sousedé v městečku a bylo to pravda. Ale ta pověst krásné ševcové se rozkřikla za hory i doly, a došla do sluchu té zlé kněžně čarodějnici, co kdysi králi ze msty prorokovala, že jeho jediná dcera musí dostat za muže ševce. Proroctví to se splnilo ..... to uviděla čarodějnice hned ve svém kouzelném zrcadle. Ale proč ta ševcová z královského rodu, místo aby se žalem trápila a schla, proč jenom kvete? Proč má jiskřivé šelmovské oči místo zapadlých a pláčem zčervenalých?
I sedla čarodějnice celá rozhněvaná a znepokojená na pometlo, za sebe posadila svou dceru Černavu, na vdávání už dávno zralou, a letěly temnou nocí do toho městečka, kde Jíra s Jasněnkou žili. Přiletěly před svítáním, tajně nakoukly do ševcovic světnice, zrovna když Jíra Jasněnce na dobré jitro políbení dával. Černava vzteky zadupala, když uviděla, jak je ten mladý švec hezký a plný života, a tvář se jí celá zaškaredila hněvem. Hned se osopila na starou čarodějnici:
„Pěkně ses pomstila! Ta královská holka je s tím ševcem šťastnější než s kdovíjakým princem! Mně kdybys přivedla takového urostlého ženicha, všech deset prstů bych oblízla!“
Ani staré čarodějnici to nebylo vhod, že její pomsta vyšla tak naprázdno. Ale přece jen se snažila dceru utěšit:
„Co je platné, že je hezký! Pořád je to smůlovatý švec, kterému ruce páchnou od zahnojených selských škorní!“
Ale Černava jako dračice nebyla ve svém vzteku k upokojení, dokud jí stará neslíbila, že tomu ševcovskému štěstí co nejdřív zakroutí krkem a tu královskou holku udělá tak nešťastnou, že bude do smrti plakat nade dnem, kdy se narodila.
Za pár dní byl v městečku jarmark. Jíra našil selských bot i nízkých ženských střevíčků, a z červeně barvené kozinky ušil jedny droboulinké dívčí, že by právě tak Jasněnce na nohu padly. Myslel si:
„Prodá-li je, dobrá. Každý groš se nám ve stavení hodí. A neprodá-li, žádné neštěstí. Padnou Jasněnce jako ulité, dám jí je darem, ať vidí, že ji mám rád!“
Ráno na rynku rozložili zboží na dřevěný krámek, Jíra popřál Jasněnce štěstí a vrátil se domů ševcovat, v poledne že přijde pomoci při skládání. Jasněnka zůstala sedět u krámku, jako vždycky sedávala, a čekala, až přijdou sedláci z vesnic kupovat. Dlouho nikdo nešel, najednou však zašustila před ní hedvábnými sukněmi nějaká vznešená paní s černovlasou, černookou dcerou, pyšnou jako pávice. Zastavily se u krámku a paní hned zhurta na Jasněnku, kolik že stojí ty červené střevíce, a jsou-li pěkně vypracované, že by je chtěla koupit pro svou dceru. Byla to čarodějnice s Černavou.
„Jsou to ty nejkrásnější, jaké v tomhle kraji můžete koupit, vzácná paní,“ řekla Jasněnka mile, neboť jí záleželo na tom, aby ji muž pochválil za dobrý prodej.
„I kuš, nechval předem! Kdo ví, jaký špinavý švec je smolil!“ utrhla se na Jasněnku Černava, ale už se nedočkavě hnala k červeným střevíčkům.
„Ty šil můj muž!“ zaruměnila se Jasněnka tajným hněvem, ale čarodějnice jí nedala domluvit:
„No tak, ševcová, hni sebou! Nevidíš, že má dceruška chce botky vyzkoušet?“
Černava stáhla svůj střevíc, Jasněnka k ní musela přikleknout a zkoušet zákaznici ten krásný červený střevíček. Ale Černava měla nohu širokou, nehezkou, a na palci ještě boulovatý kotník. Do střevíčku ne a ne se dostat, ať jí Jasněnka sebevíc pomáhala.
„Je mizerně ušitý! Jedno trdlo jej zkazilo při šití a druhé mi teď div nezláme nohu při obouvání!“ odstrčila Černava vztekle Jasněnku a shodila červený střevíček s nohy.
„Je krásně ušitý!“ bránila se Jasněnka, „podívejte, jak pěkně padne!“ a lehce obula střevíček na svou malou nožku. Ale než se stačila narovnat, čarodějnice ji švihla kouzelným proutkem. Jasněnka se proměnila v ptáka hrdličku, čarodějnice ji vstrčila do kabely a odšuměla s Černavou od prázdného ševcovského krám ku. Marně se lidé rozhlíželi, kam se poděla krásná ševcová .....
V poledne přišel Jíra skládat. Srdce se mu v těle zastavilo, když uviděl krámek pustý. Na zemi stál opuštěný střevíček, a po Jasněnce ani vidu. Darmo se vyptával všech kolem. Nikdo mu nemohl dát pořádnou odpověď. Jen v tom se lidé shodli, že tu před krámkem byla nějaká pyšná paní s černovlasou dcerou, s nimi že viděli Jasněnku naposled.
Jíra protesknil celou noc nad svým krátkým štěstím. Když vycházelo sluníčko, zvedl hlavu z dlaní, sbalil své ševcovské náčiní, přidal do tlumoku křídla i ten jeden červený střevíček, co zbyl u krámu po Jasněnce, a pustil se na cestu.
„Najdu ji, kdyby byla na samém konci světa!“
Ale na kterou stranu vykročit, to nevěděl. Šel, kam ho oči vedly, příštipkařil na jarmarcích a po hospodách, a všude se vyptával, zda neslyšeli o jeho Jasněnce. Jednou, když takhle seděl v hospodském čeledníku a za kus chleba spravoval čeládce křampy, přišla za ním jedna husopaska. Upejpala se chvilinku, nevěděla, jak začít, až najednou vyhrkla:
„A uměl bys mi udělat jeden pěkný červený střevíček, abych jej měla na letošní pouť k tanci?“
„Jeden?“ divil se Jíra, „cožpak se u Vás při muzice skáče o jedné noze?“
„Ty hloupý, načpak bych potřebovala dva, když už jeden mám?“
„Jakpak jsi k tomu jednomu přišla?“
„Spadl mi z nebe, když jsem pásla husy!“
Děvče sáhlo pod zástěru a vytáhlo droboulinký červený střevíček. Do Jíry jako když nůž vrazí, na první pohled poznal svou práci. To byl on, ten, který zmizel s Jasněnkou, pravý dvojenec druhého střevíčku, co nosil Jíra v tlumoku!
„Mluv proboha, kdes jej opravdu sebrala?“
„Jak Ti říkám, z nebe mi spadl!“
A husopaska vyprávěla Jírovi, co viděla, když pásla na drahách u lesa. Z mraku vyrazili dva jestřábi, jeden větší, druhý menší, a mezi sebou hnali chudinku hrdličku. Hrdlička jim zkoušela uniknout, ale jestřábi ji bili křídly i zobany, až peříčka lítala, a nutili ji, aby letěla, kudy oni chtěli. Zrovna když byli husopasce nad hlavou, začalo od té hrdličky něco padat, div že to husopasce na hlavu nesletělo. Nu, a to byl tenhle červený střevíček .....
„A na kterou stranu hnali jestřábi hrdličku?“
„Přes Černá blata v tu stranu, co slunce zapadá!“
Jíra nemeškal, hned za svítání se vypravil tím směrem. Vždycky když došel na rozcestí, vytáhl Jasněnčin střevíček, který koupil od husopasky, a hodil jej před sebe. Kam střevíček špičkou ukázal, tudy se Jíra pustil. Deštěm i nepohodou, sněhem i větrem šel a šel, ani se neholil, ani nestříhal, takže brzy vypadal jako bradatý, rozcuchaný stařec. Ale po Jasněnce nebylo nikde ani stopy.
Jednou za soumraku, když ležel utrmácen na kraji lesa, hlavu plnou zoufalých myšlenek, strhl se kolem něho z čistá jasna velký vítr. Jíra vyskočil, co se to děje. V tom uviděl, jak zprostřed větrného sloupu, vířícího na jednom místě, vyskočil švarný vlasatý pán a rovnou k Jírovi.
„Hej, kmotře, že Ty jsi švec? Profoukl jsem Ti tlumok, když jsi šel odpoledne po cestě, řádně Ti zavání ševcovskou smolou!“
„To jsem, pane,“ řekl Jíra, „máte pro mne nějakou práci?“
„Já jsem pán z Větrova, jezdím na větrných koních, já prošoupám tuze málo škorní. Ale moje sestra potřebuje podrazit střevíce, zítra má celý den chodit po modrém nebi, přes noc ta správka musí být hotová!“
„Přes noc podrazit jedny střevíce? Pročpak ne, to je pro mne hračka!“
„Ach, kmotříčku zlatá,“ vzdechl pán z Větrova, „sám uvidíš, že to není taková hračka. Ale když máš kuráž, pojď! Má sestra dobře platí!“
Než se Jíra nadál, vysadil ho pán z Větrova na větrného koně, a už letěli prudčeji nežli šíp vzhůru do oblak. Za chvíli Jíru celé tělo záblo, jak mu větrný vír profukoval halenu, a prsty, kterými se držel sedla, mu křehly jako rampouchy. Ale pán z Větrova, jenž seděl v sedle před ním, prudčeji a prudčeji hnal větrného koně, až mu pěna od udidel stříkala. Na samou noc vjeli do paláce na vysokánské hoře. Třikrát se otočili na nádvoří a potom i s koněm vjeli do ohromné síně.
„Sestřičko drahá, vedu Ti ševce, ten si troufá dát Tvé střevíce do pořádku!“ křikl vesele pán z Větrova, a tak šťouchl loktem do zkřehlého Jíry, až ten se s koně skutálel. Ani nestačil na nohy vstát, už se ve velké síni otevřely dveře a proti Jírovi vyrazila taková zář, až mu do očí slzy vhrkly. Teprve za chvilku, když co nejúže přimhouřil víčka, spatřil, že vprostřed té záře stojí přejasná paní a v ruce drží pár zlatých střevíců.
„Vítám Tě, člověče,“ usmála se Sluneční paní na Jíru, „tu jsou ty moje střevíce. Rozedraly se mi dnes kvečeru, a zítra v nich musím znovu na pouť. Dáš-li je přes noc do pořádku, dobře se Ti odměním!“
Jíra si jednou rukou přiclonil oči a druhou vztáhl po střevících. Ale běda! Střevíce pálily, jako bys žhavý kov z výhně vytáhl, a šla z nich taková záře, že oči oslepovala. Jíra se lekl, téhle práce že schopen nebude. Vždyť sotva se jen dotkl střevíců, už mu na prstech naskákaly puchýře a kůže na dlani mu pukala. A ještě hůř s očima, ty by si při takové práci vypálil docela!
„Škoda,“ řekla Sluneční paní, když Jíra prohlásil, že její střevíce spravovat nemůže, „byla bych Ti za tu práci vyplnila jakékoliv Tvé přání!“
„Jakékoliv?“ zachvěl se Jíra, „já mám jen jedno jediné přání: Abych byl tam, kde je moje Jasněnka! I takové přání byste mi vyplnila?“
„I takové,“ přikývla Sluneční paní. „Když mi přes noc spravíš mé střevíce, porozhlédnu se zítra do všech koutů světa po Tvé ženě. Přede mnou zůstává máloco utajeno!“
A tu Jíra bez meškání slíbil, že stůj co stůj přes dnešní noc sluneční střevíce opraví. Dal si přinést kovářské náčiní, aby si docela neupálil prsty, a pustil se do díla. Odtrhl staré, prodřené podrážky, ze zlatých plátů vyřízl nové podešve, zlatými hřebíčky je přibíjel a zlatou dratví přišíval, a při každém dotknutí div bolestí neplakal. Ale i když plakal, oči byly bez slzí, neboť žár, vycházející ze slunečních střevíců, mu je všechny vysušil.
Víčka mu naběhla tak, že mu zbyly jen úzké štěrbinky, a vousy i vlasy měl od žhnoucího kovu sežehnuté. Ale pomyšlení na ztracenou Jasněnku mu dodávalo síly. Ráno, jak první kohout na dvoře Slunečního paláce zakokrhal, stály sluneční střevíce s novými zlatými podrážkami na mramorovém stole, připraveny pro svou paní.
„Dobře se mi v nich chodí,“ usmála se Sluneční paní, když je vyzkoušela, „počkej tu na mne do večera, jistě Ti přinesu dobrou zprávu!“
Sotva dořekla, lehkým krokem vykročila na sluneční báň, a byla tatam. Jíra, utrmácený bolestí i nočním bděním, sbalil bolavými prsty svůj ševcovský tlumok, dal si jej jako podušku pod hlavu a natáhl se na schodišti Slunečního paláce. Když procitl, dloužily se už stíny a Sluneční paní rychlými kroky kráčela k paláci. Jíra jí vyběhl nedočkavě vstříc, nic nedbaje na tu řezavou bolest v očích, kterou mu způsoboval její jas.
„Vidělas mou Jasněnku, vzácná paní?“ vykřikl, jak se přiblížila.
„Viděla, brachu, viděla,“ zakývala Sluneční paní nevesele hlavou.
„Splň tedy mé přání, jak jsi mi slíbila! Chci být tam, kde je ona!“
„To bych se Ti, Jíro, tuze špatně odvděčila!“
Vyprávěla Jírovi, že Jasněnku drží v zajetí zlá kněžna čarodějnice na svém kamenném hradu v černých lesích. Ale ten hrad je těžko najít, protože jej čarodějnice kolem dokola obklopila mlhami, kterými slunce zřídka pronikne. A těžko se k němu dostat, protože je uprostřed bezedných močálů, jimiž nevede žádná cesta. Sama Sluneční paní musela zavolat svého bratra, pána z Větrova, aby se svými větrnými koni aspoň na chvíli rozehnal mlhy kolem hradu, a teprve pak Jasněnu spatřila. Dělá tam nejposlednější služtičku zlé Černavě, dceři té čarodějnice.
„Třásla se zimou a hladem, když jsem ji viděla, musela umývat kamenné nádvoří uvnitř hradu. Chtěla jsem jí aspoň trochu zahřát zkřehlé ruce, vypustila jsem přadeno zlatých paprsků tam dolů k ní, ale hned přiběhla Černava jako zběsilá a šlehala ji bičíkem, že si dovolila na jednu jedinou minutku nastavit svou tvář slunci. A hned zas všechno zahalila čarodějnice hustou mlhou ..... “
Jíra padl na kolena a sepjatýma rukama prosil Sluneční paní, aby mu pomohla na to místo, kde drží čarodějnice Jasněnku.
„Brachu milá, já Tě s sebou na nebeskou báň vzít nemohu. Tam nahoře, na poledni, ze mne šlehají plameny, shořel bys od mého žáru, kdyby ses tam ke mně přiblížil. Snad by Tě můj bratr na větrném koni dovezl přes močály a bahna. Ale jak se dostaneš přes hradby do hradu, a jak z hradu ven? Hradby jsou strmé, nepřeskočíš je, nepřeletíš, darmo tam hlavu srazíš!“ povzdechla si Sluneční paní.
„Přeletím!“ vykřikl Jíra, a honem rozvazoval svůj ševcovský tlumok. Než se Sluneční paní stačila rozhlídnout, vytáhl svá stará křídla z kozinky, navlékl si je na paže, a v tu ránu se na nich zdvihl pěkný kousek nad zem a začal fofrovat kolem dokola velké síně.
„Všechno už jsem na světě viděla!“ smála se Sluneční paní, „ale aby švec lítal jako krahulík, to vidím poprvé! Nu, kdyby Ti pán z Větrova trochu zafoukal do zad, aby Tě popohnal, do svítání bys jistě doletěl až nad ten čarodějnický hrad. Přes den se můžeš schovat tam někde ve věži, a večer za tmy najít okénko, za kterým Tvá Jasněnka spává. A pak si pomoz sám, jak dovedeš!“
Zavolala pána z Větrova, a ten Jírovi slíbil, že mu pustí do zad ten nejrychlejší větrný proud. Sluneční paní ukázala Jírovi malinkou modrou hvězdičku daleko na obloze. Té ať se při letu drží, v tu stranu je Jasněnčino zajetí. Noc bude dneska modrojasná, jen čarodějčin hrad bude v mlhách. Až narazí na mlhy, ať začne klesat dolů, uprostřed mlh ten hrad najde.
„A kdyby Ti bylo nejhůř a zdálo se Ti, že už jsi nadobro ztracen, tu máš jeden můj vlas! Upusť jej na zem, uslyším jeho pád, kdybych kraj světa byla, a udělám pro Tebe, co bude v mých silách.“
Jíra si schoval ten vlas, svítivý jako zlatý drátek, stoupl si na schodiště paláce a rozpřáhl ruce k letu. Sotva jimi poprvé zatřepetal, opřel se mu do zad tak silný vítr, že Jíra vyletěl jako vystřelen. Chvátal pod hvězdami a oči pořád upíral na tu dalekou modrou, v tu stranu, kde se trápila jeho znejmilejší Jasněnka.
Modrojasná noc už šedla, když Jíra uviděl pod sebou uprostřed černých lesů husté chuchvalce mlhy, navršené jako sněžná hora. Poděkoval větru za doprovod a začal se v kruzích spouštět do té nepřátelské mlhy. Klesal notnou chvíli, tu najednou po pravé ruce uviděl nějaký hrot a na něm zeleného kohouta. Zavesloval ještě jednou pažemi a chytil se měděného kokrháče. Nemohlo být pochyb, tohle byl vrchol věže čarodějčina zámku.
Kdesi v hloubce dvora se zrovna objevilo růžové, mlhou napůl zadušené světýlko. Jíra se spustil níž podle věžní zdi, přichytil se na jedné římse, a když se podíval dolů, rozeznal, že tam na dvorských dlaždicích klečí nějaká děvečka a při světle kahánku čistí zablácené panské střevíce.
„Snad je to sama Jasněnka!“ blesklo mu hlavou. Sestoupil ještě doleji, vklouzl na balkónek nad dvorem, lehl si tam na podlahu a skulinou v kamenném zábradlí pozoroval děvečku. Hlavu měla zakuklenou v tmavém šátku, zpod šeré suknice jí vykukovaly dvě bosé, zimou zkřehlé nohy. Z obličeje jí nebylo vidět ani kouska, jak klečela skloněna nad svou prací. Ale Jíra ucítil na samém dně srdce, že je to jeho znejmilejší.
Vší silou se musel zdržet, aby nevykřikl a neseskočil k ní, aby ji nepopadl do náruče a nezlíbal. Rozum však mu přikazoval, aby se neprozradil před časem. Vždyť on se nechce s Jasněnkou jen setkat, on ji chce zachránit, a tu je třeba vzít do hrsti všechen um a poručit srdci, aby nedivočelo!
I díval se na ni tiše, díval se, že se ani odtrhnout nemohl, a přitom přemýšlel, co a jak teď, aby Jasněnce pomohl a sebe nezahubil. Usmyslel si, že dá Jasněnce nejdřív znamení, aby věděla, že je Jíra tu na zámku, ale přitom že se sám ukryje, aby o něm neměla čarodějnice tušení. Napsal malou ceduličku:
„Dej večer do svého okna světýlko!“, vložil tu ceduličku do červeného střevíčku, přilepil ji tam kouskem ševcovské smůly, a když děvečka od své práce na chvíli odběhla dovnitř, hodil červený střevíček šikovně mezi ostatní botky.
Jak se děvečka vrátila na dvůr, prvním pohledem postřehla, co se stalo. Byla to určitě Jasněnka! Popadla červený střevíček, přitiskla jej k srdci jako tu nejdražší věc, vzrušeně zvedla hlavu vzhůru, že Jíra mohl spatřit její jasnou tvář, a tak zhluboka vzdechla, až Jíru srdce zabolelo. A vtom už našla uvnitř střevíčku i tu ceduličku, ševcovskou smůlou přilepenou. Přečetla ji, bleskem sbalila v dlani a podruhé vzdechla, ale už ne tak bolestně. V tu ránu by ji byl Jíra nejraději do náruče uchvátil. Ale dobře že se zdržel. Dvorem se rozlehl zlý, krákoravý hlas odkudsi z okna:
„Lenoro lenivá, kdypak budou hotovy mé střevíce! Hni sebou, sic budeš ode mne bita jako žito!“
Jasněnka honem schovala červený střevíček pod sukni a bojácně odpověděla:
„Hnedlinko budu hotova, vzácná paní!“
Sebrala vyčištěné střevíce do náruče a vběhla s nimi dovnitř hradu. Jírovi se pěsti hněvem svíraly, když slyšel, jak Černava Jasněnce hrozí. Ale do večera bylo třeba vydržet. Jak šum na dvoře utichl, Jíra opatrně vzlítl k nejvyšší věži. Našel tam malé okénko, protáhl se dovnitř a jako holub se schoulil mezi trámoví, tady že do noci přečká.
Ach, kdo si jen může představit, jak bilo Jasněnčino srdce zároveň úzkostí i touhou! Zastrčila červený střevíček do kapsy, kterou měla přišitou na rubu sukně, aby jej nikdo nenašel, a běžela ke zlé Černavě. Celá se, chudinka, třásla, když pár vedle páru stavěla vyčištěné panské botky před tu zlostnici, až si toho Černava všimla.
„Pročpak se třeseš, holoto ševcovská? Zimou? A nemám Ti švihnout nějakou bičíkem, aby Tě to zahřálo?“ uštěpačně se zeptala a hned taky na Jasněnku napřáhla svoji zlou ruku. Jasněnka mlčky sklopila oči a přitiskla si svoji drobnou pěst na srdce, aby tolik netlouklo. Když posluhovala při obědě, ostrým očím staré čarodějnice neušlo, že se s Jasněnkou něco děje.
„Nač myslíš, ohavo!“ vykřikla na ni znenadání, když zamyšlená Jasněnka sbírala se stolu talíře. Jasněnce se zachvěly ruce a jeden talíř jí vyklouzl na zem.
„Ničemo ničemná! Takhle třískat náš majetek!“ udeřila ji čarodějnice do hlavy ostrými kotníky a přikázala, že dnes Jasněna nesmí spát ve své jizbičce u kuchyně, ale že ji mají, až skončí svou denní robotu, za trest zavřít do komory ve věži. Tam nebylo nic než dřevěné lože, a okýnko v tlusté zdi tak malounké, že jím za bílého dne padalo dovnitř jen trochu šera. Sotva nastala tma, dala čarodějka Jasněnku zavřít do téhle smrduté díry.
Ještěže Jasněnka včas zaslechla, co ji dnes večer čeká, a potají si od ohniště vzala staré křesadlo i kousíček lojové svíčky, co byla přilepena nahoře na krbu. Když padla noc a zámek ztichl, přitáhla si dřevěnou pryčnu pod okénko, z křesadla vykřesala jiskřičku do troudu a od rozfoukaného plamínku zažehla svíčičku. Tak tak že z pryčny dosáhla na dolní okraj okna. Ale přece jen se jí povedlo a světýlko tam postavila. Chvíli napjatě poslouchala, i zdálo se jí, že slyší tichý šum Jírových perutí. Přibližoval se a zase uplýval, nejspíš jak Jíra kolem věže kroužil. Pak zaslechla jeho tichounký hlas:
„Jasněnko, moje nejdražší, jsi tam?“
„Jsem, Jiříku!“ vykřikla ze všech sil, „čekám na Tebe, můj milý!“
„A proč je Tě jen tak slabounce slyšet?“
„Zeď je silná a okénko příliš vysoko, nemohu na ně dosáhnout!“
„A pro mne je zase příliš úzké,“ postěžoval si Jíra, který se držel zvenčí římsy, „nemohu skrze ně protáhnout ramena.“
„Ach běda, co si my nešťastní počneme ..... “ zavzlykala tiše Jasněnka.
„Neplač, Jasněnko, poletím do lesa, upletu z lýčí provaz a vytáhnu Tě do okýnka. Pak už nám bude hej, unesu Tě na svých křídlech!“
„To za dnešní noc nestačíš!“
„Přiletím tedy zítra! Tu máš svůj druhý střevíček, ať nemusíš chodit bosa!“
Jasněnka viděla ve světle svíčky, jak něco tmavého prolétlo okénkem a padlo na podlahu. Sebrala červený střevíček, zpod sukně vytáhla druhý, obula si je na zkřehlé nohy a v ten ráz jí bylo teplo jako uprostřed ráje.
Jíra, jak rychle stačil, letěl do temných lesů daleko od čarodějčina zámku, a sotva se trochu rozednívalo, začal ze stromů sdírat dlouhé pásy kůry. Z jejího spodku strhával bílé lýko, a když ho měl velkou hromadu, přikládal pramen k pramenu a pletl dlouhý pevný provaz. Než stálo slunce na poledni, byl se svou prací hotov. Přehodil provaz přes větev dubu, pověsil se rukama za oba jeho konce, aby vyzkoušel jeho pevnost, a teprve pak si spokojeně lehl pod keř černého bezu, aby se do večera posílil spánkem.
Jasněnka ráno, než ji strážci vyvedli z věže, schovala své červené střevíčky opět pod sukni, a bosa běžela na dvůr vyplnit svou první povinnost, vyčistit mladé i staré čarodějnici boty. Dnes byla jako vyměněná, ani nohy ji tolik nezábly, a obličej měla jasný, celý jakoby prosluněný. To jí z něho zářilo radostné pomyšlení na Jíru.
Ale čarodějnice nebyla hloupá. Jak obědvala, pozorovala každý pohyb Jasněnčin, každé hnutí její tváře. Pročpak asi dnes na té holce všechno svítí radostí? Jak ji tak důkladně ze všech stran obhlížela, všimla si, že má Jasněnka na služčí sukni nějaké divné hrbolky, jako by pod sukní něco ukrývala.
„Stůj! Ohrň sukni!“ poručila jí znenadání, že Jasněnka zůstala jako přimražená. A když jí čarodějnice svou holí sama sukni odhrnula, ukázaly se dva malé červené střevíčky, které čarodějka dobře poznala.
„Přiznej se, kdes je vzala? Kdo Ti je přinesl?“ zuřivě se rozkřikla.
„Spadly mi z oblohy,“ řekla Jasněnka, aniž lhala, „napřed jeden a potom druhý. Snad mi je nějací ptáci přinesli. Myslela jsem, že si je mohu nechat, vždyť je přece šil můj muž Jíra ..... “
„Půjdeš znova do vězení, jen co se setmí! Já Tě naučím, ty lhářko!“
Ale Jasněnka si dobře všimla, jak je čarodějnice znepokojena. Poslala zlostně Jasněnku, ať vydrhne cihlovou chodbu, a sama se zlou dcerou Černavou běžela do komnaty, kde měla ukryto čarodějnické náčiní. Vytáhla kouzelné zrcadlo a obě čarodějnice jím začaly prohlížet každý kousíček svého hradu i celé nejbližší okolí. Běda Jírovi, kdyby byl dnes tak jako včera spal ve věži! Ale že spal pod černým bezem, kolik mil od čarodějnických zdí, nenašly baba s Černavou ani smítko nepořádku a drobet se uklidnily.
Ale stará přece jen z opatrnosti vytáhla z truhly tenounký šedý závoj, kterým dělala mlhu, podala jej Černavě a poručila jí, ať jím mává z velkého balkónu proti obloze. Při každém mávnutí se z tenounké látky vyvalily husté kotouče té neproniknutelnější mlhy, neprůhledné a husté jako mléko. Teprve když v ní celý hrad utonul a z oken nebylo vidět dočista nic, uspokojila se zlá čarodějnice, vzala mlžný závoj Černavě z ruky, uložila jej do truhly a na sedm ocelových zámků zamkla.
To však nepostřehly stará ani mladá, že Jasněnka, která v tu chvíli drhla dlaždice na hradní chodbě, celé to čarování s mlhou po očku pozorovala, ba že se i ke klíčové dírce šikovně přitočila, když stará znovu ukládala závoj do truhly.
Ale to se zas nedověděla Jasněnka, že zlá čarodějnice kromě mlhy nalíčila na Jíru i jiná nebezpečná kouzla.
„Ten bláznivý švec se nejspíš motá někde blízko, jakpak jinak by se tu najednou mohly octnout jeho střevíce! Jen ať si něco zkusí, ať se přiblíží k mému hradu! Zničím ho jako červa!“
Zahrozila pěstí proti neviditelnému nepříteli a hned se dala do příprav. Z makovic a ještě z jiných bylin, které jen ona znala, uvařila nápoj zapomnění a poručila, aby jej večer podstrčili místo vody Jasněnce. I kdyby švec nakrásně přišel, po tom nápoji se holka nerozpomene, kdo ten člověk je a že ho někdy v životě vídala a znala. A teprve tehdy, kdyby mezi prsty třela mateřídouščí listí a přičichla k němu, odstoupí jí páry zapomnění z mozku a znovu se na všechno rozpomene. Ale kde by tu uprostřed kamenného hradu sebrala holka mateřídoušku! Do smrti tu bude sloužit jako hloupá děvečka, a jen v tom bude mít lehčí osud, že už se na nic z minulosti nebude pamatovat.
Kromě toho vzala čarodějnice svou nejdůležitější knihu a podle jejích černokněžných pravidel přikázala, že dnešní noci se mají slétnout z lesů na deset mil kolem všichni noční dravci, výři, pustovky, rousnatí sýci, kalousi i sovy pálené, posedat na nejvyšší hradní věž, až celou střechu křídly překryjí, a strážit až do svítání, aby se nikdo k hradu nepřiblížil. A kdo se proti vůli hradní paní přece jen k hradu odhodlá, toho nechť svými zobáky uklovou a ostrými drápy roztrhají!
Ubohá Jasněnka! O tom všem nevěděla, a proto jí bylo uvnitř v srdci teplo a krásně a svého Jíry se ani dočkat nemohla. Ale pro radost neztrácela z mysli nebezpečí, které je oba ještě čeká.
Přemýšlela o tom, jak by alespoň něčím Jírovi pomohla, a tu si vzpomněla na mlhový závoj v čarodějnické skříni. Škoda že za ním už zase zaklaply těžké zámky! Sama je proti železu slabá a v hradu není nikoho, kdo by jí mohl pomoci získat ten kouzelný závoj.
Že nikoho? Jasněnka si v té těžké chviličce bleskem vzpomněla, že tu má uprostřed cizoty a nenávisti přece jenom přátele, kteří jí pomáhají snášet zlou samotu. Usedla na pryčnu ve své komůrce, hodila na zem pár chlebových kůrek, jak to vždycky večer dělávala, a přitom si nahlas povzdechla:
„Ach myšky hryzalky, mé jediné kamarádky, Vy byste mi mohly pomoci, kdybyste mé bídě rozuměly!“
Jen to dořekla, zachrastilo to pod starou skříní a jedna z myšek vystrčila svou šedou hlavičku. Chytrýma očkama zamžourala na Jasněnku, jako by chtěla říci, že všemu rozumí. A za ní druhá, třetí, celé hejno jako obvykle. Tentokrát se však nevrhly na kůrky, jak to dělávaly, ale nebojácně obstoupily Jasněnku, jako když čekají na její rozkazy.
„Ach mé drahé kamarádky, kdybyste tak mohly prohryzat dřevo v čarodějčině truhle, vytáhnout odtamtud ten tenounký závoj, co leží hned navrchu pod víkem, a tajně mi jej přinést ..... snad byste mi tím život zachránily!“
Co to? Myšky už na víc nečekaly, jedna za druhou se rozběhly ke dveřím a prázdnou chodbou utíkaly ke komnatě, kde měla čarodějka své náčiní. Že byly domácí, znaly tu každý koutek. Našly i dírku vydrolenou ve zdivu pod prahem, a tudy zmizely, jen se jim ocásky zahemejřily .....
Ale Jasněnku s prvním smrákáním už zase odvlekli do věže. Na podlahu vedle pryčny jí tam postavili misku s přesoleným jídlem a vedle ní džbánek s odvarem, po němž se zapomíná. Čarodějnice počítala s tím, že hladové děvče neodolá a nají se, i když ji bude sůl pálit na jazyku. A pak jistě až do dna vypije ze džbánku nápoj, který jí podstrčili místo vody .....
Kupodivu toho večera však Jasněnka necítila ani hlad, ani žízeň. Sotva za ní biřic závoru přirazil, obula své červené střevíčky, sedla na kraj dřevěného lože, objala rukama kolena a s otevřenýma očima snila o tom, jaké to bude krásné, až zase budou spolu s Jírou žít na svobodě. A myšky hryzalky? I na ně se chvílemi rozpomínala, ale na jejich pomoc, ať to myslely sebelíp, spoléhat nemohla. Když padla úplná tma, vytáhla tak jako včera z úkrytu křesadlo, zažehla zbytek svíčičky a vstavila ji na okraj okna.
Ještě ani na pryčnu nedosedla, už bylo okénkem slyšet šum tichých perutí. Jasněnce se rozbušilo srdce ..... to jistě přichází Jíra! Ale šumu bylo stále víc a víc, a Jíra přitom nikde! Jasněnka trnula strachem, co jen může znamenat to divné skřehotání, mlaskání a plačtivé kuvíkání, které se jí s nepřestajným šumem ozývá nad hlavou. Ba přála si v té chviličce úzkosti, aby Jíra dnes raději nepřiletěl, aby se vyhnul zlým čarodějnickým nástrahám.
Jíra zatím pod černým bezem spal jako zabitý. Teprve po setmění, když padla rosa a omokřila mu tvář, procitl z hlubokého spánku. Lýčený provaz si obtočil kolem pasu, napříč přes plece hodil svůj ševcovský tlumok, na paže přivázal křídla a v pravé pěsti stiskl ševcovský knejp, ostřejší nežli dýka. Rozhlédl se po hvězdách, aby věděl kudy kam, a už stoupal vysoko nad smrčiny.
Dobře si vybral směr, po hodince letu narazil na první cáry mlhy, které věstily blízkost čarodějčina zámku. A třebaže dnes byla mlha dvojnásob hustá a noc tmavá jako propast, dobředl zakrátko mlžinami až k hradním zdem. Jak zakroužil nad hradem, zahlédl řiďounké světýlko z věžního okna. Jedním vzmachem byl u věže, chytil se římsy a tiše zavolal:
„Jasněnko! Srdíčko moje!“
Ale tu se mu rovnou nad hlavou strhl strašný křik a v mžiknutí byl obklopen vzteklými, rozdivočelými stvořeními, ušatými a pernatými, která se na něho sápala pařáty i zobany a přes obličej ho švihala tvrdými brky perutí. Jíra se zakymácel ve vzduchu, propadl se o několik metrů níž, ale honem znova zamával křídly, aby se neroztříštil o zem.
Vyletěl na okraj střechy a svým knejpem probodl několik nejzuřivějších potvor. Cítil však, že v takovém nerovném zápase ve vzduchu musí podlehnout. I sebral všechnu sílu, co jen jí měl, zavesloval ještě výše, probil se skrze chomáč sov až k vrcholku věže a tam se lýčeným provazem přivázal v pase k plechovému kohoutu. Tak si uvolnil pro zápas obě ruce. V pravičce knejp, v levičce ostré šídlo, píchal a bodal bez míření na všechny strany a každou ranou zasahoval.
Ale noční dravci ho obklopili celým mrakem, a tam, kde jednoho srazil, pět jiných se přihnalo na jeho místo. Drápy výrů, ostré jako železné háky, mu rvaly šatstvo kousek po kousku a skrze ně pronikaly až k tělu. Košile na těle mu provlhávala krví, ruce měl celé poštípané, z kazajky cáry. Byl už blízko mrákot, víčka mu sama od sebe klesala, kolena se pod ním třásla.
„Cink, cilink, cililink!“ uslyšel najednou zvláštní tenounké zazvonění. Kdo to zvoní? Či se mu to jen zdálo? Co je to za mámení? Probral se, rozevřel oči, jak nejšíře mohl, i spatřil, že to cinká svítivý zlatý drátek, který se kutálí dolů po věžní krytině. Vlas od Sluneční paní!
Jeden z těch zuřivých ušatců zobanem urval Jírovi kapsu na kazajce, kam si tenkrát Jíra vzácný dárek schoval. A teď se zářivý vlásek kulil, až se překulil přes okraj střechy. Než Jíra nabral dechu, zazvonil podruhé, tentokrát mnohem silněji, jak v pádu narazil na kamenné dlaždice nádvoří. Ach běda, cožpak teď, uprostřed noci, může Sluneční paní uslyšet jeho zacinknutí? Jíra se hořce usmál, přesvědčen, že už je všemu konec .....
Ale tmoucí tma nad Jírovou hlavou se naráz protrhává a nad mlhami se rozzařuje nějaké obrovské světlo! A kolem věže se strhuje divoký vichr, který rozptyluje mlhu na cáry a odhání ji pryč nad lesy. Vždyť to pán z Větrova na svých nejbujnějších koních projel Jírovi nad hlavou! Větrná smršť se opírá do dravčích křídel, odfukuje sýčky a pouštíky jako pápěrky a těžkým výrům rozčepejřuje všechno peří. Mlhy od věže už jsou rozehnány, a nad nimi, uprostřed noci, se zaskvělo modrojasné nebe.
To Sluneční paní, probuzena cinkotem zlatého vlasu, vstala ze svého lože a vyšla až na samý prostředek oblohy, aby Jírovi pomohla. A teď zlatými střelami svých paprsků bije do krytiny věže, střílí do kukadel nočním dravcům, kteří oslepené mžourají a v bezmocném vzteku sekají drápy do prázdna. Sluneční jas o pravé půlnoci však probudil i všechno denní ptactvo. Straky křiklounky, vrány krákalky, kavky i sojky štěbetalky, všechna ta ptačí havěť se zdvihla nad les, a s křikem začala dorážet na omámené výry, klovat do ušatých palic mžouravé sovy, škubat pírka z kulichů a pouštíků. Takový křik by vzbudil i mrtvého. Zlá čarodějka vyskočila rovnýma nohama z postele, zatahala za vlasy línou dceru Černavu, do ruky jí vstrčila klíče od truhlice a poplašeně na ni křičela:
„Běž, popadni závoj a dělej mlhu, co máš sil! A hodně hustou, temnou, ať skrze ni ta sluneční dračice neprokoukne!“
Černava, celá ještě rozespalá, doběhla do pokoje s truhlicí. Rychle odemkla zámky, odhodila víko, ale co to? Protřela si oči jednou, dvakrát, jestli ji neklamou, ale marnost nad marnost! Mlhový závoj, který měl ležet hned navrchu, byl pryč! Propánajána, a tuhle v rohu truhly někdo vyhryzal velikou okrouhlou díru, kudy ten zázračný závoj nejspíš zmizel. Jen jediná nitečka se tu zachytila za třísku, aby vydala svědectví ..... Celá poděšená se rozběhla Černava za starou, aby jí zvěstovala tu zlou novinu.
„Utíkej, Jíro, dokud je čas!“ jako zvon se rozlehl celým nebem hlas Sluneční paní, „sežehnu na prach ten proklatý zámek se všemi čáry a kouzly!“
Jíra zvedl hlavu a uviděl Sluneční paní, jak sestupuje z prostředka oblohy níž a níž. Při každém jejím kroku paprsky její záře byly prudší a palčivější. Jíra cítil, jak se rozpaluje měděný plech na věžním hrotu. Ze šindelů, praskajících žárem, se začínalo kouřit. Jíra vykřikl k obloze z plna hrdla:
„Děkuji Ti, Sluneční paní! Až budeš potřebovat podrazit střevíce, zavolej mne znova. Přijdu, kdybych si měl všechny prsty popálit!“
Honem se odvázal od věžního hrotu a s provazem v ruce slétl k Jasněnčinu oknu. Bez váhání hodil okénkem dovnitř jeden jeho konec a druhý si omotal kolem zápěstí na pravé ruce.
„Jsi tam, Jasněnko? Pospěš, uvaž si provaz kolem pasu!“
„Hned, můj milý,“ zacinkal Jasněnčin hlásek.
Když už natahovala ruku po provaze, zapištěla v dírce pode dveřmi myška. Jasněnka sebou trhla a podívala se na hryzalku. Na moutě duchu, tak chytrá očka měla právě ta myška z kuchyně! A než mohla Jasněnka říci ach! nebo och!, jedna za druhou začaly z dírky vybíhat další myši a jako nějaké dlouhatánské lano táhly zmotaný, zkroucený mlhový závoj. Byl sice řádně zaprášen a zamazán, protože jej kmotry hryzalky vlekly celou cestu svými podzemními chodbičkami, ale byl to on! Jasněnce se zamžily oči dojetím, vzala od myšek závoj, pohladila tu s chytrýma očkama po šedém kožíšku a zaprášený i potrhaný závoj si rychle uvázala kolem hrdla.
„Jsem hotova! Jíro, táhni!“ vykřikla vesele.
„Máš-li tam vodu ve džbáně, vezmi ji s sebou. Strašně mi vysmahlo v hrdle!“ slyšela v odpověď Jírův hlas. Popadla džbán, provaz se napjal, jak se Jíra opřel nohama o římsu, a za pár vteřinek už se před ním objevila Jasněnčina rozsvětlená tvář. Jíru pálilo celé tělo od sovích klofanců, z rozedraného čela mu do očí kanula krev, hrdlo měl stažené strašnou žízní, ale přece to byla nejšťastnější chvilička jeho života. Sáhl dychtivě po džbánu:
„Jen jeden doušek!“
Ale jak jej nasadil k ústům, nemohl odtrhnout a vypil všechno až do dna ..... Pak si přivázal Jasněnku provazem na záda a spolehl na svá křídla. Byl nejvyšší čas, ze střechy zámku vyšlehávaly už drobné plamínky. Jíra rozpřáhl ruce, zafofroval křídly a hned ucítil, že mu pán z Větrova pěkně tlačí do zad.
„Ouvej,“ vykřikla však Jasněnka, sotva uletěli pár metrů, „můj drahý Jíro, musíme na zem, sesmekl se mi s levé nohy ten červený střevíček!“
„Udělám Ti jiný, moje znejmilejší, ale teď honem pryč!“
Jasněnka strhla s hrdla mlhový závoj, zamávala jím v letu kolem sebe, a hned se oba s Jírou zahalili v bílý obláček, který s těmi druhými plul po větru daleko, daleko k východu, pryč z panství té zlé čarodějnice.
K ránu byl Jíra k smrti unaven. Z posledních sil zakroužil nad jednou pasekou, snesl se k zemi, a sotva se od něho Jasněnka stačila odvázat, padl únavou do mechu a v ten okamžik usnul. Jasněnka si z toho nic nedělala. Byli už daleko od panství čarodějky a domů to jistě bylo blizoučko.
Políbila spícího Jíru na čelo, pohladila mu něžně tvář a rozběhla se po pasece. Z širokého lopuchového listu stočila kornout a chutě do něho začala sbírat ostružiny, až se Jíra probudí, aby se měl čím osvěžit. Nevěděla, ubohá, jakým nápojem to uhasila jeho žízeň tam na věži .....
Za chvíli měla kornout plný, až z něho ostružiny na vše strany přetékaly. Vypletla se z houštiny ostružinových šlahounů, které ji svými drápky chytaly za šaty i za ruce, a chystala se vrátit k Jírovi.
Sotva však udělala pár kroků, vyrazil proti ní znenadání jezdec. Přitočil se s koněm až k Jasněnce, a jak to myslivci mívají ve zvyku, žertem na ni zahrozil:
„Mně se zdá, panenko, že mi tu pytlačíte v mém lese!“
„Jen trochu ostružin jsem si natrhala na zahnání žízně,“ usmála se Jasněnka, „ale snad byste mi mohl říci, v jakém království se ten Váš les nachází?“
Jezdec se pozastavil nad tou otázkou, ostřeji se na Jasněnku podíval, pak sáhl do kapsy pro nějaký obrázek, zas upřel oči na Jasněnku, a v tu ránu byl s koně dole. Chytil Jasněnku za obě ramena tak prudce, až jí ostružiny rozházel. „Že Vy jste ta ztracená princezna Jasněna, co je po ní takový shon?“
„Jsem,“ řekla Jasněnka neopatrně, „cožpak mě někdo hledá?“
„Sláva, deset tisíc dukátů mi bude říkat pane!“ začal jezdec radostí hopsat a tancovat kolem Jasněnky, „pan král vypsal velikou odměnu pro toho, kdo Vás přivede na královský zámek živou a zdravou!“
„Ale to Vy nebudete,“ dala se do smíchu Jasněnka, „tuhle pod tou třetí břízou odpočívá můj muž Jíra, a ten mě nedá za nic na světě!“
„To budu!“ vykřikl jezdec troufale, „ani čert mi v tom nezabrání!“
A než se Jasněnka nadála, zhurta ji chytil do náruče, hodil před sebe na sedlo a bodl koně ostruhami, až se vymrštil jako šíp. Marně se pokoušela Jasněnka vzepřít, marně ho bila svými drobnými pěstmi, marně volala Jíru na pomoc. Jezdec nedbal ani na prosby, ani na hrozby, unášel ji do královského města. Těch deset tisíc zlatých ptáčků, které už slyšel zpívat ve své tobolce, mu dodávalo velké kuráže a rozhodnosti.
Jíra se probudil až pozdě po poledni, celý prostydlý a rozlámaný. Nápoj zapomnění, který čarodějnice nalíčila na Jasněnku, vykonal už své dílo. Jíra dočista zapomněl, jak se do tohoto lesa dostal, zapomněl na Jasněnčinu tvář i na to, že je Jasněnka vůbec na světě a že ještě dnes v noci pro ni ochotně nastavoval život. Nic nechápal ze své minulosti, na nic se nepamatoval. Jen to, že je švec, mu jediné uvízlo v hlavě. S údivem si prohlédl kožená křídla, která měl dosud přivázaná na rukou. Načpak taková hloupost asi je?
Ale protože ho nic nenapadlo, chtěl je prostě zahodit. V poslední chviličce je však přece jenom sbalil a uložil do tlumoku. Taková jemná kozinka se může na ledacos hodit. Měl hlad a žízeň a pálily ho rány. Šel tedy nazdařbůh z lesa ven hledat nějaké lidské obydlí .....
Když jezdec s Jasněnkou dojel na královský hrad, sběhla se na nádvoří všechna čeládka, biřici i strážní, a ve vteřince tu byl i pan král se starou Jasněnčinou komornou.
„Je to ona! Je to naše princezna!“ začali všichni jásat, když spustil Jasněnku s koně na zem. Jezdec, celý šťastný, že udělal takovou trefu, se hluboce uklonil panu králi:
„Vaše královská Výsosti, vyplnil jsem Vaše přání! Našel jsem Vám Vaši princeznu a přivedl ji živou a zdravou. Čekám na Vaši šlechetnou odměnu!“
„Nic mu nedávejte!“ vykřikla Jasněnka, „nenašel mne, ale unesl mne z lesa, když jsem pro svého muže sbírala ostružiny!“
„A kdo je Tvůj muž?“ honem se ptal rozčilený král.
„Můj muž je švec, tatínku, ale je to ten nejlepší mužský pod sluncem!“
Král se zakabonil jako nebe před bouřkou, a že neměl v tu chvíli po ruce nikoho jiného, na kom by si vylil„svůj vztek, dal alespoň z hradu vypráskat hamižného jezdce,. který Jasněnku uloupil na pasece.
Jasněnka potom v královské komnatě vyprávěla dopodrobna všechno, co se s ní dělo, a kterak ji švec Jíra vysvobodil ze zajetí zlé čarodějnice. Jen o tom potrhaném, divném závoji, co měla kolem krku, se ani slůvkem nezmínila.
„Ale napřed Tě ukradl z naší věže,“ zlobil se pan král, „no počkej, ševče, až Ty mi přijdeš pod ruku, já Ti zvalchuju hřbet!“
Poslal hned jízdní družinu, ať prohledají les a to švícko ať přivedou na hrad. A kdyby nechtěl dobrovolně, ať jej přivlečou třeba násilím. Ale jezdci se vrátili až za tmy s nepořízenou. Jednu houštinku v lese nevynechali, vyplašili hromadu srnčí, jelení, kopu lišek a dokonce dva staré jezevce, ale po ševci nikde ani památky. Tu noc Jasněnka naschvál rozsvítila veliké světlo ve své věžní komůrce, a do svítání tam seděla u okna, jestli Jíra odněkud nepřiletí. K snídani přišla s uplakanýma očima ..... po Jírovi jako kdyby se propadla zem. Čekali měsíc, dva, čtvrt roku ..... nic. Starý král začal brumlat čím dál hlasitěji:
„Pěkná věc! Nechtěl jsem mít ševcovu ženu, a teď mi tu sedí ubrečená vdova po ševcovi! Těmhle nesmyslům udělám přítrž! Vdáš se za královského prince, a bašta! Když mu přidám půl království, vezme si Tě i s tou ševcovskou minulostí!“
Darmo Jasněnka plakala, darmo se vzpírala, že už jednoho muže má a jiného že nechce. Král poručil rozhlásit po všech okolních zemích, že hledá ženicha pro svou dceru a nástupce pro svůj trůn. Všelijakých princů se začalo sjíždět habaděj. Když už Jasněnka nemohla jinak a na přísný otcův rozkaz se musela jít do trůnního sálu princům představit, oblékla si ty nejhezčí šaty, pošité perličkami, rozčesala své krásné vlasy, že zářily jak sluncem pozlacené. Na pravou nohu si vzala červený střevíček, který schovávala jako drahou památku po Jírovi, levou nohu si však nechala bosou. Když tak vešla do sálu v jednom střevíci, hlasitě to mezi princi zašumělo údivem.
„Není se čemu divit, milí pánové,“ řekla jim Jasněnka směle, „mívala jsem dva takové krásné střevíčky. Když jsem však utíkala od zlé čarodějnice, jeden z nich mi spadl do lesa. Vezmu si za muže toho, kdo mi k mému pravému střevíčku, co mám na noze, najde a přinese ten levý. Bez nich já na svatbu nepůjdu!“
Princové zrozpačitěli. Princezna se jim sice líbila, půlka království taky, ale kde hledat střevíc, který ztratila na útěku, to věru nevěděli. Jen jeden z nich, princ ze sousedního království kordiánského, si dodal odvahy a přistoupil k princezně Jasněnce:
„Půjčíš-li mi, královská Jasnosti, střevíček, který máš na noze, abych se nezmýlil při hledání, do tří dnů Ti přivezu střevíčky oba!“
Znal u nich doma v královském městě ševce, který šil drahně let boty pro krále a byl pravý mistr takové jemné práce. Pro toho to bude hračka, udělat k pravému střevíčku levý, k nerozeznání stejný. A princezně může namluvit, že se vypravil do čarodějčiných lesů a tam že střevíček našel v stračím hnízdě.
Co měla Jasněnka dělat? Na králův přísný pohled se s bolestí odhodlala, že tedy svůj nejdražší střevíček princovi na tři dni půjčí. Dobře věděla, že není kraj světa takový švec, který by uměl v jemnosti napodobit Jírovu práci. A v těch třech dnech si jistě dokáže vymyslit nějakou novou výmluvu, i kdyby princ nakrásně ten druhý střevíček přinesl.
Princ štval koně, aby byl co nejrychleji doma, a dřív než na královský hrad zajel ke starému ševci, který princi už od dětských let šil ty nejjemnější botičky. Mistr zrovna seděl u stolu a večeřel vrchovatý talíř zelňačky, když princ vpadl do jeho příbytku. Hodil mistrovi červený střevíček doprostřed stolu, vedle něho hodil měšec dukátů a křikl:
„Tenhle měšec bude Tvůj, uděláš-li k tomuhle pravému střevíčku do zítřejšího večera levý. Ale musí být k nerozeznání stejný, jinak se rozluč s mou přízní!“
Mistr švec položil lžíci, vzal střevíček do obou rukou, prohlédl jej zespodu i svrchu, prozkoumal steh za stehem a pak řekl zamyšleně:
„Milý princi, tenhle střevíček šil jinačí švec, než jsem já. Na tyhle jemňounké stehy jsou moje oči staré. Moji tovaryši mají sice lepší oči, ale zato ne tak dovedné ruce. Ledaže by ..... “
„Co ledaže? Obrátím peklo vzhůru nohama, jen když ten střevíček dostanu!“
„Ledaže by ho trefil ten nový tovaryš, kterého jsem přijal před týdnem. Ten má zlaté ruce, ale jinak je to velký podivín a mrzout, kdo ví, zda by se k takové práci dal vůbec přemluvit!“
„Zahrnu ho penězi!“
„Ale když ono mu na penězích právě nezáleží!“
„A kde je ten Tvůj tovaryš?“
„Leží na zahrádce a bloumá očima po obloze ..... “
Vyběhli oba, princ i švec, na sádek, aby toho podivína našli. Ten tam ležel s rukama pod hlavou na trávníku, díval se na první hvězdu večernici, která se třpytila nízko nad obzorem, a na mistra s princem ani nepohlédl.
„Hej, tovaryši, odkudpak jsi?“
„Záleží na tom? Sám nevím!“ řekl podivínský tovaryš, zarostlý, s hlubokýma smutnýma očima, a zůstal ležet jako dřív.
„A co říkáš téhle práci?“ podal mu mistr zchytra červený střevíček. Tovaryš po něm natáhl ruku, posadil se, očima mu prošlo nějaké divné vzrušení, ale hned zas mu zrak pohasl:
„Nu což, není to špatná práce!“
„A Ty bys takový trefil?“
„Vím já? Možná i trefil, vždyť to žádný zázrak není!“
Princ hořel nedočkavostí, aby tovaryše získal, ba dokonce měl i chuť mu vyhrožovat, když se bude zdráhat, ale mistr mu naznačoval, s tímhle morousem že se musí pěkně zpolehounka.
„Dobře si střevíc prohlídni, ráno Ti vyberu kůži, zkusíš udělat k pravému ten levý!“
„I proč ne? Práce jako práce ..... “ řekl tovaryš lhostejně a lehl na bok.
„Upokojte se, Milosti, střevíček budete mít!“ šeptal mistr princi a táhl ho za loket ze zahrádky.
„Ale já jej musím mít zítra večer, pozítří ráno jej musím podle slibu odevzdat princezně Jasněnce!“
„Postarám se, Jasnosti!“ uklonil se švec a začal hledat v almaře tu nejjemnější safiánovou kozinku.
Ach ano, byl to Jíra, ten smutný tovaryš na ševcové zahrádce. Tenkrát, když se ztratil Jasněnce, celý utrmácený se dopotácel do jedné lesní samoty a tam u dobrých lidí hnedle měsíc se uzdravoval z ran, které utržil v zápase s nočními dravci. Jen paměť se mu nevrátila. A tak šel světem bez radosti, bez potěšení, ani neznaje, odkud přišel a kam patří. Ani Jasněnčin střevíček, svou vlastní práci, nepoznal. Ale přece jen se mu ve vnitřku něco hnulo, nějaká zvláštní tesknota ho popadla, jak obracel tu malou věcičku v ruce. Položil hlavu do trávy, roztáhl ruce, a dívaje se na ty cizí, nepochopitelné hvězdy na obloze, cítil, jak se mu svírá srdce nějakou podivnou, něžnou bolestí.
A prsty na rukou samy od sebe se roztáhly a začaly hladit a prohrabávat stébla i malé hlavičky sedmikrásek a jiného kvítí. Jak si tak jeho prsty hrály, najednou jim přišlo utrhnout chomáč té trávy. Mnuly a hnětly ty drobnolisté, nizounké travičky s fialovými hlavinkami kvítků, až pomačkané lístky vydaly svou vůni a ta padla Jírovi do chřípí. Přivoněl, aniž to věděl, k mateřídoušce .....
„Jasněnka! Jasněnčin je ten střevíc!“ vykřikl ševcovský podivín znenadání a vyskočil rovnýma nohama z trávy. V hlavě měl najednou oslnivé jasno: Jak jenom mohl zapomenout na Jasněnku? Jak od ní mohl odejít? Od té chviličky se strašně začal trápit svou nevědomostí. Běžel za mistrem celý divý, nač prý ten princ potřebuje levý střevíček a kde vzal ten pravý?
Mistr byl celý tumpachový z náhlé proměny netečného tovaryše. Ale protože mu na práci záleželo, řekl Jírovi, co věděl: Že princ má slíbenou princezninu ruku, přinese-li k tomu pravému střevíčku levý.
„Šij! Každá hodinka, o kterou budeš dřív hotov, přijde našemu princi vhod!“
Jíra neřekl ani popel, jen si vzal řádný kus kůže a náčiní a zamkl se přes den ve své komůrce. Šil a šil, jen se mu prsty kmitaly. Večer, když se začalo stmívat, vyšel konečně ze své komůrky, bledý a rozrušený.
„Jsem hotov,“ řekl mistrovi, „pošlete pro prince!“
Princ div nebláznil radostí, když před něho Jíra postavil hotovou práci. Celý měšec dukátů vysypal doprostřed stolu, střevíčky zabalil do hedvábné látky a se svou družinou se ještě večer tryskem pustil do sousedního království. Mistr švec nastavěl z dukátů deset komínků a celý šťastný volal tovaryše, ať se s ním jde rozdělit o tu královskou odměnu. Ale co to? Tovaryš, který odvedl tak mistrnou práci, z čistá jasna zmizel i se svým ševcovským tlumokem .....
„Zmizel, jako když uletí ..... “ podivil se mistr švec a podrbal se za uchem. Druhého dne zrána, když se princ se střevíčky v sedelním tlumoku blížil v čele své družiny ke královskému městu, u samé brány předhonil vandrovního, jenž taky pospíchal do města. Princi ani na mysl nepřišlo, že by to mohl být ten švec, co včera večer dokončil levý střevíček pro princeznu. Inu, vždyť princ hnal koně celou noc bez přestání, a tenhle vandrovní šel jenom po svých .....
Na hradě bylo slávy, až se okna třásla. Princ poslal před sebou rychlé posly, aby vyřídili králi, že splnil princeznino přání a že se tedy může bez meškání začít s oddavkami. Všem bylo z toho do smíchu a do tance, lidu se tlačilo na hradním nádvoří jako much, jen Jasněnka byla bledá jako smrt.
Na králův rozkaz ji vyvedly dvorní dámy na nádvoří a tam se musela posadit na slavnostní balustrádu. Princ, jistý už svým vítězstvím, pyšně přistoupil k Jasněnce, rozbalil látku ..... marná sláva, střevíčky tu byly oba, krásné, jako kdyby je z alabastru vysoustruhoval. Jasněnka jenom smutně vzdechla a vzala levý střevíček do ruky. Kdo jen to asi byl, že dokázal udělat stejně krásnou práci jako její Jíra?
Ale jak ten levý střevíček v ruce obrátila, padlo jí do očí něco bílého, ukrytého tam uvnitř. Sáhla tam a rychle vylovila lísteček, čtvermo složený a přilepený kouskem ševcovské smůly. Rozbalila jej potají a jedním mžikem přečetla pět krátkých slov:
„Jasněnko, jsem tu. Rozhlídni se!“
Nohy se pod ní zatřásly, ale oči se jí rozzářily takovým jasem, až lidé kolem začali šumět údivem. Z tváře na tvář přeskakovala pohledem. Tamhle v pravém koutě nádvoří, na samém krajíčku zástupu, stojí mezi lidmi ten, koho hledala! Pan král, celý šťastný, že se Jasněnce v poslední chvíli tak vylepšila nálada, dal zatroubit fanfáru.
„No tak, drahá dceruško, nic se neostýchej a polib před námi všemi toho, koho sis vybrala za svého manžela!“
Princ, štěstím celý bez sebe, už nastavoval tvář. Ale kam to ta princezna běží? Ne k princi, ale po schůdcích dolů mezi obyčejné lidi, a tam padá kolem krku nějakému vandrovníkovi s tlumokem! A ten se vůbec nerozpakuje, tiskne Jasněnku do náruče, jako když se to samo sebou rozumí, a teď jí dal, prokrindapána, hubičku, až se to dvorem rozlehlo!
„Jíro!“
„Jasněnko!“
Pan král rozčilením upustil žezlo i jablko a začal bouřit přes celé nádvoří:
„Co je to za drzouna? Kde se tu vzal ten opovážlivec, co líbá bez povolení královskou princeznu?“
„To je můj muž,“ křikla Jasněnka vesele, „ten má na to právo!“
Ale král běsnil jako pominutý.
„Okamžitě s ním do hladomorny!“
Princ, který se cítil ošizen, tasil kord, biřicové se rozběhli mezi lidi, už už chtěli na Jíru vložit ruce. Ale Jasněnka byla rychlejší. V mžiku strhla s hrdla svůj mlhový závoj, zamávala jím nad hlavou, a celé nádvoří se naráz začalo plnit hustou mléčnou mlhou. Za chvíli byla ta mlha tak neproniknutelná, že ani soused sousedu neviděl do tváře. Všechen dav se dal do pohybu, klopýtali jeden přes druhého, váleli se v jedné hromadě, křičeli, pískali, povykovali, někdo se smál a druhý hromoval, a dohromady z toho byl takový zmatek, že to ještě svět neviděl.
Dobrou hodinu trvalo, než hustá mlha začala řidnout a odplouvat. Jakpak mohli v takové činčnici biřicové někoho chytat? A tak Jasněnka s Jírou hbitě zmizeli ..... kam, nevím sám. Zatajili to přede všemi. Ale jistě jsou i při té ševcovině šťastni, když se mají tak rádi .....
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|