Popelka a havran
Popelka dělala černou práci a jedla černý chléb. Starý otec jí nejezdil do města pro rohlíčky jako macešiným vlastním dcerám. Její dny byly hořké jako placky z plev. Rozcuchaná seděla u krbu a od rána do večera vybírala lněná semínka z popela. Popel byl ještě horký, ale ona ho trpělivě prosévala a profukovala skrz prsty, až měla v hrsti všechna lněná semínka, jež macecha opět vhodila do popela, aby nevlastní dcera měla stále dost práce. Její vlastní dcery
si mezitím chystaly výbavu a připravovaly se k vdavkám. Nevlastní dcera pracovala od tmy do tmy, ale vysloužila si jedině popel a slzy. A aby neumdlévala při práci na své výbavě z popela, zpívala si, skloněna nad krbem jako pilná přadlena:
„Šátky šiju, tkám a předu,
dokud věno nenapředu,
z popela je upříst musím,
v popelu své mládí dusím ..... “
Na pořádného selského chasníka nesměla ani pomyslet. Kdo by se také chtěl oblékat do plátna z popela a čí kůň by se brodil blátem k opuštěnému sirotkovi! Popelka si však prozpěvovala a sama sebe klamně utěšovala:
„Rolničky až zazní v domě,
zlatý princ si přijde pro mne ..... “
Macecha to slyšela a přemýšlela: Co to může být za prince, o kterém Popelka zpívá? Měla strach, aby se sny pastorkyně nesplnily a aby nezahanbila její vlastní dcery. Ale jak se toho sirotka zbavit? Práce ji nezkrušila. Trpělivě vykonávala všechno, co jí macecha přikázala, a s každým dnem byla krásnější. Její ruce jen kvetly, jako by očekávaly bohaté dary. Macecha se rozhodla, že Popelku sprovodí ze světa. Jednoho temného zimního večera zamkla a na zástrčku zavřela všechny dveře. Zavřela i všechny okenice a se svými vlastními dcerami odešla do sousední vsi. Otevřené zůstalo jen maličké okýnko v kuchyni a hasnoucí otvor v dvířkách krbu. Popelka měla hlad. V truhle voněly teplé pšeničné bochánky, ale přes truhlu byl přehozen macešin šátek a na něm spal černý pes. Macecha tam schválně dala bochánky, aby hned věděla, kdyby si pastorkyně chtěla něco vzít.
Když macecha odcházela, hodila před Popelku zmrzlého havrana, kterého našla ve sněhu, a řekla:
„Oškubej ho a udělej si ho k večeři!“ Ale havran byl otrávený ..... kdo by ho snědl, umřel by.
Popelka se posadila ke krbu a začala havrana oškubávat Vytrhávala jedno peříčko po druhém, jako by to byly temné chvíle jejího smutného života, až se pod prsty objevilo havranovo holé tělo. Bylo hubené a namodralé jako popel. A když jí havran ležel celý oškubaný na kolenou, vypadal tak uboze, že se jí chtělo nad ním plakat. Ale jako poslušná dcerka udělala, co jí macecha poručila. Oheň v krbu se jen pomalu rozhoříval a havran v hrnci se jen pomalu vařil. Noc byla dlouhá. Popelka postavila lavici pod okýnko a vyhlédla ven, zda neuvidí hvězdu, která se nejednu noc jako matčino oko dívala do její beznadějné tmy. Ale zatím se neukázala ani hvězda, ani měsíček vystrkující obvykle svůj zlatý srpek z temných větví. Pokaždé, když obdivovala nový měsíc, viděla v něm lovce, který zabloudil v zeleném lese a troubí na zlatý roh. Ten roh zní velmi něžně a žalostně, a Popelce je jako lesní zvěři, která sama se sladkým chvěním běží vstříc střele, i jako nevěstě, jež se odevzdává do rukou ženicha. Jenže tuto noc bylo nebe bledé a prázdné ..... snít nebylo o čem.
Bělavá zimní mlha kroužila pod jabloněmi. Vítr skučel, jako by zpíval truchlivou pohřební píseň. A tu Popelka spatřila pod jabloněmi podivný průvod. Všechny letní květiny s vysoko vztyčenými květy a listy vlajícími ve větru jí kráčely vstříc. Ale to nebyly živé květiny, nýbrž jejich stíny, které bloudí za zimních nocí a hledají léto. Byl to dlouhý průvod, z něhož Popelka viděla jen část. Začínal tam někde za zasněženými kopci, nad kterými do tmy trčely temné vrcholky jedlí. Jako mlha se průvod valil dolů a teprve pod jabloněmi se daly rozeznat něžné tváře květů v třpytícím se studeném jíní. Byly stále blíž a blíž, natahovaly se k okýnku a nahlížely dovnitř. V záři krbu začalo sklo lehounce svítit a Popelka uviděla mnoho milých letních přátel z luk, zahrad i kvetoucích polí. Byly tam bahenní rákosy se smutně skloněnými listy i bělavé ječmeny s lehounkými stříbřitými osinami. Mezi nejrozmanitějšími listy a květy se tísnily její slunečnice. Pohlížely na ni s pootočenou tváří. Jako promrzlé se tiskly k oknu a zlehka zasvítily na skle chladným třpytem ..... připomínaly duše zbavené života.
„Milé květinky! Milé polní, zahradní i luční květiny, co tady děláte?“ zeptala se Popelka.
„Hledáme světlo a teplo, hledáme léto,“ odpovídaly jí v lehkém vzdechu větru.
„Kéž bych Vás mohla pustit dovnitř!“ zvolala Popelka. „Ale moje komůrka je tmavá a těsná. Sedím u popela a dveře k macešiným pokojům jsou zavřené na zástrčku. Jsou tam velká okna, teplo a světlo a stropy jsou tam tak vysoké, že by tam mohly stát stromy v plném květu a dívat se na sebe v teplých nazelenalých zrcadlech přes celou stěnu ..... Ale já Vás tam nemohu pustit!“
Zarmoucená Popelka odešla od okna a sedla si ke krbu. Oheň mihotavě dohasínal. Popelka zamíchala pokrm a přiložila lžíci ke rtům. Pokrm byl černý a protivně hořký. Jazyk jí ztuhl v ústech a do očí jí vběhly slzy. Upadla a zemřela v popelu a slzách.
Když však zemřela, dostala křídla, poněvadž se proměnila v pouhou duši a nic už před ní nebylo zavřené ani na klíč, ani na zástrčku. Mohla volně létat, kam se jí zachtělo. A tak tedy vyšla ven k těm květinám, které hledaly léto, a vedla je k jasným zahradám jiného, krásnějšího světa, kde není zima.
Tam dosud kvetou v nehynoucí kráse. A také Popelka tam našla svůj domov. Ruce, jimiž vybírala lněná semínka z popela, pozvedá k nebesům a prosí za duše, které touží po věčném létu. Popelčiny ruce jsou jako dvě bílé holubice, které se vznášejí vstříc slunci.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|