Pecivál nejmocnější na světě
Kde bylo, tam bylo. Než ..... bylo to v sedmdesáté sedmé krajině, za červeným mořem, za skleněným vrchem a za dřevěnou skalou, kde žil jedenkráte král, který měl tři syny. Všichni tři již dospěli v řádné muže, ale ti dva starší byli zvedenější, znali již světské způsoby a každý je raději viděl než toho nejmladšího, kterému Pecivál říkali, poněvadž nic jiného nedělal celý boží den, než se popelil po domě a na peci válel.
Když tedy synové dorostli, zavolal je otec jedenkráte k sobě, řka jim:
„Synové moji, už jste chválabohu dospěli v řádné muže, mohli byste se už i do světa vydat, abyste zkusili, jak to ve světě chodí. Jen jděte, jděte, ať ještě uvidím, jestli z Vás něco bude. Jdi nejdřív ty, můj nejstarší, a ukaž, co umíš.“
Nejstarší syn srozuměn s vůlí otcovou začal ihned přípravy na cestu konat. Vzal si hodně peněz z otcovy pokladnice, dobrého koně, pěknou zbroj, a když se všemi se rozloučil, vybral se na cestu. Celý rok putoval po horách, po dolinách, po holých pustinách, až přišel konečně k jednomu lesu, který byl celý měděný. „No vždyť jsem se už natoulal po tom božím světě,“ pravil sám k sobě, když dojel k tomu měděnému lesu, „ale aspoň mi to nebude líto, vždyť takovou zvláštnost jen tak někde člověk nevidí. Ale utrhnu si jednu haluzku, sice by mi doma nevěřili, že jsem až tady byl. To bude otec rád, až ji uvidí!“
Takto se těšil princ, mysle, že pánbůhvíco vidí; když se dost na měděný les nadíval, utrhl si jednu haluzku, obrátil koně a ujížděl domů. ..... Přijížděje domů, zdaleka již volal na otce, zdvihaje ratolest vzhůru:
„Otče, otče, já jsem byl daleko, vidíte, tato větvička je až z tamtoho měděného lesa!“
„Nepotěšil jsi mě, synu můj,“ odpověděl zarmoucený otec, „vždyť tam, kam Ty jsi celý rok šel, já se svou ženou před snídaní zajdu. Ty už můžeš jen doma sedět, protože vidím, že ve světě z Tebe příliš mnoho nebude. No vyber se ty, synu můj prostřední, snad že Ty více vykonáš!“
Prostřední syn nedal se též dlouho pobízet, ale přisvědčil, že půjde, a hned se také na cestu připravoval. Jako bratr, tak i on vzal si na cestu hodně peněz, dobrého koně a pěknou zbroj, a když se všemi se rozloučil, odebral se na cestu. ..... Dlouho bloudil po lesích a po horách a ještě ničeho zvláštního neviděl ani nezkusil. Za rok přišel k měděnému lesu. „Chválabohu, že jsem aspoň k tomuto lesu přišel. Ano, ale odtud se vrátit nesmím, nebo by mě otec vyplísnil jako staršího bratra. Musím ještě dále jít, abych víc zakusil.“
Po této samomluvě utrhl si haluzku měděnou a jel dále.
Bloudil zase poznovu celý rok, až konečně přijel k lesu stříbrnému. „Oj tady můj bratr nebyl,“ zaradoval se, „a kde by se tu taky vzal, vždyť tu přede mnou snad ani živé duše nebylo. To bude otec rád, až mu vypovím, kde jsem byl a co jsem viděl. Ale musím si ulomit z tohoto stříbrného lesa jednu haluzku, aby mně uvěřili.“
I odlomil si ratolest stříbrnou, potom se chvíli rozmýšlel, má-li přece dále jeti, ale uviděv za lesem veliké skály, myslel si: co bych já se tam toulal, ještě bych přijít mohl o koně ..... i raději se vrátil pěkně krásně domů. ..... Když dojížděl k domovu, zdaleka ukazoval haluze měděnou a stříbrnou, volaje na otce:
„Otče, otče, jak já jsem Vám byl daleko! Vidíte-li, tato větvička je z měděného lesa a tato ze stříbrného. Ach že jsem mnoho viděl a zakusil.“ chlubil se.
„Nemáš se čím chlubit,“ odpověděl otec smutně, „kam jsi ty dva roky šel, tam já se svou ženou dopoledne chodívám. I Ty už můžeš jen doma zůstat, protože ani z Tebe ve světě mnoho nebude. ..... Už vidím, že jste k ničemu!“ naříkal si král, tu ale ohlídl se na Pecivála a ptal se ho:
„No a co ty? Jestlipak bys nechtěl štěstí zkusit?“
„Pročpak bych nechtěl, jen mi to dovolte a dejte mi něco na cestu,“ odpověděl Pecivál. Starší jeho bratří ale div nezemřeli smíchem, že takový ledajaký Pecivál, který nic neumí než na peci se válet, že ten si důvěřuje více dokázat než oni. ..... Vysmívali se mu zle, až mu všecka trpělivost přešla; odešel ze dveří. Rozžalostněn nad závistí svých bratří chodil po dvoře, až znenadání se u smetiště octnul, kde se válel vyzáblý, prašivý kůň. Když Pecivál k smetišti došel, kůň se mu ozval:
„My jsme oba dva v stejném opovržení, ale pro to, že Tebou pohrdají a že se Ti bratři vysmívají, se nermuť. Ty chceš jít do světa; dobře máš. Já vím, že se Tě otec bude ptát, co si žádáš na cestu; a tak, jestli chceš, aby se Ti dobře vedlo, nic jiného si nežádej než mne a ten rezavý palaš z půdy. Neboj se nic, my Ti dobře pomůžeme.“
Pecivál se koníkovi pěkně poděkoval za dobrou radu a slíbil podle ní se řídit. Za chvíli šel zase zpátky do jizby.
„Nu co, půjdeš do toho světa?“ ptal se ho otec a Pecivál odpověděl, že by věru rád šel.
„No, když si důvěřuješ, já Tvé vůli nebudu překážet, jdi a zkus štěstí, třeba i své bratry zahanbíš. Nu a co chceš na cestu?“
„Ne mnoho, abych Vám velkou škodu nedělal, jen toho prašivého koně, co se na smetišti válí, a ten rezavý palaš, co na půdě visí.“ Tu se bratří pustili do velikého smíchu, ale otec podivil se žádosti synově, neboť on dobře věděl, jaký to kůň a jaký to palaš. ..... Zavrtěv hlavou začal Pecivála přemlouvat, aby si vybral něco lepšího, se špatným koněm a rezavým palašem že malé hrdinství vykoná a cti nedojde, ale Pecivál za celý svět od svého upustit nechtěl. ..... Konečně mu otec přislíbil dát, co si žádal.
Druhý den se Pecivál na cestu připravil. Vzal si trochu potravy, něco peněz, rezavou šavli připásal k boku, vysedl na prašivého koně a ve jménu Páně vydal se na cestu do světa. Dlouho bratří s mnohými diváky za ním se dívali a sloužilo jim to k velikému posměchu, když viděli, jak se koníkovi pod Peciválem nohy podlamují a jak třikrát na hubu padl, že ho musel Pecivál zdvihat. S psotou vyvlekl se s koníkem z města. Za městem se ale koník náhle zastavil, a obrátiv se k Peciválovi, pravil:
„Poslyš, Pecivále, sesedni se mne, trochu mě očistíš a doneseš mi korýtko ovsa a korýtko ohně. To bude můj obrok; neboť já nejsem ledajaký kůň, ale tátoš Tvého otce. Ani ten palaš není palaš jako každý jiný, ale je takový, že když mu rozkážeš,
aby rubal, sám od sebe bude tak dlouho rubat, dokud všechno neporubá. Nejdříve však ten oves a ten oheň, protože cesta je daleká.“
Této řeči se Pecivál velice zaradoval; očistil koníka ihned a donesl mu korýtko ovsa a korýtko ohně. Jak mu to Pecivál přinesl, koník se otřásl a přeměnil se v ztepilého koně tátoše. ..... Potom zhltnuv oves a oheň poručil Peciválovi, aby si naň vysednul. Sotva naň dosedl, tátoš se vznesl vzhůru až do oblak a do takového letu se pustil, že se hory a lesy jen tak jako mraveniště pod nimi kmitaly.
Zanedlouho se zastavil u měděného lesa. „Tady je,“ povídá, „měděný les, ke kterému Tvůj nejstarší bratr za rok přišel a ke kterému Tvého otce před snídaní nosívám. Sesedni se mne a dones mi korýtko ovsa a korýtko ohně, abychom dále lépe mohli.“
Pecivál donesl mu oves i oheň, nakrmil ho a potom naň vysedl a zase letěli jedním letem, že se jim hory, doly před očima jen míhaly.
Zanedlouho se tátoš opět zastavil u stříbrného lesa. .....
„Tady je,“ povídá,
„les stříbrný, ke kterému Tvůj prostřední bratr za dva roky přišel a ke kterému já Tvého otce dopoledne nosívám. Sesedni se mne a dones mi korýtko ovsa a korýtko ohně, abychom dále lépe mohli.“
Pecivál sesedl, oves i oheň donesl a tátoše nakrmil. Po nakrmení zase naň vysedl a dále zase letěli nad hory a lesy.
Když tak hodnou chvíli tátoš letěl, zastavil se u zlatého lesa. „Tady je,“ povídal, „zlatý les a za tímto lesem bydlí dobrý přítel Tvého otce, k tomu půjdeme na noc. Ale abychom to lépe dokázali, dones mi korýtko ovsa a korýtko ohně.“
Pecivál svého tátoše nakrmil, vysedl naň, několika skoky přelítli zlatý les a před večerem byli již před zámkem otcova přítele.
Pecivál skočil s tátoše, vešel do zámku a uctivě se poklonil hospodáři. Hospodář, zhlédnuv ho, se velmi podivil, uviděv člověka, neboť tam nebylo po celý rok živého tvora vidět. ..... Zvědavě se tedy ptal, kdo je, co je, kam jde. .....
„Já jsem,“ odpověděl Pecivál, „toho a toho krále nejmladší syn; vybral jsem se do světa na zkušenou, a tu jsem po cestě i Vás, jako dobrého přítele svého otce, navštívil.“
Hospodář byl návštěvě té velmi rád, neboť byl s jeho otcem velmi zadobře.
„Ty jsi tedy syn mého přítele? Oh takových přátel, jako jsme my dva byli, když jsme ještě s tou ježibabou bojovávali, nikdy nebylo, a už ani nebude.“
„Co je to za ježibabu?“ ptal se Pecivál.
„No ježibaba, proti níž a proti jejímž synům jsem s Tvým otcem bojovával.“
„Nu a teď už víc nebojujete?“
„Už jsem se všeho vzdal, vida, že nic nepořídím, neboť jsem už na to starý. Ale to Ti je úplný zázrak s tou ježibabou! Čím víc jsme jí vojska pobili, tím víc sejí ho ze země nebo odkud rojilo. Co si potom počneš? ..... Přestal jsem tedy, jak říkám, třebas mi to bylo zatěžko.“
„Ej, když jste Vy i s mým otcem proti té ježibabě a proti jejímu zázračnému vojsku nic pořídit nemohli, pokusím se já, třeba se mi poštěstí. Mám tu otcova tátoše a otcův palaš, vždyť ten jich porubá, ať je jich kolik chce. ..... Jen seberte i Vy trochu vojska, i to nám přijde vhod.“
Dlouho ten král Pecivála přemlouval, ale on si to již rozmluvit nedal, až konečně se s ním král sám spojil. ..... Za krátký čas shromáždili vojsko, všechny přípravy k vojně byly pohotově a Pecivál se starým králem vytáhli do boje proti ježibabě.
Zdaleka již viděli ježibabino vojsko na prostranné louce rozložené, jako by se bylo moře rozlilo, a vprostřed na zvýšeném místě seděla ježibaba, dávajíc rozkazy.
Vojsko královo se skoro lekalo, ale Pecivál vytáhl palaš a na svém tátoši první napřed letěl:
„Jen s chutí do nich!“ volal, a když stál proti nepřátelům, rozkázal svému palaši:
„Rubej, palášku, rubej nepřítele!“ a palaš rubal na vše strany, že nepřátelům hlavy padaly jako klasy, navzdor tomu, že po každé hlavě jiná narostla. .....
„Však já ten pramen, z kterého to vojsko vyvěrá, hned zacpu!“
zvolal Pecivál a poručil palaši porubat ježibabu. Palaš rubal, rubal, až se k ježibabě dorubal, lešení, na kterém seděla, povalil a ji samu na kousíčky rozsekal. ..... V tom okamžení zmizelo i zázračné její vojsko.
S neslýchanou radostí vraceli se z bitky Pecivál i král; první se těšil ze svého vítězství a starý král, že je ježibabě konec. Nemohl se ani dosti naděkovat Peciválovi, že ho té nepřítelkyně zbavil. Chtěl dát vystrojit velikou hostinu, ale Pecivál vůbec déle bavit se nechtěl, nakrmil jen tátoše a domů pospíchal, aby dal otci zprávu, co byl již vykonal. ..... Nechtěl ho tedy starý přítel déle zdržovat. ..... Když byl Pecivál svého tátoše nakrmil, vysedl na něho a ujížděli k domovu. Na cestě nezdrželi se nic déle, než co Pecivál u měděného, stříbrného a zlatého lesa tátošovi obrok přinesl, oves i oheň, a co si v každém lese jednu haluzku utrhl na památku.
Když domů přijeli, před městem se tátoš přeměnil opět v prašivého koně a jen tak podklesávaje v kolenou vlekl se přes město. ..... Dojeli do zámku. Bratři ho právě tak přivítali, jak ho byli vyprovodili, s posměchem, ale otec vážně se ho ptal:
„No synu můj, kde jsi chodil?“
„Vidíte, otče,“ odpověděl Pecivál, „tam, odkud je tato měděná ratolest, tam jsem byl do snídaně;
tam, odkud je tato stříbrná, byl jsem dopoledne, tam, odkud je tato zlatá, byl jsem před večerem, a ještě jsem toho dne u Vašeho přítele za zlatým lesem nocoval.“
„No, Ty se mi líbíš,“ pověděl potěšený otec, popleskuje Pecivála po plecích, „ty se mi líbíš, když jsi za tak krátký čas tolik pochodil. No a ten můj přítel, copak dělá? Tak mi o něm něco vyprávěj. S tím jsem já proti jedné ježibabě bojovával, ale nic jsme s ní nemohli pořídit. Jestlipak ho ještě nezahubila?“
„Chtěla, ale už mu nic víc neudělá.“ a Pecivál začal povídat všecko od nejmenšího do největšího, jak to v boji bylo, že otec jen zářil radostí. Bratří hněvem a závistí div že neshořeli a všichni se divili.
„Ty jsi přece jen šuhaj, jak náleží!“ zvolal otec. „Dobře jsi se ve světě činil a bratry jsi zahanbil. Jen škoda, že jsem už tak starý, ještě bych s Tebou, s takovým hrdinou, sám šel na nepřátele svého přítele. Víš, on má tři dcery, jednu krásnější než druhou, ale tři synové té ježibaby, co jsi ji zahubil, mu je ukradli, a ti synové jsou draci, šarkani, jeden se čtyřmi, druhý s osmi a třetí s dvanácti hlavami. Já jsem se svým přítelem i proti nim vojnu vedl, ale ti byli ještě horší než jejich matka. ..... A co ty, synu můj, nechtěl bys s nimi sílu porovnat?“
„I ovšemže bych chtěl, třeba tu chvíli, jen když to proti Vaší vůli nebude,“ odpověděl Pecivál a byl by hned na cestu přichystán býval, ale otec chtěl se s ním ještě trochu potěšit, a proto zůstal několik dní doma.
Po několika dnech chystal se zase na cestu; navečer, než odejel, šel k svému koníkovi, který se zase na smetišti ubytoval, aby se s ním poradil. Řekl mu koník:
„Pane, velký úkol jsi na sebe vzal. Ty šarkany ještě nikdo nepřemohl, mám strach tam jít i za Tebe i za sebe.“
„Ej jen ty se, můj tátoši, neboj. Ani ježibabu nikdo nepřemohl, a my jsme ji přece zahubili. Pánbůh nám pomůže i její syny přemoci. Ať už bude jak bude, zítra se přece vydáme.“
„Když jinak nedáš, tak se tedy vydáme,“ odpověděl koník.
Ráno, jak svitlo, připásal si Pecivál rezavou šavli k boku, rozloučil se s otcem a s domácími, sedl si na svého koně a provázen smíchem svých závistných bratrů ubíral se opět z města na nové zkoušky. Za městem svého koníka očistil, nakrmil ovsem a ohněm, a když se mu v tátoše proměnil, vsedl naň a lesy, hory, doliny mžikaly mu jen před očima, jak tátoš s ním letěl. Jen okamžení zdrželi se u lesa měděného, stříbrného a zlatého, co dal Pecivál tátošovi obroku.
Starý král byl velmi rád, že ho přišel Pecivál zase navštívit a že naň nezapomněl. „Ej,“ povídal mu Pecivál, „jak bych na Vás zapomněl ..... nikdy na Vás nezapomenu. ..... Ale já jsem Vás nepřišel jen navštívit, ale přišel jsem Vás jako velkého hrdinu pozvat do války proti těm třem šarkanům, kteří Vám dcery ukradli.“
„Ach synu můj, z toho nic nebude, neboť jsem už starý a boje neschopný. Dost jsem se s nimi nabojoval, dokud jsem byl mladší, ale všechno darmo, protože ty nikdo na světě nepřemůže!“
„A jistě nepřemůže? Však já uvidím, jestli je přemohu nebo ne. Když Vy nejdete, půjdu sám šarkany pobít, Vaše dcery vysvobodit musím.“
„Netrap se s tím, synu můj, nejenže nic nedokážeš, ale i sám zahyneš.“
„Zahynu nezahynu, pánubohu poručeno, já přece jen půjdu, a když Vy jít nechcete, aspoň mi cestu ukažte.“
Na to král přivolil a hned se také na cestu vybrali. Dlouho šli po krajině, která dříve ježibabě a nyní starému králi patřila, až přišli na samý kraj. ..... Tu řekl král Peciválovi:
„Nu, jdi ten touto cestou, zanedlouho přijdeš k jedné díře, v které moje nejstarší dcera i se šarkanem se čtyřmi hlavami přebývá; podaří-li se ti ho přemoci, tak Ti potom moje nejstarší dcera cestu k prostřední ukáže.“
Pecivál poděkoval se za dobrou radu, a rozloučiv se s otcovým přítelem, kráčel ukázanou cestou, až přišel do té díry. ..... Chodil kolkolem, od kraje do kraje a nikde ani vidu ani slechu o šarkanovi. Ale tu náhle vidí krásný palác. „Ach tam bude!“ myslel si Pecivál a rovnou cestou se tam ubíral, a přímo do jizby. Seděla tam nejstarší kněžna.
„Oh, kde jsi se ty, boží člověče, tady vzal!“ vzkřikla udivená. „Vždyť já jsem už tady tolik let zakleta, a ještě jsem lidskou tvář neviděla. Ale škoda je
Te, mládenče, neboť odtud živý nevyjdeš. Jak můj muž přijde, hned Tě sežere.“
„Eh sežere nesežere,“ odpověděl Pecivál, „jak bůh dá, tak bude. ..... Ale rád bych s ním bojoval, neboť jsem Tě přišel vysvobodit.“
V tom zabušil na dvéře pětadvaceticentový kyj, až se všecko otřáslo. .....
„To je můj muž, to je můj muž!“ vzkřikla kněžna vystrašena. „Vezmi si rychle tento prsten, dej si ho na malíček, dobře se Ti bude hodit, neboť ten prsten má takovou moc, že když jím jednou otočíš, jako pět set mužů síly mít budeš. A teď se ukryj, kde nejlíp umíš.“
Sotva dopověděla, už šarkan dvéře otevřel, do všech koutů se podíval a zařval:
„Ženo, čichám tady člověčinu, kde je kdo? Dej ji sem, ať ji sežeru!“
„Ach mužíčku můj drahý, kde by se tu člověčina vzala? Vždyť víš, že tu ani vrabečka nevidět neslyšet, natož člověka.“ vymlouvala žena.
„Ženo, čichám člověčinu, sem s ní, nebo tu chvíli Tebe sním!“ řval šarkan všecek rozvzteklen. Tu Pecivál, aby kněžnu vysvobodil, vyšel ze skrýše.
„Co tu chceš?“ vzkřikl naň šarkan.
„Přišel jsem Vás navštívit!“
odpověděl Pecivál neohroženě.
„A to máš takovou odvahu, že tak směle odpovídáš?“
„Věru mám!“
„No když máš, změříme síly, kdo je z nás silnější!“
řekl šarkan a vyvedl Pecivála na humna. Tam si Pecivál palaš odpásal a položil stranou, prstenem otočil a pustili se do křížku. Šarkan chytil Pecivála a po kolena ho do země vrazil, ale Pecivál rychle vyskočil, popadl šarkana a po pás do země ho vrazil. Stěží vylezl a chytnuv Pecivála též ho po pás do země vrazil. Pecivál se ale vydrápal a vší silou chytnuv šarkana po samé hlavy do země ho zaklínil, že sebou ani pohnouti nemohl. Plameny šlehaly mu z tlamy, ale Pecivál rozkázal palaši, a ten srubnul najednou všechny čtyři hlavy, jak by je smet. Po šťastně vykonané práci navrátil se ke kněžně, toužebně ho čekající.
Nemohla se ani dosti naděkovati mu za vysvobození a napovídati, jaké měla trápení. .....
„Ach a moje ubohé sestry, kdy se nad těmi někdo smiluje,“ vzdychla konečně kněžna.
„Ani ty nezůstanou v zakletí. Jen mi cestu ukaž, však já půjdu i k nim a nevrátím se, dokud Vás všechny tři nevysvobodím.“
Kněžna se zaradovala, slyšíc, že i sestry její chce vysvobodit, ale přece ho zrazovala, řkouc mu, že muž prostřední sestry osm hlav má a že se mu sotva ubrání.
Prostřední sestra bydlela v krásnějším ještě paláci. Když ho viděla, udivená zvolala:
„Oh, člověče boží, kde jsi se tu vzal! Po mnoho let jsem tu zakleta, a ještě jsem tu lidskou tvář neviděla. Ale škoda je Tě, pěkný mládenče, neboť odtud více nevyjdeš. Jak Tě můj muž uvidí, hned Tě sežere!“
„Sežere nesežere ..... jak pánbůh dá, tak bude. Ale rád bych s ním zápasil, neboť jsem Tě přišel vysvobodit.“
V tom v povětří cosi zahučelo a na dvéře s třaskotem padl padesáticentový kyj šarkanův.
„To je on, to je on,“ vzkřikla vyděšeně kněžna. „Vezmi si rychle tento prsten, dej si ho na malíček; když si ho otočíš kolem prstu, hned jako tisíc mužů síly mít budeš. A teď se rychle ukryj, jak nejlépe můžeš.“
Sotvaže to dořekla, už šarkan otevřel dvéře a oči jeho koulely se jako ohnivé koule a do všech koutů nahlížely. .....
„Ženo, čichám člověčinu! Kdo je tu, kde je? Dej ho sem, ať ho sním!“
zařval.
„Ach dobrý mužíčku,“ vymlouvala kněžna, „kdepak by se u nás vzala člověčina, vždyť víš, že tu ani vrabečka nevídat neslýchat, natož človíčka!“
„Ženo, čichám člověčinu, dej ji sem, nebo tu chvíli Tebe sním,“ řval šarkan, až se vše třáslo. Tu vystoupil Pecivál ze své skrýše a směle se před šarkana postavil.
„Co tu chceš?“ obořil se naň šarkan.
„Přišel jsem Vás navštívit.“ odpověděl Pecivál.
„A to máš takovou odvahu, že tak směle odpovídáš?“
„Věru mám!“
„No, když máš, budeme bojovat, kdo z nás je silnější.“
S těmi slovy šarkan Pecivála na humna vyvedl. ..... Pecivál si palaš odložil a prsten otočil. „No tak, nebo Tě mám já popadnout první?“
zahuhlal šarkan.
„Jak chceš.“ odpověděl Pecivál a šarkan ho chytil a vrazil ho po pás do země. Ale Pecivál rychle ze země vyskočil, popadl šarkana v půli těla, vyzdvihl, stiskl, až v něm kosti praštěly, a potom tak do země ho zarazil, že mu jen hlavy ven trčely. Nemohl sebou pohnout a Pecivál nemeškaje rozkázal palaši, aby rubal. V okamžení bylo po šarkanovi. Když si byl Pecivál trochu oddychl, přivěsil si palaš k boku a vrátil se k vysvobozené kněžně. Kdo byl radši než ona; ani nevěděla, co počít samou radostí. Po chvíli ptal sejí Pecivál, kudy cesta k nejmladší.
„Ach,“ zvolala uleknuta, „snad bys tam nešel? Vždyť bys mi zahynul. Jestli byl můj šarkan strašný, tenhle je ještě strašnější, pro tu ohavu jsem ji ani já nemohla navštívit. Nechoď, a zůstaň raději se mnou.“
Takto přemlouvala kněžna Pecivála, bylo jí ho líto, neboť se jí líbil, ale ten si říci nedal, a tak mu konečně cestu ukázala.
Byla to zlá cesta, starým lesem, přes vrchy, doly. Konečně přišel k paláci ze všech nejkrásnějšímu. Vešel dovnitř. „Ach proboha,“ vzkřikla kněžna, „člověče boží, kde jsi se tu vzal? Vždyť já jsem tu tolik let zakleta a ještě jsem lidskou tvář neviděla. Ale to jsi, dobrý mládenče, na špatné místo přišel, až Tě můj muž uvidí, ten Tě sežere.“
„Sežere nesežere,“ odpověděl Pecivál, „jak pánbůh dá, tak bude; ale rád bych s ním bojoval, neboť jsem Tě přišel vysvobodit!“
V tom se země zatřásla, v povětří to zasvištělo a ve chvíli třeskl na dvéře sedmdesátipěticentový kyj.
„Oh, to je on!“ vzkřikla kněžna ustrašená. „Vezmi si rychle tento prsten, dej si ho na malíček, uvidíš, bude Ti dobrý, neboť když si ho otočíš, hned jako půl druha tisíce mužů síly mít budeš. A teď se někam schovej, aby Tě neviděl.“
Sotva to dořekla, šarkan rozevřel dvéře a zařval hned:
„Ženo, čichám tu člověčinu, sem s ní, ať ji sním!“
„Ach, muži drahý, kde by se tu u nás vzala, vždyť víš, že tu ani vrabečka nevidět neslyšet, natož človíčka!“ vymlouvala kněžna.
„Ženo, čichám člověčinu, dej ji sem, nebo tu chvíli Tebe sním!“ řval šarkan, až se to ozývalo. Tu vykročil Pecivál ze skrýše a před šarkana dvanáctihlavého se postavil.
„Co tu chceš?“ křikl naň šarkan.
„Přišel jsem Vás navštívit.“
„A to máš takovou odvahu, že tak směle odpovídáš?“
„Věru mám!“
„No, když máš odvahu, půjdeme spolu na humna. Změříme svoje síly,“ řekl šarkan a s tím vyšli na humna. ..... Pecivál zatočil prstenem a odložil palaš. .....
„Nu, chyť mě,“ zahuhlal šarkan, „ať vidím, co jsi zač, protože kdybych Tě já chytil, víckrát by Tě hlava nebolela.“
„Nu, když je to tak, ať se Ti stane po vůli.“ pomyslel si Pecivál, šarkana chytil a po kolena ho do země vrazil. Šarkan ze země vyskočil, chytil Pecivála a po pás ho vrazil do země, že sotva se ven vydrápal, neboť ho šarkan hodně stiskl. Ale to nevadilo, oddychl si a chytiv šarkana stiskl ho a vrazil ho do země po samé hlavy. ..... Nemoha už ze země vylézti, začal oheň ze všech hlav na Pecivála metati; kdyby byl neměl Pecivál palaš, byl by ještě zvěděl o šarkanově moci, ale palaš začal rubat a za chvíli bylo po šarkanovi.
Po těžkém tom boji, když si byl Pecivál trochu odpočinul, vrátil se ke kněžně, která se strachem očekávala, jak boj dopadne. Jak byla ráda, když viděla Pecivála vítězem! Byla by ho zlíbala radostí, ale Pecivál nebyl milovník laskání; nevedl s ní dlouhé řeči, pobídnul ji, aby sebrala, co má nejlepšího, že ji dovede k sestrám a potom všechny tři k jejich otci. Kněžně se velice líbil, ona by s ním byla i v tom zámku ráda zůstala, ale nedávajíc to na sobě znát, šla poslechnout jeho rozkazu.
Když byla na cestu připravena, vzal ji na tátoše a jeli k prostřední sestře. Od té pak vedl sestry k nejstarší, a když i ta sebravši, co drahého, na cestu se připravila, vedl je nazpět k starému králi, otcovu příteli.
Nebohý stařičký otec ..... nikdy nepomyslel, že by se ještě se svými dcerami shledal. A tu hle ..... přišly ..... všechny tři krásné, hodné, jak byly odešly! Všecek radostí omládl a nevěděl, co Peciválovi za to učinit. Nabízel mu jednu ze svých dcer, která by se mu líbila, a celé království po smrti. Ale Pecivál se za vše pěkně poděkoval a že on musí k otci a že musí ještě něco zkusit a nechtěje se ani dlouho baviti, se všemi se rozloučil, sedl na svého tátošíka a tentam ..... přes hory a doly. ..... Ale ta nejmladší kněžna, ta za ním želela, bylať si ho velmi oblíbila.
Když přijel Pecivál s tátošem před rodné město, proměnil se tátoš v prašivého koníka a jako rozlámaný se do zámku vlekl. ..... Otec díval se oknem a vida syna svého přijíždět, radostně zvolal:
„Můj nejmilejší syn jede, můj nejmilejší syn jede!“ a do dvora v ústrety mu šel.
Radosti a otázkám nebylo konce kraje a milý Pecivál měl co dělat, aby všem vyhověl. ..... Když už všecko pověděl, kde byl, co vykonal a kterak se mu vedlo, zvolal otec rozradován:
„To ještě nikdo nedokázal, co Ty, synu můj!“ a k synům ostatním se obrátiv, doložil:
„Vidíte, co Váš opovrhovaný Pecivál dokázal; tak byste se i Vy měli držet! ..... To je šuhaj!“
„Nechte je na pokoji, drahý otče,“ vskočil mu do řeči Pecivál .....
„a raději mi povězte, je-li opravdu ještě někdo na světě mocnější než já.“
Otec dělal, jako by neslyšel, a začal řeč o jiném, ale Pecivál se nedal mýlit a jen zase na otce dorážel, aby mu řekl, je-li kdo ve světě nad něho. ..... Nemoha se ho zbýt, řekl otec smutně:
„Je, jak by ne, je to Železný mnich, ale toho nikdo nepřemůže, neboť ten všechno ví, i to, co si kdo myslí. Na Tebe se ten Železný mnich velmi hněvá, neboť Ti závidí Tvoji slávu. Co ten se už navyváděl! I krásnou dceru mého přítele ukradl, a nikdo se proti němu postavit neopováží.“
Peciválovi nebylo víc třeba říci, celý se znepokojil a hned otce prosil, aby mu dovolil odejiti, že on přítelovu dceru musí vysvobodit. „Když jsem šarkany, které nikdo porazit nemohl, pobil, snad mi pánbůh dá i Železného mnicha přemoci.“ řekl otci a na tom úmyslu stál tak pevně, že ho žádný z něho zvrátit nemohl. Král vida, že se nedá Pecivál ani nebezpečenstvím,
aniž čím jiným odstrašiti, volky nevolky mu dovolení dal, aby šel s Železným mnichem štěstí zkusit.
Rozradovaný šel Pecivál k smetišti, kde se tátoš, jak byl jeho obyčej, válel. Dobře věděl tátoš, co se dělo, jak k němu Pecivál přistoupil, hned ho oslovil:
„Vím, pane, co sis předsevzal, ale já s Tebou, budeš-li na svém trvat, nepůjdu, neboť by nás Železný mnich, jak jen by nás zhlídnul, v co by jen chtěl, proměnil, a my bychom všechnu svoji moc ztratili.“
„I jen se neboj, můj čilý tátoši, neboj! Vždyť nám pánbůh bude pomáhat. Jestli ale se mnou až na zámek Železného mnicha jet nechceš, aspoň mě, prosím Tě, pod zámek dones, a potom se pro mě za mě schovej, kde jen budeš chtít. Ale já k němu jít musím.“
Na to přistoupil i tátoš.
Druhý den se Pecivál s otcem bolestně rozžehnal, sedl na tátoše a letěli k zámku Železného mnicha. Otec ale po odchodu svého syna dal celé město černým suknem potáhnouti, neboť nedoufal, že ho více uvidí. ..... Bratří Peciválovi se také vydali na cestu k otcovu příteli, aby si za ženy prosili dvě starší dcery, od Pecivála vysvobozené, a on sám šel opět vstříc velkému nebezpečenství, aby získal čest a dobrý skutek učinil.
Měli velký kus cesty Pecivál s tátošem, ačkoliv tátoš vždy letěl jako na křídlech, než přišli k zámku; a tu pojednou viděli před sebou vysoký zámek a tátoš pravil Peciválovi:
„Vidíš-li pak tamten zámek, co se na kuří noze točí? V tom bydlí Železný mnich. Když už sis tak umínil, tedy jdi, ale udělal bys lépe, kdybys nešel, nebo tam zahyneš. Já se mezitím tady schovám.“
„Dělej si, jak chceš,“ odpověděl Pecivál, „ale já přece půjdu, ať je jak je.“
S těmi slovy rozloučiv se s tátošem, rovnou šel na zámek.
Železný mnich věděl už napřed, že Pecivál k němu jde, a proto ho také očekával na dvoře i s krásnou kněžnou, kterou byl starému králi, příteli otce Peciválova, ukradl. ..... Pecivál přišel; podíval se na ně a oni zase na něho ..... zvlášť krásná kněžna, ani z něho oči spustit nechtěla. .....
„Přece ses jednou dostal do mé moci,“ zahuhlal Železný mnich, „ale živý z ní už neodejdeš! V tom okamžení proměň se v proso!“
Nebožák Pecivál! Jak Železný mnich to slovo vyslovil, Pecivál stal se zrnkem prosným. Nedaleko bylo smetiště, a v něm hrabal kohout. „Kohoute,“ zavolal Železný mnich, „sezobni to proso!“ Kohout proso sezobl a bylo po Peciválově moci.
Bylo by věru i po něm bývalo na věky věkův, kdyby nebylo krásné kněžny a dobrého jejího srdce, které litovalo jeho krásy a mladého života. ..... I začala rozmýšlet, kterak ho vysvobodit. ..... Dlouho rozmýšlela, co a jak dělat, až jí konečně napadlo zeptat se nejprve Železného mnicha, kterak se zakletá věc odklid může. I přitulila se k němu, jako by ho bůhvíjak ráda měla, a začala k němu pěkně, jako by zlata ukrajoval:
„No, teď se mi líbíš, když takové divy děláš, protože teď vidím, že Ti není na světě rovno. ..... Ale poslyš, jestlipak bys to, co jednou tak proměníš, zas v předešlou podobu změnit mohl?“
„Co bych nemohl?“ zabručel Železný mnich. „Tak to zkus,“ prosila krásná kněžna a jako kočička se okolo něho ovíjela. „Ale jdi mi s tím,“ bručel Železný mnich a obrátil se, aby odešel, ale kněžna mu pokoj nedala a tak se k němu lichotila, že jí to odepřít nemohl.
„Tamhle v té chýši,“ pravil uchlácholen, ukázav do jednoho kouta zámku, „visí dva palaše na stěně, které ustavičně jeden proti druhému sekají; když se mezi ty dva palaše kterákoliv zakletá věc položí a palaše ji rozetnou, hned se v to změní, čím předtím byla!“
Více kněžna nepotřebovala; pěkně se od Železného mnicha, kterého nenáviděla, vykradla a začala po dvoře kohouta svolávat:
„Pi, pi, kohoutku, pi, pi, pi, pipinko, píp, píp, píp!“ a tak ho vábila podhazujíc mu pšeničku, pokud ho nechytila. Jak ho chytila, pěkně s ním do kuchyně, aby ji Železný neviděl, kohouta zabila, proso z něho vypárala, očistila, do komory, kde sekající palaše proti sobě visely, běžela a proso mezi ně položila. Jak proso palaše rozsekly, vyskočil z něho Pecivál, tak krásný, jaký byl předtím. Chtěl jí za vysvobození děkovat, ale ona mu nedala mluviti, jen ho srdečně objala a potom ho do hlubokého sklepa dovedla, přísně mu kázajíc, aby se tam tiše choval, dokud by ven ho nevyvedla.
Zanechavši ho tam, vrátila se k Železnému mnichovi. Jako by se nic nebylo stalo, tak se pěkně zase k němu měla a sladké řeči s ním rozprávěla. ..... On jí ovšem nechtěl věřit, neboť ještě před krátkém nechtěla na něho ani hledět, a tu se stala tak roztomilou; než řeči její mu lichotily a rád ji poslouchal. Ona nechtěla nic jiného vědět, než kde on má svoji moc. Nešlo to lehko, on to nechtěl za nic vyjevit, a nebyla by se toho dověděla a zle by se jí bylo vedlo, kdyby si byl pomyslel, nač to potřebuje. To by byl hned zvěděl, co si ona myslí,, ale nenapadlo mu právě nic. Když ustavičně škemrala a žadonila, aby jí to pověděl, a když viděl, jak ho má ráda, pravil:
„No, když si tedy tolik přeješ to vědět, tak Ti povím, co kromě mne nikdo ještě na světě neví. Tamhle na to moře, nedaleko mého zámku, každých sedm roků jedna zlatá kachna chodívá. Kdo tu kachnu uloví, zlaté vejce z ní vypáře a sní, dostane tu moc, co já teď mám, a bude všecko vědět, nač si jen pomyslí.“
„Nu, takhle se mi líbíš, a teď Tě zas raději mám, neboť vidím, že mě i Ty rád máš,“ lísala se kněžna k němu, když jí to pověděl, po chvíli se ale zase ptala:
„A kdypak ta kachna zas přijde?“
„Dnes, duše moje; neboť včera to bylo sedm roků, kdy tu naposled byla,“ odpověděl Železný mnich.
Kněžna věděla dost, také se víc neptala. ..... Večer, když se Železný mnich uložil a usnul, vykradla se kněžna k Peciválovi.
„Umíš plavat?“ byla první její otázka, jak do sklepa vstoupila.
„Umím.“ odpověděl Pecivál, z jejího příchodu potěšen.
„A uměl bys k sobě kachnu přilákat a ulovit?“
„Jakpak bych neuměl ..... ba uměl, to mi věř. No ale proč se mě na takové věci ptáš?“
„Proto, že tak i mne i sebe vysvobodíš, i nepřítele našeho zahubíš. Protáhni se těmito dveřmi potichoučku ven a jdi na mořský břeh. Tam na moři uvidíš jednu pěknou zlatou kachnu; tu přilákej k sobě, kdyby ale nechtěla jít, skoč do vody, vyžeň ji na břeh a chyť. Potom z ní zlaté vejce vypárej a sněz; hned budeš umět všecko, co teď umí Železný mnich, i tu moc budeš mít, co on nyní má. Ale jen dej pozor, aby Tě Železný mnich do té chvíle, dokud vejce nesníš, nedostihl, jinak potom běda nám oběma.“
„Všechno tak udělám, duše drahá, jak jsi mi řekla.“ ujišťoval Pecivál a hned se sebral a potichounku dveřmi, kudy mu kněžna cestu ukázala, ze zámku odešel; byv venku, pospíchal k tátošovi, který měl radost z jeho vysvobození. V malé chvíli k břehu mořskému ho donesl. U břehu skočil s tátoše a začal volat na kachnu:
„Káč, kachničko, káč,“ ale kachna si pěkně po moři plavala, ani se na něho neohlédla. Když už nevěděl, kterak ji přivábit, a viděl, že na jeho hlas nedbá, skočil do moře a začal ji vyhánět na břeh. ..... Dlouho ji nadháněl a za ní plaval, ale konečně přece vyhnal ji na břeh a tam ji honil, až uplašenou, umdlenou chytil. Hned také zlaté vejce z ní vyňal, ale vtom ho již Železný mnich dostihl a za hrdlo chytil. Než Pecivál byl šohaj chytrý ..... rychle vstrčil celé vejce do úst, a ještě ani do něho nekousl, už na Železného mnicha volal:
„Proměň se v divokou svini!“
V tom okamžení stal se Železný mnich divokou sviní a utíkal k lesu.
Pecivál stal se nejmocnějším na světě, neboť nejenže ho nikdo nepřemohl, ale on i všecko věděl, nač si pomyslel!
Potěšen ze svého vysvobození a ze své slávy, sedl na tátoše a ujížděl k zámku, kde ho krásná kněžna s toužebností čekala a s nevýslovnou radostí vítala. ..... I jemu se byla velice zalíbila a k tomu děkoval jí za život, neboť by ho bez její pomoci nebylo již bývalo. Jeden v druhém nalézali veliké zalíbení, a tedy nemohlo jinak být, než jak bylo, že si hned lásku a věrnost slíbili a svoje zasnoubení v zámku ještě slavili. Potom sebrala kněžna všechny drahé klenoty, Pecivál vzal ji k sobě na tátoše a jeli nejdříve k jejímu otci, kde slavili hody svatební. Po hodech s celým komonstvem odebrali se do vlasti. Otec Peciválův jak uslyšel, s jakou slávou syn jeho domů se vrací, dal černé sukno strhat a celé město potáhnout suknem červeným. Kázal vystrojit královskou hostinu, sám pak s veškerým dvořanínstvem v ústrety mu vyšel, a když se potkali, nebylo radosti konce. Co svět světem stál, nebylo v městě tom tolik slávy a radovánek; celý týden bez přestání se hodovalo.
Od toho času již Pecivála nic do světa netáhlo, těšil se s krásnou ženou a stařičkým otcem a moudře spravoval království, které mu byl otec předal.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|