Matematické pohádky
Sněhurka
Byla jednou jedna Sněhurka a sedm trpaslíků. Trpaslíci pracovali celý den pilně v lese a Sněhurka chodila do školy. Jednou probírali ve škole aritmetický průměr, ale Sněhurka nedávala pozor, protože se neustále bavila s vílou Amálkou. Za domácí úkol Sněhurka dostala: Změř doma všechny trpaslíky a vypočti průměrnou výšku trpaslíka. Jediné, co Sněhurka zvládla, bylo změřit trpaslíky. Dál už si nevěděla rady. Baba Jaga jí nabízela všelijaké lektvary, ale příklad také neuměla vyřešit. Představ si, že jsi krásný princ, a zkus Sněhurku vysvobodit od matematického příkladu tím, že to za ni vypočteš.
| Jméno trpaslíka | Výška |
| Štístko | 110 cm |
| Kýchal | 115 cm |
| Prófa | 120 cm |
| Rýpal | 112 cm |
| Bručoun | 109 cm |
| Stydlín | 117 cm |
| Šmudla | 108 cm |
(řešení: Průměrná výška trpaslíka je 113 cm)
Baba Jaga a létající koště
Každá správná čarodějnice má domeček na kuří nožce a létající koště. I Baba Jaga v naší pohádce vlastnila takové košťátko. Byl to však starý typ a baba s ním vlastně létala načerno, protože stroj měl propadlý techničák. Uznáte sami, že 250 let se na létající technice musí nějak projevit. Spotřebu mělo koště vysokou ..... 50 litrů nafty na
100 km, zato rychlost mělo nízkou ..... 60 km/h. Blížil se velký slet čarodějnic, a Baba Jaga se rozhodla, že si koupí nové koště, aby ji kolegyně čarodějnice nepomluvily, že nekráčí s dobou. Koupila si koště SMETAKUS DE LUXE, nejmodernější typ. Koště mělo dokonce katalyzátor a motor pracoval na bezolovnatý benzín. Spotřeba byla nízká ..... 2,5 litru na
100 km a rychlost tentokrát vysoká ..... 350 km/h. Chtěli byste se na něm proletět? To musíte nejdříve vypočítat, kolikrát se snížila spotřeba stroje a o kolik se zvýšila jeho rychlost.
(řešení: 20 krát menší spotřeba, o 290 km/h větší rychlost)
Červená Karkulka
Byla jednou jedna Karkulka, ale teď už ani nevím, zdali podle čepečku, sukničky či střevíčků jí říkali červená. Jednou přišel Karkulce telegram: MARODIM. STOP. UPEC BABOVKU A PRIJD. STOP. BABICKA. STOP. Karkulka tedy upekla bábovku, dala ji do košíčku a pospíchala přes les k babičce. Uprostřed cesty ji potkal vlk a hned se začal vyptávat, co to Karkulka nese a kam. Vlk dostal odpověď, ale i chuť na bábovku. „Vlku,“ pravila Karkulka, „já Ti řeknu, co všechno jsem do bábovky dala, když správně vypočteš, kolik bábovka váží, můžeš ji sníst.“ I to se vlkovi zalíbilo a Karkulka předčítala recept: 50 dkg mouky,
10 dkg cukru, 10 dkg tuku, 2 žloutky (7 dkg dohromady), 3 dkg droždí, 0,5 dkg soli a
1/4 litru mléka (25 dkg). Než to vlk sečetl, byla Karkulka pryč. Děti, kolik vlastně ta bábovka vážila ?
(řešení: 105,5 dkg = 1,055 kg)
Šípková Růženka
Bylo nebylo, slunce na svět svítilo. Ale jen do té doby, než se Růženka píchla o trn do prstu a usnula navěky. Princ z nedalekého království se dověděl tuto zprávu z televize a hned pospíchal Růženku vysvobodit. Jaké bylo jeho zklamání, když políbil princeznu Růženku a ona se neprobudila. Šel tedy pro radu k babě Vševědce. Baba byla mazaná a navíc měla ráda matematiku, proto dala princi příklady. „Když je správně vypočteš a výsledky podle přiložené tabulky rozšifruješ, dostaneš kouzelnou odklínací formuli. Když Růženku políbíš a tuto formuli řekneš, princezna se probudí a stane se Tvou ženou.“ Princi nic jiného nezbývalo, než vypočítat příklady. Děti, jak zněla zaklínací formule ?
Nezbývalo, než vypočítat příklady. Děti, jak zněla zaklínací formule ?
| 8 . 2 = | (2 + 3) . 5 = | 3 . 7 = |
| 24: 2 = | 2 . 3 + 1 = | 3 . 3 . 3 = |
| 31 ..... 16 = | 99: 3 = | |
| 19 + 7 = | 0 + 6 = | |
| 91: 7 = | 26 ..... 9 = | |
| 4 . 3 = | 7 + 7 = | |
| 3 . 3 . 2 = |
šifrovací tabulka
| A = 1 | F = 8 | L = 15 | Ř =22 | W = 29 |
| B = 2 | G = 9 | M = 16 | S = 23 | X = 30 |
| C = 3 | H = 10 | N = 17 | Š = 24 | Y = 31 |
| Č = 4 | CH = 11 | O = 18 | T = 25 | Z = 32 |
| D = 5 | 1 = 12 | P = 19 | U = 26 | Ž = 33 |
| E = 6 | J = 13 | Q = 20 | Ů = 27 | |
| Ě = 7 | K = 14 | R = 21 | V = 28 |
(řešení: Miluji Tě, Růženko)
Burzoni ze Spořilova
Bylo nebylo jedno království ..... Spořilov se jmenovalo. Žil ..... byl v tomto království princ Burzoň. V celém království byste marně hledali nějaké chudé lidi. Princ totiž uměl vládnout nejen království ale i burze, a tak svým poddaným zajistil blahobyt obchodováním s královskými akciemi na Wall Street. Nadešel čas, aby se princ poohlédl po nevěstě. Dal tedy vyhlásit, že princezny z okolních i dalekých království mu mohou zaslat portrétní fotografie a výpis z královských bankovních účtů. Nabídek mu přišlo hodně. Princ Burzoň všechny vyhodnotil a nakonec mu zbyly dvě nejlepší nabídky, u kterých se nemohl rozhodnout. Obě princezny byly hezké, obě měly stejně tučná konta. Pomozte princi rozhodnout, která z královských bank nabízí větší úrok. U banky princezny Boženky z každých uložených 200, ..... Kč dostanete 30, ..... Kč. V bance princezny Blaženky z každých 300, ..... Kč obdržíte 42, ..... Kč. Ožení se princ s Boženkou nebo Blaženkou ?
(řešení: S Boženkou ..... Boženka úrok 15%, Blaženka úrok 14%)
Perníková chaloupka
Děti, také Vám vyprávěli pohádku „O perníkové chaloupce„? Asi ano. Musím Vám ale prozradit, že zaručeně špatně. Jeníček s Mařenkou sice loupali perníček, ale bába s dědkem je nechytli proto, aby si je vykrmili, ale proto, aby napravili spáchanou škodu na perníkové střešní krytině. Samozřejmě, že děti s sebou neměly žádné peníze, aby vzniklou škodu zaplatily. Chodily tedy každý den sbírat lesní plody, ty potom prodaly a za získané peníze koupily perníkové střešní tašky. Tady by mohla pohádka skončit, ale to by nebyla pohádkou matematickou. Jeníček s Mařenkou si totiž museli vypočítat, kolik tašek musí koupit. Celkem oloupali
1,35 m2 perníkové střechy. Jedna taška měla obsah 300 cm2. I Vy můžete spočítat, kolik voňavých, sladkých perníčků museli Jeníček s Mařenkou koupit.
(řešení: Celkem 45 tašek)
Limonádový Joe
„To je on, mého srdce šampion!“ zvolala arizonská pěnice Loo. Ve dveřích saloonu se objevil Limonádový Joe. Perfektně padnoucí bílé oblečení a dva nablýskané kolty proklatě nízko u pasu. Padouch Dag Badman, majitel podniku, se otočil na barové stoličce, vyfoukl mohutnou dávku doutníkového kouře a řekl:
„Co si přeješ, cizinče?“
„Jdu Ti oznámit, že si vedle Tvého páchnoucí saloonu otevřu bar, kde budu nalévat Kolaloku ..... nealkoholický nápoj, který vyrábí firma Kolaloka a syn.“
„Já už myslel, že s Tebou přichází zákon„, odvětil Dag Badman. „Ano, se mnou přichází ekonomický zákon Dagu Badmane, ty smradlavý skunku,“ nato Limonádový Joe. „Ať rozhodnou tržby, kdo z nás je lepší barman a obchodník!“ Úkol přesně pro Vás, milé děti. Limonádový Joe prodal denně 550 limonád Kolaloka po
1,5 dolaru, Dag Badman zase 125 whisek po 6,5 dolaru. Kdo měl větší tržbu? A ať už to dopadne jakkoli, pamatuj:
„Chceš-li sílu a přesnou mušku míti, musíš Kolaloku píti.“
(řešení: Limonádový Joe ..... 825 dolarů, Dag Badman ..... 812,5 dolarů)
Vinnetou
Byl takový normální horký letní středoamerický den. Vinnetou odjel někam do prérie a jeho žena Rybana připravovala něco indiánského k obědu. Když tu najednou ..... kde se vzal, tu se vzal ..... přijel kovboj Empty Head (prázdná hlava) a Rybanu unesl. Vše se seběhlo rychle, ale přesto to viděl malý indiánský hošík, který hned vyběhl do nedaleké vesnice, vzdálené asi 2 míle. Běžel rychlostí co míle to 8 minut. V té vesnici bydlel známý Old Shatterhand ..... přítel Vinnetoua. Jakmile hošík (myslím, že se jmenoval Rychlonožka) vypověděl, co se stalo, Old Shatterhand vsedl na koně a vyrazil do prérie, aby našel Vinnetoua. Ujel asi 6 mil při rychlosti svého koně míli za
1,5 minuty, když ho potkal. Spolu se hned vydali na osmimílovou zběsile rychlou jízdu za kovbojem Empty Headem. Jednu míli zvládli za
1,2 minuty. Rybanu osvobodili, kovboj dostal co proto. Na Vás už jenom je, abyste vypočetli, jak dlouho tato záchranná akce na osvobození Rybany trvala.
(řešení: Hošík ..... 16 min, Old Shatterhand ..... 9 min, s Vinnetouem ..... 9,6 min = celkem 34,6 min)
Popelka
Žily jednou tři sestry, rodiče už neměly, samy si hospodařily. Tedy lépe řečeno ..... hospodařila Popelka. Amina s Adlinou chodily přes den nakupovat do butiků a večer po diskotékách. Jednou přišly pozdě v noci z diskotéky a pořád mluvily o Patrikovi, synovi místního milionáře, že pořádá na své osmnácté narozeniny mejdan. Nabízely Popelce, aby tam šla s nimi, a hrozně se u toho chichotaly. Popelka byla sice špinavá, ušmudlaná, v nehezkých otrhaných šatech, ale jinak byla stokrát hezčí a chytřejší než její sestry. Peníze neměla, ale nebyla líná přiložit ruku k dílu. Proto se rozhodla, že bude sbírat starý papír. Za vydělané peníze si koupí šaty, šminky, boty a určitě jí ještě něco zbyde. A to je právě Váš úkol: vypočítat, kolik zbylo Popelce po nákupu šatů (1200, ..... Kč), bot (950, ..... Kč) a líčidel (280, ..... Kč). Sebrala celkem 780 kilogramů papíru, ve sběrně platí 3,50 Kč za kilogram. Asi Vás bude zajímat, jak to dopadlo. Samozřejmě dobře, mladík Patrik se zamiloval do Popelky a po peripetiích se střevíčkem si pro ní přijel na motorce Harley Davison.
(řešení: Na útraty jí ještě zbylo 300, ..... Kč)
Kůzlátka a vlk
Měla koza sedm kůzlat. A že to byla koza s rohama a maturitou, učila svá děťátka nejen jeteloznalství, ale i matematiku. Jednou musela stará koza odejít do města. Neodešla snad ještě ani na kraj lesa a už tu byl vlk. „Kůzlátka, otevřete vrátka, to jsem já, Vaše maminka,“ žadonil vlk. „1 my dobře víme, že jsi vlk a že nás chceš sežrat,“ odvětila kůzlátka. „Ale budiž, když neuhodneme číslo, které si ty, vlku, budeš myslet, otevřeme vrátka. Uhodneme-li však, neotevřeme.“ Vlk na jejich návrh přistoupil, protože byl hloupý. „Už si myslím číslo,“ řekl vlk. „Dobrá,“ pravilo první kůzle, „přičti k němu pět.“
„A výsledek násob dvěma,“ pravilo druhé kůzle. Třetí kůzle chtělo, aby od výsledku odečetl šest, čtvrté kůzlátko, aby výsledek dělil třemi. Páté chtělo přičíst patnáct, šesté násobit čtyřmi a poslední sedmé kůzlátko řeklo:
„Teď už jenom odečti patnáct a řekni nám výsledek.“ Vlkovi dalo počítání řetězce zabrat, ale nakonec vyhrkl výsledek:
„Šedesát devět.“ Kůzlátka po chvilce přemýšlení řekla vlkovi číslo, které si původně myslel. Vlk zavrčel, bouchl vrátky, stáhl ocas a běží zpátky. Děti, jaké to bylo číslo?
(řešení: Postupujeme opačným směrem, vlkovo číslo bylo sedm)
Pasáček vepřů
To Vám bylo tak. Princezně z královského zámku se hrozně moc líbil obyčejný pasáček, hlídající královské pašíky. Ani pasáčkovi nebyla princezna lhostejná, a protože to byl muž činu, jednou povídá princezně:
„Dáš mi hubičku?“ Princezna se začervenala, sklopila oči a odpověděla:
„Dám, ale nejdřív bys musel během jednoho dne oplotit výběh našim vepříkům.“ Myslela si, že se pasáček dá hned do díla, ale on místo toho začal měřit prkna, potom vyndal kalkulačku a dokonce něco počítal. „Co to děláš?“ ptá se ho zvědavě. „No, musím si nejdříve vypočítat, jestli to vůbec stihnu,“ odpověděl pasáček. „Podívej, na oplocení je potřeba 860 prken. Než jedno přibiju, trvá to
1,5 minuty. Během dne (24 hodin) si udělám 4 půlhodinové přestávky. Takže ..... když to vypočtu, vyjde mi . .“ Zadrž pasáčku! To je příklad přesně pro Vás, děti. Určitě jste totiž zvědavé, zda hubičku od princezny dostane, tak neleňte a počítejte.
(řešení: Ano, 21,5 hod a 2 hod přestávky, celkem 23,5 hod)
Smolíček a jezyňky
Smolíček byl pěkně zlobivý kluk. Bydlel u jelena v lese. Zatímco jeskyňky byly hodné lesní žínky, které Smolíčka Nezbedníčka soukromě vyučovaly. Smolíček se každý den před jeskyňkami zamkl a ty pak musely volat:
„Smolíčku Nezbedníčku, otevři nám svou světničku, jen co Tě češtinu a matematiku naučíme, hned zase půjdeme.“ Po chvilce přemlouvání je Smolda pustil dovnitř. „Ale co to vidíme, Smolíčku, Ty jsi ještě nevypil mlíčko, které Ti jelen připravil k snídani.“
„Ach, jeskyňky, já jsem za rok vypil snad hektolitr mléka, už se na něj nemohu ani podívat,“ odpovídal Smolíček. Jedna jeskyňka, která ho učila matematiku, ho vzala za slovo:
„To je krásný matematický příklad. Vypočti, zda opravdu za 1 rok vypiješ hektolitr mléka. Ještě musíme vědět, kolik Ti ho jelen denně připraví.“ Smolíček na to:
„Čtvrt litru, jeskyňko.“ Děti, nenechte se zahanbit a zkuste to také vypočítat.
(řešení: Skoro hektolitr, přesně 91,25 litru)
Gin z láhve
To už znáte, tu pohádku o Aládínovi a kouzelné lampě. Pokaždé, když Aládín lampu pohladil, objevil se duch a splnil mu přání. Povím Vám, co ještě nevíte. Aby lampa už nikomu neškodila, hodil ji Aládín do hluboké studny. Šel čas a do vyschlé studny házeli lidé všelijaké věci. Jednou tam také hodili prázdnou láhev od Ginu. Duch z lampy do ní přelezl, zašpuntoval za sebou a vymrštil se i s lahví ze studny ven. Netrvalo dlouho a jakýsi človíček láhev našel. Otevřel ji a zjevil se mu duch. „Jsem Gin, můj pane.“
„A to mi jako splníš nějaké přání?“ ptá se drze člověk. „Mám s lidmi neblahé zkušenosti, proto jen těm, co vypočítají mojí hádanku, budu sloužit jako otrok,“ řekl Gin. „Sem s ní, Gine,“ nato člověk. Gin se zamyslel a povídá:
„Tato prázdná láhev se špuntem stojí 1,10 Kč. Láhev je o korunu dražší než špunt. Kolik stojí špunt?“ Mě tak napadá, děti, jestlipak by Vám Gin dělal otroka?
(řešení: Špunt stojí 5 haléřů)
Obryně Oldřiška
Putoval mládeneček od města k městu, Všudybyl mu říkali. Jednou došel až do jednoho království, kde však byla bída a hlad, kde nic nerostlo, neboť všechno bylo spálené. Král vysvětlil Všudybylovi, že obryně Oldřiška, která žije v horách stále pláče a slané slzy spálily všechno živé. I voda v řekách a studnách je slaná. Vypravil se tedy Všudybyl k Oldřišce. „Já pláču proto, že se nemůžu vdát. Můj nastávají obr Bořek chce vědět, jak jsem vysoká, ale nikdo mě neumí změřit,“ povídá mezi vzlyky obryně. „Tak si lehni, a já Tě změřím,“ na to Všudybyl. „I to nejde, celé království bych zalehla.“ Všudybyl dlouho přemýšlel, ale protože nemohl na nic přijít, vzteky zabodl hůl do země. Svítilo krásně sluníčko a obryně i hůl vrhaly stín. Mládeneček se chvilku na ty stíny díval a pak změřil tyto údaje: délka hole
1,2 metru, délka stínu hole 0,8 metru, délka stínu obryně 1450 metrů. Zdá se mi, děti, že i Vy byste uměly obryni Oldřišce pomoci. Jak byla vysoká?
řešení. 2 175 metrů)
Televize Zuzanka
Zlá sudička nad kolébkou princezničky Zuzanky pronesla:
„Do šestnácti let se nesmíš podívat na televizi. Neuchrání-li Tě rodiče, budou litovat.“ Převelice zarmoutila tato kletba královskou rodinu. Princezna Zuzanka však žila a rostla bez televize, rodiče ji zahrnuli vším možným. Ale jak s léty dospívala, začala být zvědavá. Kdyby alespoň po očku mohla vidět onu kouzelnou bedýnku a ty nádherné seriály, krváky,
pohádky a televizní zpravodajství z království i okolí. Jednou v nestřežené chvíli se podívala Zuzanka klíčovou dírkou do komnaty, kde komorná měla puštěnou televizi. Tenký paprsek světla z televize dopadl do Zuzančina oka a proměnil ji v barevnou televizi PRINCESS SUZAN COLOR. Trvalo 200 dní, než ji princ Vavřinec osvobodil z televizního prokletí. A Vy, děti, zkuste vypočítat, kolik kilowatthodin (kWh) princezna Zuzanka v podobě televize za tuto dobu spotřebovala, měla-li příkon 95 W a kromě 9 hodin spánku byla zapnutá celý den.
(řešení: 285 kWh)
Jak se Honzík učil matematicky
Jednoho dne povídá Honzík:
„Táto, já už nechci být prostým člověkem, chci být pánem.“
„Víš-li pak, že pán musí umět matematicky,“ povídá táta. „Nu což, jdi do světa a zkoušej!“ Honzík došel sotva za humna a tu již vidí pána, jak říká:
„Ječmen z 12 hektarů po 4 tunách 463 kilogramech.“ Honzík si opakoval tato slova, ale to už vidí dalšího pána, jak říká:
„Oves z 10 hektarů po 3 tunách 320 kilogramech.“ Honzík si celý nadšený opakoval dvě předchozí věty a sám pro sebe si říká:
„Já nevím, co táta má na té matematice, vždyť je to tak snadné.“ Potom viděl ještě dva pány, kteří říkali:
„Pšenice z 18,5 hektaru po 3 tunách 906 kilogramech.“ a „Žito z 10 hektarů po 3 tunách 20 kilogramech.“ Pak šel Honza domů, poněvadž se mu zdálo, že již dost umí matematicky. Věty vyhrkl na tátu a ten zděšen povídá:
„Mámo, Honzíka chytá fantas.“
„I kdepak, táto, teď alespoň víme, kolik místní statkáři sklidili dohromady obilí.“ Děti, víte to také?
(řešení: 189 tun 217 kilogramů)
Matematika nad zlato
Byl jednou jeden král a ten měl tři dcery. Jednou takhle po obědě si je dal zavolat a povídá:
„Chci, abyste každá řekla, jak mě máte ráda.“ Nejstarší se zamyslela a řekla:
„Mám Tě ráda jako Rolls Roys.“ Prostřední se také zamyslela a povídá:
„Mám Tě ráda jako Michaela Jacksona.“
„Dobrá,“ řekl král, „a co ty, moje nejmladší a nejsladší Maruško?“ Maruška vyhrkla:
„Mám Tě ráda jako matematiku.“ I tu se král převelice rozhněval, Marušku dal ze zámku vyhnat a matematiku a čísla v celém širém království zakázat. Lidé tak kupříkladu při nákupu nesměli žádného čísla použít, říkali pouze „asi tolik látky„a ukazovali přitom rukama. Když platili, dali peníze na ruku a prodavač si sám vzal, kolik chtěl. Pokud jste se zeptali, kolik dětí někdo má, nejspíš Vám na prstech ukázal. Lidé se na krále proto hněvali a z království houfně prchali. Král včas poznal svou chybu a dal Marušku zavolat zpět. Ta však vzkázala:
„Součet dvou čísel je tisíc, rozdíl mezi oběma čísly je 666. Až mi, tatíčku, řeknete, která jsou to čísla, vrátím se.“ Král na to přišel i bez svých rádců. A co Vy, děti?
(řešení: Jsou to čísla 833 a 167)
Pohádka umouněná
Věřte, nevěřte téhle umouněné havířské povídačce. Za časů krále Nevíkterého, okolo roku nevímkdy kopali dva horníci. Ale pořád ne a ne narazit ani na zlato, ani na stříbro, natožpak na drahé kamení. Do začátku kopání si vzali od královské spořitelny podnikatelskou půjčku 7200 grošů na roční úrok
15% a teď už ani nedoufali, že ji někdy splatí. Najednou za nimi cupy dupy, kde se vzal, tu se vzal, stojí tady skříteček permoníček. „Hoši umounění, já Vám ukážu, kde kopat, ale ne zlato, nýbrž kvalitní černé uhlí.“
„Co je to uhlí, strýčku permoníčku, to mi neznáme.“
„To je fajn věc, hoši, to dává při hoření víc tepla než dřevo. Když ukážete lidem výhody uhlí, máte o blahobyt postaráno, „povídá permoníček a přitom už je vede štolou, aby jim ukázal to „černé zlato„. Oba havíři se pustili do podnikání a vedlo se jim náramně. Na Vás, děti, nyní je vypočítat, jak velký úrok museli havíři zaplatit spořitelně, když půjčku splatitili již za 9 měsíců.
(řešení: Roční úrok ..... 1080 grošů, za 9 měsíců tedy zaplatili ..... 810 grošů)
Dlouhý, široký a bystrozraký
Slova plynou, pohádka se povídá, ale jak to ve skutečnosti bylo, to vím jenom já. Proto Vám mohu vyprávět o princezně, která se jmenovala Bajaja. Rozhodla se vysvobodit jednoho prince, který byl zaklet zlým bílokněžníkem Abradabrakem a musel mu dělat sluhu. Představte si, že ho zaklel tak, že byl zároveň dlouhý, široký a ještě k tomu bystrozraký.
„Tři kletby jsem vyslovil, když jsem ho zaklínal, tři příklady musíš vypočítat, aby se kouzlo zrušilo,“ řekl bílokněžník princezně. „Ale bez kalkulačky, Bajajo!“ Bajaja souhlasila.
„Tvůj princ je tak dlouhý jako pět šestin krkonošské Sněžky (1602 metrů), dále je tak široký, že vypije sedmnáct devatenáctin vody z Orlické přehrady na Vltavě (722 miliónů m3) a navíc je tak bystrozraký, že dohlédne dva a třičtvrtěkrát dál než je z Čech k Jaderskému moři (332 km).“ Když Abradabrak skončil, dala se Bajaja do počítání. Protože jako královská dívka nebyla žádné ořezávatko a navíc chodila do základní královské školy, snadno vypočetla, jak je princ dlouhý, kolik vypije vody a jak daleko dohlédne. Děti, bude to pro Vás také hračka?
(řešení: 1335 metrů dlouhý, vypije 646 miliónů m3 vody, dohlédne 913 km daleko)
Jak Pejsek s Kočičkou řešili slovní úlohu
Každý ví, že pejsek s kočičkou našli panenku, která tence plakala. Aby si panenka měla s čím hrát, vypravili se do parku a přinesli panence spoustu hraček, které tam děti zapomněly. Panenka u pejska a kočičky zůstala, rostla a jednou nadešla chvíle, kdy musela do školy. I to se rozumí, že pejskové a kočičky neumějí ani číst, ani psát, ale panenka byla pilná a ve škole pozorná, a tak s učením neměla žádné problémy. Až jednou paní učitelka zadala dětem slovní úlohu:
„Na dvorku pobíhají slepice a králíci. Všech hlav dohromady je 10 a nohou celkem 26. Kolik slípek a kolik králíků běhá po dvorku?“
„Safra, safra, to je zapeklitá situace,“ povídá pejsek, „ten, kdo to počítal snad, nerozezná králíky od slepic!“
„Pejsku, nerozčiluj se, musíme na to nějak přijít,“ nato kočička. „Kdybych jen .....
už to mám. Přiveď sem k nám několik slepic a králíků od sousedů a budeme to zkoušet a to by bylo, abychom na to nepřišli.“ Mezitím co pejsek s kočičkou počítali kdákající slepice a hopkajícími králíky, příklad panenka vyřešila a teď se tence smála. Děti, až příklad vyřešíte, také se můžete smát.
(řešení: Na dvorku je 7 slepic a 3 králíci)
Televizní pohádka
Bylo, nebylo jedno království, v království vyrostlo město a nemocnice na kraji města. Královským manželům Flinstoneovým se narodila dvojčátka ..... Dempsey a Makepeacová. Na předpovídání sudiček se sjel štáb Na vlastní oči a Halina Pawlowská z Žita. Dvě sudičky předpověděly dvojčátkům šťastný a bezstarostný život v Beverly Hills; když dosupěla ta třetí, v rozčilení pronesla kletbu, že až dětem bude
17, setkají se s něčím ostrým a usnou navěky. A opravdu, v 17 letech snědla dvojčata ostrou feferonku a usnula. Událost to byla tak zvláštní, že ji vyšetřoval Mulder a Scullyová v Aktech X, ale nic nevyšetřili, stejně jako Columbo a komisař Rex. Naštěstí ve vedlejším království žili Pavel Poulíček a Dáda Patrasová, kteří dvojčata políbili, a tak je vysvobodili. Zkrátka a dobře, byla to taková škola zlomených srdcí. Konec dobrý, všechno dobré, ale Vy, děti, teď vypočtěte, kolik hodin vysílají naše čtyři televizní kanály dohromady, když první vysílá od 6. 00 do 2. 25 hodin, druhý od 7. 45 do 0.
15 hodin, třetí od 6. 00 do 1. 40 hodin a čtvrtý od 7. 20 do 23. 45 hodin?
(řešení: Celkem 73 hodin)
Ledové království
Ten den bylo opravdu nádherně, venku mrzlo jen praštělo, okna pokrývaly ledové květy. U ojíněného stolu seděla královská rodinka ..... král Zmrzlík ze Zmrzlinova, královna Jinovatka a jejich synové ..... Pankrác, Servác a Bonifác. K obědu se podávaly rampouchy v ledové omáčce s báječnými ledovými kaštany jako přílohou. Tato specialita studené kuchyně se podávala proto, že přijel na návštěvu i děda Mráz a babička Sibirka. Nejmladší Bonifác chtěl půjčit berlu Mrazilku, ale děda Mráz nechtěl ani slyšet. Ale Pankráci, který byl dvakrát starší než Bonifác, Mrazilku děda půjčil. Servác, o čtyři roky mladší než Pankrác, nechtěl zůstat pozadu, a tak si od babičky vypůjčil rychlomrznou konvici ..... Hrnečku, mraz. Během odpoledne tak kluci užili spoustu legrace při hře na schovávanou ve sněhové vánici a při kotrmelcování v lavinách. Vítěz soutěže o největší krupobití dostal bonbóny ..... ledovky. Královna se na své syny dívala a pak povídá:
„Můj drahý zmrzlý, zdalipak víš, že našim synům je dohromady tolik co Tobě ..... tedy 51 let.“ Královští bratři to slyšeli a Vám, děti, vzkázali:
„Bude zima, bude mráz, vypočti kolik je každému z nás!“
(řešení: Pankráci je 22, Serváci 18 a Bonifáci 11 let)
Upíří pohádka
Žily, byly dvě děti, zrovna jako Vy, nebo třeba Ferda Kuldásků z Nuslí, ale tyhle se jmenovaly Kamil a Emilka. A ze všeho nejraději měly limonádu, také ji asi, milé děti, znáte, jmenuje se 7 UP. Maminka s tatínkem jim proto začali říkat upíři. Jednou, když zase Kamil s Emilkou chtěli svůj oblíbený nápoj, rozčilila se už maminka a povídá:
„Vy mi s tou limonádou ale pijete krev.“ Lidé si o tom později vyprávěli, ale znáte to, každý si něco přidal a dnes se traduje, že prý upír je nadpřirozená bytost, která pije lidskou krev. Ale proč Vám to vlastně povídám? Upír Kamil a upírka Emilka pořádali pro svých
16 kamarádů upíří mejdan neboli mejdlo. Hlavním pitím měla být, jak jinak, limonáda 7 UP. Sourozenci se dohodli, že koupí 9 lahví po
1,5 litru. Když však přišli do obchodu, zjistili, že mají pouze 2,5 litrové balení. Je na Vás, milé děti, abyste našim upířatům pomohly vypočítat, kolik 2,5 litrových lahví nebezpečně dobré limonády mají koupit.
(řešení: Nejméně 6 lahví)
Pohádka čertovská
Posaďte se do chládku, povím Vám pohádku. Čertíka jménem Barnabáš, kluka rozíveného, raráškovského, který byl pořád jen samá legrace a žádná práce, si jednou k sobě zavolal táta Belzebub a povídá:
„Kluku umouněná, i když už je Ti 308 let, pořád s Tebou šijou všichni čerti a už to není k vydržení, půjdeš po pořádné práci. Přineseš ze světa lidí nepoctivce Krkounka.“ Barnabáš to ale spletl, a místo starého prohnaného podfukáře Krkounka, přinesl do pekla dobráka Huberta. Táta Belzebub řádil, protože, to víte, děti, co jednou peklo schvátí, na zem už nenavrátí. Starý moudrý čert Kozelka si naštěstí věděl rady:
„Když by Hubert pekelně rychle spočetl dva pekelně zapeklité příklady, pak by se mohl vrátit mezi lidi.“ Příklad první: kolikrát budou muset čertíci bertíci řezat velký kmen stromu, aby z něj připravili šest velkých polen? Příklad druhý: jak dlouho bude možné přikládat pod kotel těchto šest polen, když každou půlhodinu přiloží pod kotel jedno? Tato čertovská pohádka může mít dobrý konec jen tehdy, když Vy, děti, Hubertovi pomůžete spočítat ony ohnivé a sírou načichlé příklady.
(řešení: Řezat budou 5krát, polena vystačí na 2,5 hodiny)
Ostrov pokladů
V Praze na řece Vltavě si klidně plul parník Primátor Dittrich, když tu náhle ke kormidelníkovi přistoupil obávaný jednoruký, jednonohý a jednooký pirát a hrdlořez zvaný Kapitán Flint, přiložil mu bambitku k hlavě a řekl:
„Votoč to na Havajský vostrovy, jinak seš synem smrti.“ Co měl chudáček kormidelníček dělat, než se vydat na dalekou cestu na ostrov, kde měl být podle mapy Kapitána Flinta ukryt poklad. Bohužel, mapy byla jen půlka a o té druhé nikdo něvěděl. Ale jen do té doby, než se po dlouhé plavbě vylodili na „ostrově pokladů„a Kapitán Flint na něm nepotkal Robinsona Creshota, chlapíka, který byl na ostrově už pěknou řádku let s druhou polovinou mapy vedoucí k pokladu. Dali tedy obě půlky k sobě a našli truhlu. Ta však měla šestimístný číselný zámek a kombinace čísel se dala vypočítat z přiloženého svitku, na kterém stálo:
„Tato truhla, která má rozměry 33cm x 25 cm x 20 cm, je plná zlaťáků, které však zaujímají pouze třetinu celého objemu truhly.
1 cm3 zlata váží 19,3 gramu. Když vypočteš v gramech váhu zlaťáků v truhle, víš číselný kód.“ Děti, znáte už kombinaci čísel k zámku?
(řešení: Váha zlaťáků 106150 gramů, číselný kód zámku je tedy 106150)
Strašpytel
Bylo ..... nebylo, kdo ví. V jednom království, které se jmenovalo Spojené státy nebojsovské, žil král Nebojsa IV. Královna zemřela, když byl jejich syn ještě docela maličký, a protože král neměl na výchovu malého prince čas, svěřil ji pěkně vykutáleným komořím. Jmenovali se Oušlapek a Pudivítr a odmalička prince strašili matematikou v domnění, že se jí princ bude bát a nebude si umět spočítat, že jim dvěma jde vlastně jen o to, aby místo něj po smrti krále usedli na trůn. Princezně Miriam Udatné z vedlejšího království se princ líbil, ale vadilo jí, že je takový strašpytel, a tak se rozhodla převléci se za Krotitelku matematických duchů a princi ukázat, že matematika není žádný strašák. A opravdu se jí to podařilo, takže ještě před svatbou si princ uměl spočítat, o kolik tolarů už prohnaní komoří připravili královskou truhlici. Doufám, děti, že ani Vy se matematiky nebojíte a vypočtete, kolik nahamounil Pudivítr s Oušlapkem, kteří si prvních 5 let každý týden vzali dohromady 3 tolary z královské truhly, druhých 5 let už 5 tolarů a posledních 8 let už dokonce 7 tolarů týdně (počítejte
1 rok = 52 týdnů).
(řešení: Celkem vzali z truhly 4992 tolarů)
Elektronická pohádka
Bude ..... nebude, v elektronické době, v robotickém království bude žít král Gameboy Druhý s královnou Tamagoči Pátou. A dost možná budou mít syna, který se bude jmenovat princ Digi Digitáles a ten se zase s určitou matematickou pravděpodobností zamiluje do princezny Kalkulky z Červeného Displejova, což je, jak sami uznáte, dlouhé, Proto všichni jí budou říkat Červená Kalkulka. Kdybych teď řekl, že se asi Digi Digitáles a Kalkulka vezmou, bude to sice pravda, ale to by ta pohádka byla, jak opět sami uznáte, krátká. Tak honem dodám, že se vyskytne ještě jeden nápadník ..... zlý, hloupý, nafoukaný a taky trochu ošklivý Trdlodius Osmý. Červená Kalkulka bude slušně vychovaná princezna, a proto se nehodí, aby Trdlodiovi řekla přímo do očí, co si o něm myslí. Vzkaz pro něj napíše na displej pomocí číslic 0, 3, 5 a 7, která při pohledu vzhůru nohama se dají číst jako písmena. Na displeji nádherně červeně zázáří ..... Ale to si jistě, děti, doplníte sami. Stačí, když přijdete na správné pořadí číslic.
(řešení: Na displeji bylo číslo 3750, čteno vzhůru nohama OSLE. )
Vánoční pohádka
Byla tenkrát v českých zemích bída a tak pan František Krauz jednou, myslím že to bylo ve čtvrtek, povídá manželce:
„Špatně se nám tady vede, asi odjedeme do Ameriky, tam co jezděj parníky.“ Zanedlouho byli Krauzovi i s třemi dětmi v zemi zaslíbené panem Krauzem. A musím říci, že se jim vedlo dobře, blížili se však Vánoce a rodiče nechtěli děti zklamat, že Ježíšek v Americe nechodí. A tak se paní Krauzová rozhodla ušít svému muži převlek z červené látky, neboť ta byla v obchodech nejlevnější. Měla spočteno, že bude potřebovat 4,5 metrů látky široké
140 cm. Bohužel, měli látku širokou pouze 90 cm. Věděli byste, děti, kolik látky má koupit na oděv? Paní Krauzová ano, a tak ušila oděv, ve kterém pan Krauz vypadal trochu jako permoník a trochu jako Mikuláš a přinesl dětem dárky. Děti amerických sousedů to viděly a hned se ptaly svých rodičů, kdo že byl ten záhadný pán v červenobílém, který nosí dárky. „Franta Krauz,“
odpověděli rodiče, ale to víte, Američané neumějí česky, takže to spíš znělo
jako "Santa Klaus" a to už v Americe zdomácnělo. Jenom my víme, jak to doopravdy bylo.
(řešení: Bylo potřeba 7 metrů látky. )
Alidědek a čtyřicet loupežnic
V zemi křivých šavlí, křivých nosů, v zemi zlatého půlměsíce žil slavný Alidědek, kterého bohatí nenáviděli a chudí milovali, protože jedněm bral a druhým dával. Také si samozřejmě něco nechal. Nejdříve sám přepadal na velbloudích pouštních dálnicích kamióny, pardon, chtěl jsem říci karavany, ale než se písek z duny na dunu přesypal, měl kolem sebe čtyřicet věrných loupežnic. Všechny se jmenovaly Fatima. Jednou se takhle sešli na hromadě písku, říkali tomu valná loupežnická hromada, a Alidědek se zeptal:
„Tak kolik?“ a měl na mysli, kolik lupu se jeho věrným podařilo ukořistit. Mluvčí loupežnic, Fatima třicátá osmá, nebo to byla Fatima třicátá sedmá? no, zkrátka Fatima povídá:
„Ó velký Ali, náš dědku! Každá z nás obrala čtyři boháče, každý boháč měl čtyři truhlice, v každé truhlici byly čtyři pokladnice a v každé pokladnici bylo 40 zlaťáčků. Jak jsi rozkázal, tři čtvrtiny jsme rozdaly žebrákům, nuzákům, taky mrzákům a jiným chudákům a čtvrtinu Ti neseme.“ Vy jistě, děti, víte, kolik zlaťáků loupežnice přinesly, ale Alidědek si na to musel pozvat svého rádce Hádží Aritmetikose, aby mu to vypočítal.
(řešení: Loupežnice přinesly 25600 zlaťáků. )
Acylpirýnek Emánek
V pohádkách proti sobě bojují dobro a zlo, v té naší bude bojovat nemoc a zdraví. Jednou totiž náš kraj začarovala, ba přímo nakazila zlá chřipka Chřipajznice. Samosebou, že nebyla sama, ještě s ní byli její věrní průvodci Kašel, Rýma a Bolehlav. To ale nevěděli, že proti nim vytáhnou do boje stateční odpůrci. Ale kdepak, žádní princové nebo rytíři, nýbrž malí, kulatí, bílí, půlení, usměvaví acylpyrínci. Byli to takoví vojáčci, kteří spali v krabičce a kteří měli zbraň, jíž se učeně říká acidum acetylosalicylicum. Přesně 500 mg kouzelně léčivé látky nesl každý acylpyrínek. Jeden z nich se jmenoval Emánek a hrozně se těšil, až půjde bojovat s chřipkou Chřipajznicí. Konečně se tedy dočkal. Jeho devět kamarádů včetně pana velitele ho objalo a políbilo na obě strany jeho bílého brnění, popřáli mu hodně štěstí a postavili ho na okraj krabičky. Odtud si ho vzal nemocný Karlík, jeden z mnoha dětí, kterým pan doktor řekl:
„Honem do postele, polknout acylpyrín a pěkně vypotit!“ A na Vás, milé děti, je teď vypočítat, kolik kilogramů té léčivé látky bylo pro porážku chřipky v našem kraji vlastně potřeba, jestliže acylpyrín užívalo 2500 dětí po dobu
1 týdne, vždy 3 tablety denně.
(řešení: Bylo potřeba 26,25 kg látky ..... acida acetylosalicylica. )
Mach a Šebestová v říši čísel
„Hele, Machu, paní učitelka nám zadala ten úkol o „jdoucích přirozených číslech„, ale vždyť já tomu vůbec nerozumím!“
„Člověče, Šebestová, Ty jsi ale trdlo. Od čeho máme sluchátko,“ povídá Mach a již volá do utrženého sluchátka:
„Prosím Vás, my bychom se potřebovali dostat do říše čísel.“
„Ale ano, samozřejmě, jenom dejte pozor, ať Vás tam nezavřou do absolutní hodnoty, to byste se nemohli vrátit zpátky,“ ozvalo se ještě ze sluchátka předtím, než se Mach s Šebestovou ocitli v království nikoliv nadpřirozených bytostí, ale přirozených čísel. Království leželo v neprůstupné džungli matematiky a byly v něm jen dvě vesnice ..... obec Sudá a obec Lichá. Zcela stranou žila ještě stará, zlá, kulatá Nula, se kterou se něchtěl nikdo kamarádit, natožpak se s ní dělit. Království vládl král Nerovnoň s chotí Rovnou, princeznou Menší a princem Větším. Všechna čísla je ctila, stejně jako boha Nekonečna. „Hele, Machu, tamhle jde náš domácí úkol!“ vykřikla radostně Šebestová. A opravdu, bylo vidět tři za sebou jdoucí přirozená čísla, jejichž součet byl 36. Víte, děti, která čísla to byla?
(řešení: Byla to čísla 11, 12 a 13. )
Pošťácká pohádka
Pan Pavel posílal pěknou pohlednici, patrně psaní pro paní Patricii. Poštmistr při přesnídávce polil pohled pikaem, proto problémové přečtení PSČ psaného perem. Psaní procestovalo Prachatice, Pelhřimov, podzimem pak Prostějov, Pardubice, Plzeň, potom půl Prahy. „Paní Patricie, psaní!“ přešťastně povídá pečlivý pražský pošťák pan Přenosil. Položil pohlednici paní Patricii přes pytel pšenice, poté prchal, protože přistihl Patricii při pusinkování pana průvodčího Ptáčka. Pobledlý pan Ptáček povídá:
„Panebože, Patricie, prozrazení, pohroma. Proklatý pošťák pošle psaníčko panu Pavlovi. Patřičně pomatený Pavel přijede, prožene pistolí párek Ptáček ..... Patricie, přešpatné, potom paralelní pohřeb.“ Prohnaná paní Patricie podrážděně přerušila pofňukávajícího partnera:
„Počkej, Ptáčku, přemýšlej pragmaticky. Pěkně pana Přenosila políbím, potom poslechne prosbu.“ Překvapený průvodčí polkl, pousmál, pak pravil:
„Příkladný přístup.“ Průvodčí Ptáček patřil Patricii, pohlednice položená podél porcelánu propadla poličkou přes příborník, potom patřila potkanům. Potěšení pro pozorné počtáře ..... počítej promptně přehršle „péslov„. Pozdrav pro pravidelné pohádkové přemýšlivce:
„Pa, pa!“
(řešení: V pohádce je včetně nadpisu 146 slov od p. )
Spejblův domácí úkol
„Ahoj, Máni!“ pozdravil Hurvínek. „Ahoj, Hurvínku!“ opětovala pozdrav Mánička a hned jako správná ženská pokračovala v hovoru:
„Tak co pan Spejbl?“
„Ale, od té doby, co chodí do těch večerních doškolovacích kurzů, tak to s ním není doma k vydržení,“ na to Hurvínek. „To mi mluvíš z duše, Hurvínku. S bábinkou je to stejné.“
„Včera přišel taťulda domů a nemohl si vzpomenout, kolik jich chodí do třídy, a láteřil, že on to musí nutně k něčemu vědět. Naštěstí ale věděl, že když sedí ve třídě v lavicích, tak je jich osm vedle sebe a všechny řady jsou zaplněny a ..... “
„..... a když sedí v jiné třídě, kde jich může sedět v řadě jen šest, tak se také zaplní všechny řady,“ doplnila Mánička.
„To není možné, Máni, jak to víš?“ divil se Hurvínek.
„Myslím, že Tě pan Spejbl pěkně vyšplouchl, protože bábinka tuhle úlohu přinesla jako domácí úkol z matematiky,“ s úsměvem dodala Mánička.
„Taťulda se asi styděl přímo mi říci, že nerozumí matematice,“ ještě dodal Hurvajs a s Máničkou se rozešli. To je ale pěkné! Vždyť jsme se vlastně nedozvěděli, kolik dospěláků chodilo do třídy večerních doškolovacích kurzů. Leda, že byste to, děti, vypočítaly.
(řešení: Do třídy chodilo 24 žáků. )
Reklamní pohádka
Byl ..... nebyl jeden obchod, v obchodě bylo ..... nebylo zboží, mezi zboží byl ..... nebyl jeden výrobek a ten měl ..... neměl svoji cenu
1000 pohádkových korun. Aby se dobře prodával, udělali výrobku reklamu, která byla však drahá, a tak museli ještě před uvedením reklamní kampaně zvýšit jeho cenu o 25%. „Teď je tu ten pravý výrobek pro Vás. Kromě toho, že je nový a vylepšený, tak je originální, tradiční a dokonalý. Úspěch s ním je vždy zaručen, protože je perfektní a bezvadný, nic není lepší. Koupíte-li si ho, poznáte tu lehkost a přirozenost, budete nadšeni jeho osvěžujícími, nekonečnými, jedinečnými a podmanivými vlastnostmi. Chcete důkaz místo slibů? Klinické testy dokázaly, že je to revoluční technologie, a že řeší každý problém. Tedy neváhejte, našli jste to pravé, je to Váš styl! Pocítíte okamžitou úlevu, osvěží Vás jako jízda divokou řekou. Jedná se o novou generaci, novou sílu a přitom opravdu šetrné řešení, jemné, přirozené, plné krásy, navíc bioaktivní. Dvěma slovy ..... bezstarostně spolu.“ Díky reklamě se výrobek prodával dobře, a tak zase cenu o 25% snížili. Děti, kdy byl výrobek levnější ..... před zdražením, nebo po snížení ceny? Nebo snad byl stejně drahý?
(řešení: Po snížení ceny, protože stál jen 937,50 Kč. )
Únorová pohádka
Bylo nebylo, spíše nebylo. Pan Rok byl takový ředitel, který měl dvanáct podřízených pánů měsíců, dnes bychom řekli náměstků. Každý náměstek měl na starost třicet nebo třicet jedna dnů, tedy kromě jednoho, který byl pomalý v práci a ještě velký popleta a na hlídání mu dali jen 28 dní. Ono se totiž při tom rozdělování už na něj ani víc nedostalo. Ale aby mu to nebylo až tak moc líto, tak jednou za čtyři roky si to vynahradil na 29 dnech. Každý náměstek, tedy měsíc, se nějak jmenoval, jenom tenhle poslední, náměstek popleta, žádné jméno neměl. Panu řediteli Rokovi se zdálo, že když má někdo na starosti jen tak málo dní, tak by se jeho jméno také mělo skládat jen z mála písmen, například jen ze čtyř, jako měl Září. O jméně probíhala tak živá debata, že se vlastně nešlo na žádném dohodnout. Někdo navrhoval Héra, jiný zase Zeba, třetí Kakó, ale žádný návrh neprošel. Potom někdo navrhl, že se vylosují čtyři písmena a z těch se sestaví všechny možné názvy. Byla postupně vylosována písmena O, N, Ú a R. Děti, jestlipak byste věděly, z kolika návrhů (byť třeba nesmyslných jako např. RNOÚ) rada vybírala než nakonec bylo schváleno jméno ÚNOR?
(řešení: Celkem bylo 24 možností. )
Májová pohádka
Byl máj, byl lásky čas. Proto se nesmíte divit, že i naše pohádka bude jako vystřižená z „červené knihovny„, ve které chudé dívky ke štěstí a k bohatým ženichům přicházejí. Nepředbíhejme a představme si nejdříve hrdiny našeho májovo ..... květnového příběhu. Žila byla dívčinka hezká jako ten nejkrásnější květnový kvítek. Však se také jmenovala Květuška a žila se svou maminkou Květoslavou v chudém, ale čistém a pěkném domečku v Květné Lhotě. Žil byl i urostlý mládenec Otakar, který však pocházel z bohaté rodiny průmyslníka, bankéře, továrníka Máje z města Květnov pod Májovkou. Snad osud tomu chtěl, že tito mladí lidé se do sebe zamilovali. Jednou takhle v květnu Květuška povídá:
„Dáš-li mně jednu hubičku, já Ti jich dám sedm.“ Otakar, jako muž činu, ihned reagoval, neboť byli sami a nad nimi jenom vysoké jarní, májové nebe. I když nikoho nenavádíme, aby si v těchto záležitostech zavedl časoměřičské normy, je zajímavé se Vás, děti, zeptat: Kolik jejich líbání celkem zabralo „čistého času„, když víme, že každý Květuščin polibek byl o 2 vteřiny delší než předchozí, přičemž její první polibek byl dvakrát delší než zahajovací třívteřinový polibek Otakarův? Lásce zdar a té květnové zvlášť.
(řešení: Líbání zabralo 87 vteřin = 1 min 27 s. )
Dubnová neboli aprílová pohádka
Milé děti, pěkně se usaďte a utište, budu Vám vyprávět pohádku, kterou nemusíte vůbec počítat, i když je to pohádka matematická. Bude o princezně Cukrmánské. Já vím, Vy znáte princeznu Solimánskou, ale tahle princezna Cukrmánská je dcerou snachy matčiny sestřenice z dědovy strany sultána Solimána. Zatímco princezna Solimánská, jak známo, chřadla nedostatkem pobytu na sluníčku a zdravé výživy, princezna Cukrmánská, zvaná Cukrmanda, nebo také královna sladkostí, měla výživy, zejména však tuků a cukrů takový nadbytek, že měla problémy s nadváhou. Rozumíte mi dobře, nejdříve byla mírně otylá, takový cvalík, posléze více otylá až kredenciózní, to byla ještě metráček a nakonec úplně tlustá, to už byl „tunáček„. Sultán Cukrmán pozval pana doktora ..... docenta Vyžličku z Výzkumného ústavu pro hubnutí a snižování nadváhy, který princezně naordinoval dietu, takže každý měsíc shodila
15 kg ze své nadváhy. Ale protože se sladkostí jen tak nevzdala a tajně mlsala, zároveň měsíčně přibrala
12 kg. To je krásný pocit, když tuto úlohu nemusíte řešit, že? Apríl!!! Koukejte, děti, honem rychle vypočítat, jak dlouho trvalo, než Cukrmanda shodila 54 kg, jinak Vám už nikdy žádnou pohádku neřeknu!
(řešení: Trvalo to 18 měsíců = 1,5 roku. )
Červnová pohádka
Já nevím, děti, že ti dospěláci vždycky všechno pomotají. Představte si, že si někteří z nich myslí, že prý šestý měsíc v roce se jmenuje červen proto, že se něco začíná červenat. No, je to možné?! Vždyť každý přece ví, že červen se původně psal se dvěma v, tedy „červven„, neboť to byl měsíc, kdy vylézali červi ven. Červíkovi Pepíkovi jednou jeho manželka červice Hromnice povídá:
„Mužíčku, červíčku Pepíčku, je ten červven, co kdybys svolal všechny červi na velký červí sněm?“ Pepanovi se ta myšlenka zalíbila a tak poprosil žabí poštu, aby tuto zprávu rozšířila. Žáby, jak známo, stejně všechno vykvákají, tak se pozvánka na „slezinu„, neboli „splaz„, což je do člověčí řeči přeloženo sraz brzy rozšířila po širokém, dlouhém i vysokém okolí. Prvního června se na určeném místě objevil první červík a každý následující den se jejich počet zdvojnásobil. Přesně třicet dní (tolik jich má červen) trvalo, než se slezli a splazili všichni účastníci. Mě by, děti, zajímalo, kolikátého června se připlazila polovina všech červíků.
(řešení: Polovina účastníků se připlazí za 29 dní, tedy 29. června. )
Září pohádka
Tato pohádka by se klidně mohla jmenovat „O odvážné školačce„. Ale abyste se dozvěděli proč, musím začít slovy „bylo nebylo„a říci, že do jednoho království zavítala sedmihlavá saň, která se jmenovala Matematika. Usídlila se ve sluji a každý den se dožadovala přísunu čerstvé potravy v podobě mladých dívek a chasníků. Každému, než ho sežrala, dala ještě šanci se zachránit správnými výsledky sedmi příkladů, které každá z hlav té matematické potvory zadala. Ale to víte, příklady byly záludné, a tak mládeže v království valem ubývalo. Pan král z toho byl tak nešťastný, že nekoukal na majetek a nabídl půl království tomu, kdo tu matematickou saň přelstí. Inu, nikdo se moc nehrnul, ale protože bylo zrovna září, děti šly do školy, tak do království zbloudila i holčička ..... školačka Kačka. Ta byla odvážná a matematiku ve škole měla dokonce ráda. Šest příkladů vypočetla jako nic a ten sedmý .....
„Mám tu Kačko obrovitánský sud, který když je plný vody váží 8 tun. Když polovinu vody vypiju, váží už jen 4,5 tuny. Jestlipak víš, školačko, kolik váží prázdný sud?“
ten, milé děti, nechala pro Vás. To proto, abyste také měly nějakou zásluhu na tom, že saň Matematika už nikdy nikoho nesežrala, nýbrž si ji lidé ochočili jako velký matematický komputer.
(řešení: Prázdný sud váží 1 tunu. )
Maxipes Fík a jeho kamarádi
Víte, že za lesem je domeček, co v něm žije holčička Ája a Maxipes Fík? Asi ano, ale už málokdo z Vás ví, že za rybníkem bydlí Pája a ten má také psího společníka ..... Minipsa Ferdinanda. A už téměř nikdo neví, že za vsí žije v domečku Jája a ten má zase Akorátpsa Felixe. Kamarádili spolu nejen Ája, Jája a Pája, ale také jejich čtyřnozí přátelé, tedy Fík, Ferdinand a Felix, kteří si říkali „Bratrstvo psí packy„. Všichni dohromady si vymýšleli nejrůznější hry, zábavy a soutěže, jako například „o největšího jedlíka„, ve které vítězil Maxipes Fík, „o nejlepšího noraře„, ve které své vlohy uplatnil nejvíce Minipes Ferdinand a v soutěži krásy byl jasným favoritem Akorátpes Felix. Nejradši ale měli soutěž „Mňam, aneb prima kost„, ve které šlo o to, co možná nejrychleji vyhrabat ukrytou kost. Ája zakopala kost Fíkovi a ten ji dokázal vyhrabat za 2 hodiny, Pája do stejné hloubky ukryl kost pro Ferdinanda, kterému hrabání zabralo celých 6 hodin, to Felixovi trvalo nalezení kosti od Jáji jen 3 hodiny. Aby soutěž trochu zpestřili a obměnili, zakopali na stejné místo tři kosti a pejskové hrabali všichni tři naráz. Já se ale domnívám, milé děti, že než pejsci kosti vyhrabou, tak Vy dávno budete vědět, jak jim to hrabání bude dlouho trvat, že?
(řešení: Společně vyhrabou kosti za 1 hodinu. )
Neříjová (říjnová) pohádka
Je mi jasné, milé děti, že prahnete po tom, ba přímo se těšíte, dozvědět se, odkud se vzal název měsíce října. On se totiž tento desátý měsíc ve skutečnosti jmenoval „nejíř„. To však bylo před iks lety. Za devatero horami, a deva
..... ne osmero řekami a také jedněro mořem v daleké Ukrutánii žil mohamedán jménem Arašidus Burák, řečený Arabury. V té době k nám přicházeli například Turci, kteří přinesli zvláštní med, kterému dnes říkáme turecký. Nebo se v naší zemi objevili Tataři, po kterých tu zase zbyl tatarský biftek. Nu, a také přišel Arabury a přinesl pražené plody podzemnice olejné, kterým dnes jinak neřekneme než arašídy, nebo také buráky. Před těmi iks lety byl podle kalendáře právě nejíř. Arabury toto slovo, jako každý správný mohamedán, četl obráceně, tedy zprava doleva. Místo nejíř, vyslovil říjen. A tak to, nevím však proč, už u nás zůstalo. Na Vás je, děti, abyste určily, před kolika lety k nám Arabury přišel. Z
pohádky je Vám známo, že před iks lety, a když od těch iks let odečtete polovinu iks, potom čtvrtinu iks a nakonec osminu iks, dostanete
100 let. Že už víte kolik je iks?
(řešení: 1ks je 800, bylo to před osmi sty lety. )
Pyramidální zahrada
Za hostem zaklaply dveře a doktor Watson se otočil na Sherlocka Holmese:
„Tak co si o tom myslíte, Sherlocku?“
„Náš tajemný muž, který nás právě navštívil bydlí v jižní části Londýna, je krátce rozvedený, je to archeolog, který pobýval delší čas v Egyptě a kombinací těch čísel v trojúhelníku chce zřejmě otevřít pyramidu ..... hrobku,“ odvětil Holmes, pokuřuje přitom fajfku. „Proboha, jak to všechno víte, vždyť ten člověk nám o sobě nic neřekl?“ žasl doktor Watson. „Ale milý Watsone, to je přece nad slunce jasné. Bláto, které měl muž na botách se vyskytuje pouze v jižní části Londýna, nepřišitý knoflík svědčí o tom, že nemá manželku, ale neopálený kroužek na prsteníčku prozrazuje, že nedávno nosil snubní prstýnek, tedy byl ženatý. Jeho mluva svědčí o vzdělanci, ale mozoly na rukou ukazují, že pracuje i manuálně a když si k tomu přidáte jeho typické egyptské opálení, je markantní, že ten muž je archeolog. Vrásky mi však dělá, Watsone, ten matematický příklad. S tím asi jen tak nehnu.“
„Och, Sherlocku, není nic jednoduššího. To dovedou i děti ze základní školy, že ano, děti? Vepsat do trojúhelníku čísla od
1 do 6 tak, aby součet na stranách byl stejný, a ještě co největší, je trapně jednoduchá úloha.“
„Já Vás nemít, doktore, .....
„zasnil se Sherlock a zabafal ze své dýmky.
Hajný Robátko
Hajný Robátko byl drobátko alkoholik, krapet lenoch a ždibec nešika. Dohromady však svoji nedbalostí způsobil, že sedmina stromů v části lesa, která se jmenovala Kotrčův les uschla. Pan Kotrč byl tuze hodný pán, dokonce šlechtic, potomek slavného rodu Kotrčů z Kotrčova, který bydlel na loveckém zámečku Kotrčtejnu. Hajného Robátka nechal ve svém lese sloužit jen proto, že už jeho otec, tedy starý hajný Robátko u pana Kotrče sloužil. Jenže u mladého hajného Robátka padlo jablko hodně daleko od stromu. Snad by ho byl pan Kotrč i vyhodil, ale do Robátkovy hezké postavy se zakoukala Josefka, jedna z Kotrčových sloužících. Ta se chudák snažila napravit všechno to, co Robátko v lese napáchal. Dokonce i teď, když ta sedmina stromů uschla, počkala až Robátko odjede na jelenu Větrníkovi do lesní krčmy a spolu s lesními zvířátky zasázela místo uschlých stromů
1290 nových krásných semenáčků. Možná že jste ani nepostřehly, děti, že se v pohádce objevila úloha. Je to tak, jen pozornému čtenáři nic podstatného neuniklo, a tak je schopen odpovědět na otázku, kolik bylo v Kotrčově lese celkem stromů.
(Řešení: V lese bylo 9030 stromů. )
Hrabě montér
Byl to takový kutil, tenhle Hrabě Montér Christo, který neustále něco vymýšlel a zlepšoval. Jednou Vám takhle něco vynalezl a svůj vynález si chtěl dát patentovat. Než však na Úřad pro patenty a vynálezy došel, zastavil se v hospodě U Drbny a tam všechno pod vlivem alkoholu prozradil. Kumpáni pak nelenili, nápad mu ukradli a jeho nechali vsadit do věže. Jen sluha Dobromysl Úslužný zůstal Christovi věrný. Našel místo, kam Montéra zavřeli a snažil se ho osvobodit. Okno ve věži však bylo vysoko, provaz nebylo za co pověsit. Protože byl však Hrabě vynálezce, mrknutím oka objevil to, čemu dnes říkáme žebřík a na papíru načtrtnutý objev hodil z okna Dobromyslovi, aby žebřík, nebo jak se také tehdy začalo říkat špricloš, nahorulez, stupačku, žbrdliňák, či leznici nechal zhotovit. Žebřík měl 38 příček vzájemně vzdálených 30 cm a k nejbližší příčce od horního konce bylo
1 dm 5 cm, od dolního konce 35 cm. Jestlipak víte, děti, jak byl žebřík dlouhý? Jestliže ano, klidně Vám mohu prozradit, že Montér byl osvobozen, žebřík nechal patentovat, zbohatl na něm a kumpánům se pomstil tím, že jim u darovaného žebříku nařízl „špricle„. A to je už opravdu konec.
(Řešení: Žebřík byl dlouhý 1160 cm = 11,6 metru. )
Krtek a kalhotky
Krásné kalhotky i s kapsami viděl krteček viset na prádelní šňůře a přesně po takových zatoužil. Dokonce si již předem vypočetl, že při jeho výšce
17 cm bude na kalhoty potřeba 200 cm2 látky. Je známo, že krtkové nemají peníze, a tak všechny firmy, které oslovil mu práci či materiál na zhotovení kalhotek sponzorsky věnovaly. Nejdříve oslovil firmu LL, tedy Lány lnu, která darovala základní surovinu, poté žábu z První české namáčecí, která len namočila, dále pana Čápa, ředitele firmy Čáp & syn, který zajistil lámání. K pročesávání se uvolila firma Čísy ..... čísy, jenž byla ve vlastnictví ježčí rodiny, která zároveň dala krtkovi typ na rodinu pavoučí, která v rámci podniku Snování, s. r. o. zajistila usoukání v nit. Tkaní je náročný a drahý proces, ale naštěstí měl ve firmě „Mravenec ..... práce všeho druhu„známého, tedy přímo pana vedoucího mravence Ferdu. Teď již stačilolátku správně nastřihat, což provedla akciová společnost Rakostřih a ušít ..... ovšem kde jinde než v „Mode salon de Rakosnicek„. Ještě 40 cm2 látky zbylo a tak si nechal krteček ušít i slušivou čepici. Kolik procent činil tento zbytek z původně plánovaného obsahu látky už nevypočte sponzorsky žádná firma; to budete muset vypočítat Vy, děti.
(Řešení: Zbytek představoval 20% (pětinu). )
Strýček příhoda
To už se Vám stávají takové případy. Zkrátka jeden docela chytrý muž si vzal ne moc chytrou, ba řekněme klidně hloupou, ženu. Byla sice hodná a pracovitá, nikomu by neublížila, ale když se lidem rozděloval rozum, tak na tuto ženu se asi zapomnělo. Žili však spolu v malebné chaloupce šťastně a spokojeně. Muž chodil do práce, žena se starala o domácnost. Vždy když muž přinesl domů měsíční výplatu 30 zlatých, schoval část peněz, přesněji desetinu do pokladničky v truhle. Žena se ho pravidelně ptávala, proč to dělá, na což muž odpovídával:
„To je pro strýčka Příhodu.“ A myslel tím samozřejmě, že jsou to peníze pro případ, kdyby potřebovali něco najednou zaplatit. Jednou, když se žena opět muže ptala, zaslechl mužovu odpověď jakýsi pocestný ..... tulák, vandrák, vagabunt a budižkničemu v jedné osobě, jenž stál náhodou u otevřeného okna chaloupky. Počkal si až muž odešel do práce a povídá ženě:
„Já jsem strýček Příhoda a jdu si pro peníze, které Váš muž pro mne střádá.“ Žena, protože byla hloupá mu uvěřila a peníze mu vydala a vandrák s nimi utekl. Jestli chcete, děti, aby pohádka skončila dobře, tedy aby se manželům peníze vrátily, vypočtěte, kolik peněz tulák ukradl. Dodávám, že krádež se stala po 2,5 letech společného soužití manželů.
(Řešení: Tulák ukradl 90 zlatých. )
Šándor
Před dávně nedávnými lety, v dobách nedávno dávných, tedy přesně řečeno, nevím, kdy to bylo, žil v kubánské vesnici jeden člověk, co se jmenoval Šándor a chudý byl jako kostelní myš. Jednou si nechal zhotovit u ševce boty, které stály 25 centavů. Samozřejmě, že je Šándor neměl, a proto se dlouho ševci vyhýbal, ale potom mu řekl, ať přijde na hřbitov do márnice, tam že mu peníze dá. Čekání si v márnici Šándor ukrátil tak, že si lehl do rakve a usnul. Ani si nevšiml, že do márnice zavítali čtyři lupiči, kteří si sem přišli rozdělit kořist čítající
1000 pesos v pěti měšcích. Čtyři měšce si rozdali snadno, ale nad tím pátým se hádali tak, že probudili Šándora, který spal v rakvi. Když vstával, aby se podíval, zda už švec přišel, lupiči se lekli a utekli. Jen ten jeden měšec tam zůstal, což jim dodatečně přišlo líto, a tak se osmělili, k márnici se vrátili a poslouchali za dveřmi. Slyšeli, jak se uvnitř někdo hádá. „Tam jich ale musí být,“ řekli si lupiči, „když se hádají o pouhých 25 centavů! Raději utečeme.“ Vy ale, děti, víte, že uvnitř byl jen Šándor a švec, kteří se hádali o zaplacení bot. Ale jestlipak byste věděly, kolik si lupiči mysleli, že je v márnici lidí, když by z měšce dostal každý jen 25 centavů? Ještě Vám prozradím, že
1 peso má 100 centavů, a že Šándor se stal díky měšci nejbotším člověkem ve vesnici.
(Řešení: Lupiči se domnívali, že uvnitř je 800 lidí. )
Pět malých prasátek
Byla nebyla jedna prasnice, která se jmenovala Chrochtalka a byla maminkou pěti krásných prasátek. Vždy při chuti byl Hladoveček, vždy poslední Loudaveček, horkokrevný byl Tepláček a zimomřivý Chladňoušek. Pětici uzavíral Tlusťoušek, který měl od každého svého bratra nějakou tu vlastnost. Když prasátka povyrostla, vydala se do světa, každé prasátko jinou stranou a po nějakém čase se opět všechna k mamince vrátila. Ani je nemohla poznat, jak každé z nich přibralo. Každého se zeptala, kde bylo a kolik už váží, to je totiž, děti, u prasátek důležitá informace. Loudaveček došel jen do Rakouska a vážil
180 vídeňských liber (1 libra = 0,56 kg), Tepláček byl v chladných končinách Ruska a vážil 6 pudů (1 pud =
16,4 kg), zatímco Chladňoušek navštívil teplejší kraje a měl hmotnost 2 zlatých hebrejských talentů (1 talent = 49 kg). Hladoveček se vrátil ze staré dobré Anglie s váhou 200 liber (1 libra = 0,45 kg). Tlusťoušek se potloukal pouze v Česku a přibral do hmotnosti 2 hřiven (1 hřivna = 51,4 kg). Vaším úkolem děti je zjistit, které prasátko kolik vážilo v kilogramech a bude-li to pro Vás jednoduché, můžete ještě uspořádat prasátka podle hmotnosti a třeba i zjistit, kolik vážila všechna dohromady. Zachrochtalo prase, zazvonil zvonec a
pohádky je konec.
(Řešení: Hladoveček ..... 90 kg, Chladňoušek ..... 98 kg, Tepláček ..... 98,4 kg, Loudaveček .....
100,8 kg, Tlusťoušek ..... 102,8 kg; dohromady 490 kg. )
Badmintonová pohádka
Ta stará dobrá Anglie! Ten starý dobrý anglický venkov! Viktoriánské stavby z červených cihel, oslovování sire a lady a pomalu plynoucí čas. Dva velkopěstitelé máty (máta = mint), z nichž jednomu se pěstování a obchodování s mátou dařilo a druhý, jenž neměl takové úspěchy se také usídlili na venkově. Aby je prostí vesničané od sebe v hovoru odlišili, říkali jednomu sir Goodminton (dobrý = good) a tomu druhému sir Badminton (špatný = bad). Patřilo k bontónu „lepší„společnosti pěstovat sport, například hrát tenis. Zejména pro dámy byla tato hra přespříliš rychlá. „Obávám se, má milá, že tento míč letěl opět velmi rychle.“
„Ano, a také je dost těžký, že drahoušku?“
jste často mohli na anglických kurtech slyšet. Více než o zvýšení výnosů máty se sir Badminton zamýšlel nad odlehčením a zpomalením tenisových míčků (55,5 gramu). Jako lehký se mu zdál korek, ale i malá kulička korku létala dost rychle. Tak ke korkové kuličce přidal ještě husí brky a první „badmintonový košíček„byl na světě. A víte kolik vážil? Já ano, a Vy, děti, pokud číslo, vyjadřující hmotnost tenisového míčku zmenšíte na třetinu a pak ještě zmenšíte o nejmenší dvojciferné prvočíslo, to budete vědět také.
(Řešení: Badmintonový míček vážil 7,5 gramu. )
Žabka carevna
Daleko v Rusku, v jeho širých pláních žil jeden starý muž. Na smrtelné posteli prosil své tři syny ..... Vasila, Jurije a Ivana, aby se dobře oženili a unikli tak bídě. Jenže k nejbližšímu stavení to bylo pěkně daleko a než by obešli všechny děvočky na vdávání, byli by z nich staříci. Ještě než otec naposledy vydechl, poradil jim, aby se postavili před chalupu a nazdařbůh vystřelili z luku šíp. Kam šíp dopadne, tam bude jejich budoucí nevěsta. Nejstarší Vasil vystřelil, jeho šíp letěl 40,32 kilometrů celých 0,7 hodiny. A opravdu, když ho Vasil našel, dostal dívku, vedle které se tento šíp zabodl, za ženu. I druhý Jurij dostal dívku, u které přistál jeho šíp letící 37 minut a překonavší přitom 37740 metrů. Nejmladší Ivan měl vždycky smůlu a malou sílu, takže při vystřelení šíp letěl jen 8550 metrů a dopadl za 570 sekund někam do lesa. Přesto se však vydal hledat jemu osudem určenou nevěstu. Jaké bylo jeho překvapení, když uprostřed lesa našel mýtinku s malým a o to ošklivějším rybníčkem, u kterého seděla velká a o to hnusnější ropucha (latinsky ropuchalis fujtablis). Inu, co se dalo dělat, Ivan ji políbil a dostal ošklivou vyrážku. Vůbec nic se nestalo. To bude asi tím, že jste nevypočetli, děti, který šíp letěl nejrychleji. Až to vypočtete, promění se ropucha v krásnou carevici Natašu Ropuchovnu Žabičkovovou a Ivan si ji vezme za ženu.
(Řešení: Šíp Jurije ..... 17m/s, šíp Vasila 16 m/s, šíp Ivana 15 m/s)
O strašidlech
Také si myslíte, že jsem se v nadpise spletl? Že tam mělo být „Pohádka o strašidlech„? Kdepak, strašidlata je správně, neboť to jsou děti od dospělých strašidel. Tak například v roce
1670 žila byla jedna strašimáma Houra se svými dcerami Šťourou a Kňourou a také vodnítáta Brepta se syny Bublou a Huhlou. A právě v tomto roce se vodníku Breptovi začala zapalovat lýtka, až voda syčela. Zalíbila se mu totiž paní Houra a chtěl si ji vzít, ale nevěděl, zda pro něj není příliš stará, proto se jí zeptal na věk. Ale to víte, u strašidámy se nesluší, aby prozrazovala svůj věk přímo, a tak to panu Breptovi pověděla v čarodějném zaklínání. Tím zaklínáním byla matematika ..... samé roztodivné zaříkávací formule a tajemné nápisy. Dlužno říci, že pro někoho se takto matematika tváří dodnes. Ale určitě ne pro Vás, děti, protože Vy teď musíte pomoci vodníku Breptovi vypočítat věk čarodějnice Houry, aby, jak se říká, to mohli dát spolu dohromady. Bude to mít jisté výhody, budou totiž dostávat větší strašidlácké přídavky na děti. Tak tedy: Brepta byl o
100 let starší než Houra, vodníčci Bubla s Huhlou byli dohromady o 20 let starší než Houra a strašiholky Šťoura s Kňourou o 50 let mladší než jejich máma. Všem dohromady bylo zrovna tolik, kolik činí letopočet, ve kterém se tato pohádka stala.
(Řešení: Houře bylo 400 let. )
Cyklistická pohádka
Bylo nebylo, za přední vidlicí, za pěti přehazovačkami a sedmero řetězy se v kruhu rozprostíralo cyklistické království. A v něm za vlády krále Pastorka
1. zvaného Volnoběžný žili byli Pumpílek a Ventilka. Ventilka byla královskou dcerou, jinak řečeno to byla princyklezna. Pumpílek měl o Ventilku nápadný zájem, takže to byl vlastně její nápadník. Krále tížilo, že se v celém cyklokrálovství nenašel nikdo, kdo by uměl vypočítat délku hranice jejich království, která, jak už bylo řečeno, byla kružnicí. Byl to král mazaný, tedy správně namazaný olejem, a tak rozhodl, že Pumpílek dostane Ventilku jen tehdy, pokud se mu podaří objevit to zázračné číslo do vzorce pro délku kružnice. I vydal se milý Pumpílek do světa, až potkal v Holandsku pana Ludolfa, který mu toto číslo prozradil. Bylo to číslo 3,14. S velkou slávou se Pumpílek vrátil zpět do cyklistického království. Na jeho počest se toto číslo jmenovalo Pumpílkovo číslo. Král dodržel své slovo a dal mu i svou dceru Ventilku. Zazvonil cyklistický zvonek, ale netěšte se,
pohádky ještě není konec. Bude až vypočtete, milé děti, jak dlouhou hranici mělo ono zvláštní království, v jehož středu stál hrad a z něj to bylo k hranici
123 kilometrů.
(Řešení: Hranice měřila 3,14 krát 246 km = 772,44 km. )
O mimozemšťanovi
Žili byli dva nesmírně vesmírní bratři mimozemšťané ..... ET a PT (čti ítý a pítý). Měli zrovna galaktické prázdniny a tak nasedli do VHD, což je Vesmírná Hromadná Doprava a nechali se transplanetárním talířem unášet nekonečným vesmírem. Na své cestě potkali dokonce i loď Enterprice, Vetřelce a jinou mezigalaktickou havěť. Zrovna ve sluneční soustavě v děsně těsné blízkosti Země měl talíř tak vážnou poruchu, že cestující z něj museli vyskočit. ET spadl někde v Americe, kde o něm natočili ten slavný film, kdežto PT spadl v okolí železničního uzlu Choceň, a když ho tamní lidé našli, tak s ním chtěli „zatočit„. Naštěstí prchl do lesů. Odtud se snažil zavolat domů na planetu XT135. Problém však byl v tom, že mimozemšťan používal šestkovou soustavu, kdežto my desítkovou. To proto, že my máme deset prstů a oni jen šest (na každé ruce tři). Znali tak vlastně jen cifry 0,
1, 2, 3, 4 a 5, místo naší „šestky„pak psali 10, potom 11 a tak dále. PT chtěl vytočit číslo 23, ale to u nás nefungovalo. Pomozte mu, děti, převést toto číslo do naší desítkové soustavy. Pokud na to ještě nikdo nepřišel a on toto číslo nevytočil, žije PT mimozemšťan na Zemi dodnes.
(Řešení: V desítkové soustavě je to číslo 15. )
Zubařská pohádka
Už je to dávno, pradávno, co se tohle stalo. V jednom království měli jako turistickou atrakci dvouhlavou saň Pepičku. Žila ve sluji a turisté se na ní chodili dívat a fotografovat. Když byla v dobré náladě, ještě jim vypustila trochu toho ohně, dýmu a čmoudu. Za to jí dávali všelijaké pamlsky, hlavně samou čokoládu a bonbóny a řadu jiných sladkostí. Žaludek měla Pepička dobrý, ale ty zuby! Zuby se jí od všech těch cukrovinek začaly kazit a také notně bolet. A to si umíte představit, tedy spíše neumíte, že když saň bolí taková stolička veliká jako člověčí židle, tak to je bolest opravdu urputná. Od té doby už nedštěla Pepička síru a plameny, naopak se ze sluje ozývalo jen samé naříkání, kvílení, jekot i mekot a hudrování. Na radu moudrých rádců začali hledat zubaře, který má mít před jménem MUDr. a u sebe vrtačku. Hned v nedalekém lomu se jim do cesty připletl lamač kamene Štěpán Mudra, který pracoval se sbíječkou. Považovali ho za zubaře, protože měl u jména MUDr. a sbíječka připomínala vrtačku. Lamači Mudrovi bylo jedno, co sbíjel a tak ten kaz na stoličce saně Pepičky vyvrtal a rázem bylo po bolesti. A víte vůbec děti, kolik měla Pepička dohromady zubů? Poměr zubů v první a druhé tlamě byl 7: 5, přičemž v druhé tlamě těch zubů měla 25.
(Řešení: První hlava měla 35 zubů, dohromady tedy 60 zubů. )
Rákosníček
Za mlhou, nebo spíše za smogem hustým tak, že by se dal krájet a dost možná ještě blíž či dál byl rybníček Brčálník. Dnes už je to spíše Brčál. Brčálově zelený od toho, jak do něj přitékaly splašky z pole a díky dusičnanům se na něm vytvořila zelená vrstva. V něm přežíval také zelený Rákosníček ..... dřívější skřítek neposeda, nyní již spíše poseda, protože byl na zaslouženém odpočinku, tedy v důchodu. Vzpomínal na své případy, které řešil v rybníčku a také na hvězdném nebi. Tam ho již dávno vystřídali rakety a kosmonauté. Už po něm nikdo nechtěl, aby kontroloval Velký vůz, zda má dost napumpovaná kola, Vodnáře, jestli má dost vody, či zda se nekazí čokoláda v souhvězdí Orion. Ba i ten drak, se kterým si nikdo nechtěl hrát, už měl díky umělým družicím o zábavu postaráno. Aby se Rákosníček nenudil, vymyslel „počítací stroj„. Jednou stranou se do něj vhodilo číslo a z druhé strany vypadlo jiné. Máte přijít na to, milé děti, co ten stroj s těmi čísly dělal, když například po vhození 0,55 vypadlo 0,2, z čísla
11 vyrobil číslo 4, nebo třeba číslo 16,5 bylo nějakým stále stejným početním výkonem přeměněno na číslo 6. Že už to víte? To by z Vás měl Rákosníček opravdu radost.
(Řešení: Počítací stroj všechna čísla dělil číslem 2,75. )
Ouřednická pohádka
Štukované kanceláře, záclony ze šifónu, všude samá šuplata a šanony a také zvláštní šupna na žádosti vyřízené štando ..... pede ..... tak to je ouřad. Škopek a štoudev na vodu, na věšáku něčí šál a v květináči šáchor, z rádia linoucí se hra na šalmaj. A celá škála ouředníků a ouřadů ..... jeden byl šús, jiný psal ještě švabachem, někdo z nich byl možná i špicl, který ostatní špehoval. Celou dlouhou šichtu na ně dohlížel vedoucí, kterému říkali šerif, protože to byl pěkný šalvostr, jenž netrpěl žádný šlendrián ani šlamastyku. Nebyla to však žádná šikana. Všichni šturmovali, vyřízeno to muselo být šupito. Štampilky musely mít ten správný švunk a musely štymovat na lejstro. Ouřadové šilhali po ručičkách švarcvaldek, aby věděli, kdy je čas oběda. To si potom dali špagety a štrúdl, někdo šel na špacír, aby mu nebylo šoufl, jiný si dal šlofíka, aby ho netrefil šlak. Tři ouřadové ..... pánové Šimerka, Šturc a Špiroch společně oštemplovali
1025 lejster. Však také pěkně štajgrovali. Pan Šimerka orazítkoval o 160 listin více než pan Šturc, pan Špiroch zase o 20 lejster méně než pan Šturc. Za to dostali Řád zlaté štampilky, od které šel slušný šajn a také šilinky, o které se šábli. Vítězství zapili štamprdlí šery. Na Vás, děti už zbylo jen zjistit, kolik oštemploval každý z nich.
(Řešení: Šimerka 455, Šturc 295 a Špiroch 275 lejster. )
Z mechu a kapradí
Daleko od lidí, blízko k přírodě, v pařezovém háji stála pěkná vila z mechu, kapradí a taky z plavuní a přesliček. V ní bydleli dva pidimužíci ..... Křesomysl a Vochomějka. Bylo zrovna hezky, sluníčko se smálo až se mu paprsky třásly, když si Křesomysl s Vochomějkou vymysleli, že půjdou navštívit jejich společnou známou mušku Bzíkalku. Bydlela nedaleko, co by borůvkou dohodil a zbytek doběhl ..... ve vřesovém roští. Už byli skoro na odchodu, když vtom uslyšeli z venku ránu. Plavuňový obývák se otřásl, kapradinová kuchyň se otřásla, pidimužíci se otřásli. Vyběhli ven a vidí, jak skřítek Petarda pálí ze svého malého kanónu. „Zničíš nám vilku, hned toho nech!“ křičeli Křesomysl s Vochomějkou na Petardu. „A just toho nenechám,“ povídá Petarda. Ale pak se zamyslel a dodal:
„Teda nechám, když uhodnete, kolik mám ještě kulí do kanónku. Když bych k nim přidal tři, už bych jich měl více než sedm, kdybych ale dvě kule odebral, měl bych jich méně než čtyři.“ Děti, honem pomozte Vochomějkovi a Křesomyslovi zjistit, kolik má kanonýr Petarda kulí, sec jim celou jejich vilu rozstřílí a pojišťovna se nedoplatí.
(Řešení: Skřítek Petarda měl ještě 5 kulí do kanónu. )
Včelí medvídci
Tedy myslím si, že představovat Vám Čmeldu a Brundu by bylo skoro zbytečné. Jsou to oni báječní včelí medvídci, kteří s maminkou žijí v krásné chaloupce a každý den tropí nějakou tu nezbednost a prožívají různá dobrodružství. Zrovna jako včera. Čmeláčci se rozhodli, že budou závodit, kdo z nich dříve doletí z Kopretinového vršku domů do chaloupky. Bylo to asi 300 sršních délek. Nedivte se, čmeláčci neměří v metrech, jako my. A také neznají žádné vteřiny ani minuty, ale čas se měří po jednom bzíku. Čmelda nabral směr domov a letěl rychlostí 6 sršních délek za jeden bzík. Brunda 5 bzíků otálel a potom se rozhodl, že poletí zkratkou, která měřila jen
150 sršňodélek. Protože to byli s Čmeldou bráchové, letěli stejnou rychlostí. Jenže, představte si, zkratka vedla nad pozemkem zlého Pučmelouda, a co čmeločert nechtěl, Pučmeloud byl zrovinka venku před svou chatrčí. Brunda musel celých 20 bzíků počkat, než byl opět vzduch čistý k letu. Na Vás, milé děti, nyní zbylo určit vítěze tohoto vzdušného závodu, kterého maminka odměnila žejdlíkem plným sladkého medu.
(Řešení: Dolétli stejně za 50 bzíků. )
Zprávy z pohádkového světa
Tiskový mluvčí PoMiSEP PK ..... tedy Pohádkového ministerstvo pro správu a evidenci pohádek pohádkového království potvrdil novinářům, že v důsledku špatného finančního ohodnocení horníčků ..... trpaslíčků nedosahuje ani součet sedmi trpasličích platů nově uzákoněného životního minima. Sněhurka, která byla doposud dívkou v domácnosti, se proto rozhodla nastoupit do zaměstnání. Přijala atraktivní místo na zámku, které jí kromě otráveného jablka nabídla zlá, ošklivá, ale jinak zazobaná královna. Sněhurka leští ironem zrcadla v celém zámku. V ryze bulvárním plátku „Kravské kravály ..... zprávy z pohádek a okolí„se objevila senzační zpráva o náhlém a ničím nevysvětleném usnutí šlechty i poddaných v růžovém království. Na místo se dostavil i A. C. Clark, který zde luští záhadu našeho i jiných světů. Díky spícímu království zmrzly i jejich bankovní účty. Okolní princové jsou proto zděšeni neustálým poklesem klausova burzovního indexu. Na závěr se Vás, milé děti, zeptám jakou jsem za tyto zprávy dostal odměnu, když jsem obdržel 20 zlatých a půl své odměny. Kolik zlatých to je?
(Řešení: Dostal jsem 40 zlatých. )
O sekání
Jednou se takhle pan král Jaroslav chlubil králi Miroslavovi, že už provdal svoji dceru Jarku. Král Miroslav, jehož dcera Mirka zatím provdaná nebyla, vyzvídal, jak se mu podařilo vybrat toho správného nápadníka. Prý to bylo jednoduché, ten kdo zabil draka ..... tedy usekal všech sedm hlav ..... se stal ženichem princezny Jarky. Taková rada byla však králi Miroslavovi „na draka„, protože v království žádného draka neměli. Jelikož ale pořád přemýšlel o tom sekání, tak ho nakonec napadlo, že dá ruku princezny Mirky tomu, kdo poseká sedmero luk, které se rozkládají za sedmero řekami a k tomu ještě sedmero stromů v sedmero lesích, které jsou za sedmero horami. Opravdu se našel jeden urostlý mládenec jménem Štěpán a úkol splnil. Ještě než si Štěpán Mirku vzal, tak povídá:
„Za takový povedený úkol, si pane králi, také zasloužíte jednu maličkou úlohu. Mirku si vezmu, když vypočtete kolik maličkých kamínků mám dohromady v sedmero kapsách, jestliže v první mám jeden, ve druhé dva, ve třetí čtyři, zkrátka v každé následující vždy dvakrát více kamínků než v kapse předchozí.“ Děti, Vy jistě panu králi a Mirce pomůžete. Pokud ano, tak všechno dobře dopadne a Štěpán si Mirku vezme. A co potom? Potom už budou jen sekat dobrotu.
(Řešení: Štěpán měl dohromady v kapsách 127 kamínků. )
Kuchařská pohádka
Představte si, děti, že v jednom království byly hned dvě královny. Pravda, jedna z nich vládla žezlem celému království a ta druhá vládla vařečkou. Byla to totiž hlavní kuchtička jménem Karlička a byla opravdovou královnou zámecké kuchyně. Kromě spousty kuchařských úspěchů měla i spoustu nápadníků. To víte, každý chtěl takovou šikovnou kuchařku za manželku. Inu, ne nadarmo se říká, že láska prochází žaludkem. Karlička však nevěděla, jak si mezi takovým množstvím svatby chtivých mládenců vybrat. Radu jí dala sama královna, která byla velice moudrou panovnicí. Karlička měla zadat všem adeptům na budoucího manžela kuchařsko ..... matematickou úlohu. Poslyšte i Vy recept pro čtyři osoby na holoubata v nádivce: 2 holoubata, 8 dag másla, 4 žloutky,
12 dag strouhanky, 1 dl mléka, ze 4 bílků sníh a trochu soli. Úkolem nebylo jídlo připravit, ale přepsat recept pro šest osob. Jediný, kdo správně úlohu vyřešil, byl kuchtík Frantík. Ten se stal mužem kuchtičky Karličky. Žili spolu šťastně a jestli neumřeli, žijí a vaří spolu dodnes. A co Vy, děti, měly byste také u kuchtičky Karličky šanci?
(Řešení: 3 holoubata, 12 dag másla, 6 žloutků, 18 dag strouhanky, 1,5 dl mléka, z 6 bílků sníh a trochu víc soli. )
Internetová pohádka
Každý den usedala zlá královna před zrcadlo, aby se dozvěděla, jestli je v království nejkrásnější. Zrcadlo jí to sice potvrdilo, ale protože byla královna nedůvěřivá a zároveň, jak se říká, kráčela s dobou, pořídila si počítač s Internetem. Celá netrpělivá k němu zasedla a napsala:
„Jsem královna Zdoběna, vdala jsem se bez věna, krása mě však zdobí, Internet mne nerozzlobí, když potvrdí mi hnedka, že nejhezčí jsem teďka.“ Na obrazovce se téměř okamžitě objevila odpověď:
„Spojení hned navážu a výsledek Ti ukážu. Nedělej ze mě Kubu, máš sice hezkou hubu, Sněhurka dává ale, Tvé rádoby kráse vale.“ Královna Zdoběna chtěla Sněhurku zničit, než se dozví celé království, že ona, Zdoběna, už není jeho ozdobou. Jenže to víte, Internetem se šíří zprávy rychlostí světla 300 tisíc kilometrů za sekundu, kdežto trubači vytrubují zprávy do okolí jen rychlostí zvuku ve vzduchu 340 metrů za sekundu. Tak zkuste vypočítat, kolikrát rychleji se šíří rychleji zprávy internetovými dráty než halekáním do okolí. Beztak je Vám už jasné, že se Zdoběnou to dopadlo špatně a z její nevlastní dcery Sněhurky, že byla nová královna.
(Řešení: Je to zhruba 882353 krát rychlejší. )
Pekelná pohádka
Možná, že jste si také při řešení nějaké matematické úlohy povzdechli:
„Aby to čert spral!“ A že ti matematici vymýšlejí samé čertoviny. Nebo jste také mohli poslat autora příkladu „ke všem čertům„. A přesně tam se dnes podíváme. Kam? No, do horoucích pekel. To proto, abyste se přesvědčili, že ti čerti to nemají zas tak jednoduché. Kdokoli totiž může na zemi říci:
„Aby Tě čert vzal!“ a to potom musí rohatá služba ze zdola z peklíčka a teplíčka nahoru po schodech. A že jich není málo, nahoru jich vede přesně
180. Vážně, já to počítal. Každý z těch schodů je 20 centimetrů vysoký a službu konající čert je musí denně patnáctkrát vyjít nahoru. Tam otevře pekelnou bránu, vpustí hříšníka dovnitř a zase ty schody sejde dolů. To je ale nějakých kilometrů za týden! Žádné volno, žádná sobota, či neděle ..... pracuje se hezky celých sedm dní. Tak už „u všech rohatých„vypočtěte, milí raráškové ..... teda, promiňte, vlastně milé děti, kolik kilometrů musí pekelný vrátný po schodech za týden nachodit. A buďte pamětliví mých slov:
„Co jednou peklo schvátí, už ani po těch čertovských schodech nenavrátí.“
(Řešení: Vrátný ujde týdně 7,56 km. )
Kočičí pohádka
Milé děti, zajisté víte, že existuje městečko, které se nazývá Kocourkov. A právě nedaleko Kocourkova je i vesnička s krásným jménem Čičinkov. Tam se odehrává i náš příběh. Žily tam vedle sebe dvě kočičí rodiny. A jak už to tak u sousedů bývá, stále se předháněly, která že má co lepšího. V jedné z rodin ..... u Drápků ..... žili dva kocouři a dvě kočky: pan Drápek s paní Drápkovou a jejich potomci slečna Micinka a mladý pán Macíček. Vedlejší rodina však byla o něco početnější: mňaudáma Fousková s elegánem panem Fouskem, dcery Lízinka, Mančinka a syn Ferdyš a také věčně hašteřivá teta Čmuchňa. Když si náhodou jedni pořídili novou stravu „Myškas„, tak druzí nesměli zůstat pozadu a hned si koupili „Kitečič„. A zrovna včera se začali přít o to, kdo rychleji nachytá
100 myší. Rodina Drápkova tento počet stačila pochytat za 3 hodiny, rodina Fouskova to ovšem stačila za 2 hodiny. Děti, myslíte si, že je opravdu rodina Fouskova lepší? Zkuste je spravedlivě, tedy matematicky, rozsoudit.
(Řešení: Vzhledem k počtu členů jsou obě rodiny v chytání stejně "dobré" ..... 4:6
= 2:3. )
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|