Honza jde do lenoráje
Byla v Dalskabátech jedna vdova, ta měla syna Honzu, lenocha nad lenochy. Už to byl chlap, že mohl skály lámat, ale práce mu smrděla na sto honů. To se radši dal od staré mámy živit a sám ležel v zimě za pecí, v létě na trávníku za chalupou. Byl z toho nicnedělání jako polámaný, že musel v jednom kuse odpočívat, a jenom hekal, že ho tuhle píchá a tamhle svrbí nebo tlačí. Ale ani poškrábat se sám nedokázal, ať svrbělo jak svrbělo, a než by ruku k zátylku zvedl, radši to nechal svrbět. Nebýt mámy, snad by s ním vši byly hýbaly.
„Honzo, ty lenochu, vždyť shniješ zaživa! Dělej něco!“ křičeli na něj pres plot lidé, kterým už se to jeho věčné lenošení protivilo.
„Ále, co bych dělal,“ povídá Honza a jen se na druhý bok převrátil, „vždyť už je všecko na světě uděláno! Já jsem si práci nevymyslel, ať dělají Ti, co ji na svět přivedli!“
Ale stalo se, že Honzovi máma od samé dřiny umřela a neostalo ve vsi nikoho, kdo by milého Honzu nakrmil. Honza ležel za pecí, žaludek mu škrundal hlady, ale Honza se koukal do stropu a myslel si:
„I co, zkusím to, jestli by to šlo nejíst! Alespoň bych nemusel čelistmi mlít a jazykem hejbat, kdybych se tomu naučil!“
Ale dělej co dělej, nešlo to. Huba i žaludek byly čím dál nepokojnější, a tak Honza poznal, že se jíst musí, tomu že si nejde odvyknout jako práci. A protože Honzova máma byla podruhyně a nezůstalo po ní ničehož nic, nezbylo Honzovi než poprosit sedláka, aby ho vzal do služby. Sedlákovi se nechtělo takového mizerného pracanta přijímat, ale že mu zrovna čeledín odešel, přece jen Honzu nakonec vzal a poslal ho na pole vysévat hrách.
Když Honza přijel na pole, hodnou chvíli nad hrachem okouněl, protože nevěděl, co s ním. Pak si ho přece jen nabral do čepice a začal kulaté hrášky rozhazovat po poli, jak ho napadlo.
„Škoda že jsem ho nedal uvařit,“ bručel si přitom, „takový měkčí by o hodně dřív vzešel!“
Pole bylo u lesa a tam na krajních borovicích seděli holubi. Jak uviděli, že Honza rozhazuje po poli hrách, začali jeden přes druhého vrkat:
„Vrků, vrkůů, Honzíkůů, nech nám hráškůůů!“
Honza to vrkání chvíli poslouchal, ale neřekl ani bé, ani cé, a rozhazoval hrách dál. A tu se holubi vrhli celým mrakem na pole a začali hrách rovnou v Honzových stopách sezobávat. Honza vysel ještě jednu čepici, co ji měl zrovna nabranou, ale pak se dopálil:
„To tak, já se tu budu ploužit po celém poli, a Vy mi to budete sbírat za patami! Leda bych byl blázen! Tuhle to máte na hromadě, alespoň ušetřím nohou a odpočinu si po tom trmácení!“
Vysypal všechen hrách z pytle na jednu hromadu, lehl si opodál a prázdný pytel si složil pod hlavu. Holubi se na hrách vrhli, lesní doupňáci a skaláci přizvali honem ještě své kmotříčky z vesnických holubníků, a než ve vsi začali poledne zvonit, nezbylo na poli ani zrníčka. Tu přiletěl nejstarší holub, přinesl v zobáku zlatník, který doupňáci našli v stračině hnízdě, a hodil jej Honzovi:
„Tu máš, Honzíku, za ten hrášek!“
Honza strčil zlatník do kapsy a byl spokojen. Práci s hrachem měl z krku a teď čekal, brzo-li mu přinesou oběd. Ale u sedláka byl zvyk, že si na pole každý sám bral krajíc chleba s tvarohem. A tak Honza čekal nadarmo. Když už to kručení v žaludku nemohl dál vydržet, rozjel se do vsi, že se naobědvá. Cestou uviděl svého sedláka, jak orá lán pod řípu. Sedlák, jak spatřil Honzu, z prostředka pole křičel:
„Tak co, zasels?“
„Zasel, ani zrníčko nezbylo!“ přisvědčil Honza spokojeně, „a co mám dělat teď do večera?“
„No, co se k hrachu patří!“ křikl sedlák a myslel tím vláčení a smýkání. Honza dojel do stavení, tam nikoho nebylo, protože všichni byli na poli. Ukrojil si notný kramfalec slaniny, co visela na hambálku, do všech kapes nacpal krajíce chleba, a když se našťouchl, začal myslet, co by asi teď měl udělat. Jak to ten sedlák říkal? Ať dělá, co se k hrachu patří? Inu, co by se k němu jiného patřilo než ve všední den kroupy! Vždyť se to i v písničce zpívá:
„Hrách a kroupy, to je hloupý,
to my máme každý den!“
A na neděli se patří k hrachu pěkný kus uzeného s kyselým zelím, to vědí i malí kluci usmrkánkové. O uzeném Honza znal, že roste spíš v chlívku než na poli, naložil tedy na vůz pytel krup, které měla selka na špejcharu, a poslední bečku kysaného zelí, co
ještě ve stavení od zimy zbyla, a hajdy znova na pole, aby vyplnil, co sedlák přikázal.
Holubi už měli plná volata hrachu, za kroupami se nehnali, takže si Honza musel nabrat krup do čepice a rozhazovat je po poli sám. Chvilku ho to bavilo, ale pak si řekl, že by ho od toho ustavičného házení mohla brzo rozbolet ruka a že bude lepší, když bude sít rovnou z vozu.
Nadělal do pytle s kroupami děr, aby to pěkně sypalo, pytel hodil na zadek hnojníku a vozil jej přes pole křížem krážem, jak ho zrovna napadlo. Za chvíli pytel splaskl a na hnědé prsti pole bylo dobře vidět bílé cestičky, kudy Honza kroupy trousil. Pak obrátil sud kysaného zelí dnem vzhůru a tu hromádku, která z něho vypadla, rozházel vidlemi po souvratích. Večer se ptal sedlák Honzy:
„Tak co, udělals všechno, co se k hrachu patří?“
„I jakpak ne, pantáto, napřed jsem zasel hrách a potom do něj rovnou kroupy, aby to měla paňmaminka pohromadě, až to bude vařit. A na souvratích jsem vysel to kyselé zelí, co se patří k hrachu na neděli!“
Sedlák popadl hůl a hnal Honzu přes celou vesnici, dokud se mu ve tmě za vsí dočista neztratil. Ach, ubohý Honza! Kam jen se teď měl vrtnout? Ve vsi se bál zůstat, aby mu sedlák za bílého dne znovu nepřišel napráskat, a tak si řekl, že se pustí do světa. Po silnici zrovna hrčel kočár, Honza si naskočil dozadu, a jel až před první hospodu. Tam zrovna formanům pekli jitrničky, a ta vůně Honzu tak uhodila přes nos, že seskočil a vloudil se do hospody.
Po kapsách měl ještě pár krajíců chleba, co si u sedláka do zásoby nakrájel, a v malé kapsičce u vesty ho tlačil zlatník, co dostal od holuba za hrách. Vybral si tedy pěkně stůl uprostřed šenku, a když hospodský kolem něho k sousednímu stolu nesl plný pekáč pěkně rozpečených voňavých jitrniček, na kteréž tam čekali hladoví formani a kupci, uhodil zlatníkem o dubovou desku, až to zařinčelo, a hlasitě si poručil:
„A mně taky takový pekáč jitrnic!“
Opodál v rohu šenkovny seděli tři hladoví vandrovníci, kteří tu líbeznou vůni jen tak naprázdno polykali se slinami a kteří si do téhle chvilky mysleli, že je jim dneska souzeno, aby šli spát s prázdným žaludkem. Ale když jim tak pěkně do uší zazvonil Honzův zlaťák, řekli si, že by od toho ťulpasa mohli třebas něco oblíznout, a honem se dovolovali, jestli si smějí přisednout k Honzovu stolu. Což o to, Honza nebyl proti společnosti, a taky se musí říct, že nebyl skoupý. Když mu pekáč jitrnic přinesli a když viděl, jak těm třem vandrovníkům sliny od hub jenom kanou, pobídl je upřímně, ať si každý vyloví z jeho pekáče jednu jitrničku a tuhle si k ní ulomí kus chleba. A tu mastnotu, co zbude v pekáči, že si nakonec mohou společně střídkou chleba vytřít.
Vandrovníci Honzovi blahořečili až do alelujá, a že je pěkně v žaludcích hřálo, začali se troštovat, v jakých přepodivných krajinách kdo z nich už v životě byl, co uviděl a čeho okusil. Pekařský začal vyprávět, on že dovandroval až do Machometánye, tam že je všechno obráceně, mužští tam chodí v sukních a ženské v kalhotách. Ale hned ho začal překřikovat krejčík a chlubit se, jak na vandru přišel až do Sakrabonye, a tam ho jeden mistr krejčovský pozval na svatbu své dcery. Už ta muzika, jaká tam hrála, panečku, to byste kulili zraky! Tři kožené trouby, dvoje housle z rákosí, z buchtového těsta upečená basa a k tomu slaměné bubny! A na stole jídel, až se prohýbal, napřed kapří nožičky s uzenými okurkami, potom rohy z kapouna, sypané perníkem, paznehty z okouna, veverčí mlíčí s cukrkandlem, oplatky z motýlů, perníčky z komínových sazí a z rampouchů!
„I kuš, to jsou všecko třesky plesky,“ okřikl krejčíka zhurta švec, „takovými tlachy se bavívají staré babky, když derou v masopustě na vesnici peří! Ale já tuhle pánovi, že nás tak dobře pohostil, pěkně povím, kde já jsem byl, a to bude pravda pravdoucí, jako že se Šmidra jmenuju!“
„A kdepak jste byl, človíčku, že jsem tak smělý?“ ptal se Honza.
„V Lenoráji! Panečku, to je zem! Té se nic na světě nevyrov ná! A mohl jsem tam být podnes, kdybych si to byl svou hloupostí nezkazil!“
„V Lenoráji? Čerchmanta, to by tak bylo něco pro mě! Já se s lenorou kamarádím už od dětských let, můžete se na mě zeptat v Dalskabátech, že platím za největšího lenocha v celé zdejší krajině!“ nafoukl se Honza hrdostí.
„Opravdu? To byste to v Lenoráji vyhrál, tam byste to mohl dotáhnout vysoko. Jen se tam dostat, v tom je ten háček! Já sám už nevím, kudy tam!“
„A jak jste tam tedy přišel?“
„Mně tenkrát ukázal cestu jeden kamarád, stačilo jenom přes potok přeskočit a byl jsem tam. Ale bylo to v noci, ani na krok jsem neviděl. A předtím jsme se dlouho motali hlubokým lesem, tam vyli vlci a houkaly sovy, až mi husí kůže naskakovala! Ale zato ráno, když sluníčko vyšlo! To byla lahoda! Už ten potok, co jsem přes něj v noci skákal! Představte si, že byl máslový, pěkně teploučký, a barvu měl docela zlatou! Jen se tak líně valil, co noha nohu mine. Na jednom břehu byla obyčejná tráva, ale ten druhý, co už patřil k Lenoráji, byl jako z jemňoučkého písku. Jenže chyba lávky, místo písku to byla tlučená skořice s cukrem! A místo olší tam na tom břehu rostly kolem potoka všelijaké stromy, buchtovníky, lívancovníky, vdolečníky, koláčníky!
Já byl odjakživa na lívance ras, tak Vám si honem vylezu na ten lívancovník a natrhal jsem si lívanců plnou kabelu! Ach jéminkote, ty byly, teploučké, voňavoučké, chřupavé! Pak jsem je pěkně namáčel v tom máslovém potoce, aby se hodně toho másla nacucaly, a házel na břeh do skořice! To jste měli vidět, jak se ztlusťoučka obalovaly! Ale sotva kousnu do prvního, už Vám se na mě žene nějaký profous nebo co! A hned spustil přísně ouředně, že prý mě z dálky pozoroval a že je trhání lívanců přísně zakázáno. Jářku, pro těch pár kousků, vždyť jich tu máte plné stromy, snad byste nesekýroval chudého vandrovníka!
Ale on vedl pořád svou:
„Víte Vy, člověče, kde vůbec jste? Tady je Lenoráj, veškerá práce je tu přísně zakázána! Vy jste se tím trháním provinil proti našim zákonům!'
„Ale co jsem měl pro krindapána dělat, když jsem měl hlad a ono to tak pěkně vonělo?'
„U nás je takový zvyk, že si každý lehne s otevřenou hubou pod ten lívancovník a čeká, až lívance na sluníčku dozrají. Pak mu spadnou do huby samy!'
Inu, tak jsem ho odprosil, že už se nikdy víckrát nezapomenu, abych pracoval, jen když mě v tom Lenoráji nechá. Profous si zakroutil fousy a povídá:
„Tak pro poprvé to máte odpuštěno, ale teď hybaj do města na úřad, ať Vám tam dají pasírku, že tu máte právo pobytu. Oni už si Vás tam přezkoušejí, jestli nejste nějaký šibal nebo uhejbáček a jestli tu lenoru jen tak nepředstíráte! To víte, k nám se tlačí všelijakých lidí!'
Lidičky, to byla cesta! Bláta Vám tam bylo všude po kolena, ale jaké bláto! To bílé, to Vám byla smetanová kaše, ta se moc lepila na boty, to žluté tvaroh s vajíčkem, a to černošedé, to byl tlučený mák s cukrem, trošíčku medem spojený! Každou chvíli mi v tom noha uvázla, já do toho padal hubou, rukama, v nose jsem toho měl plno, celou cestu do města jsem se nestačil oblizovat.
Když jsem v tom makovém blátě ušel kus cesty, začaly mě nohy bolet. Chci si takhle při cestě sednout na kámen, a heleďme se, on je to kus sýra, z jedné strany už trochu plesnivý, ale na mou víru nemenší než kobylí hlava! Obhlídl jsem ho ze všech stran, než si sednu, a tu Vám vidím, že pod balvanem je díra, že by tudy pěst prostrčil. Jářku pozor, v takových děrách bývají rádi hadi, kdovíjaká žoužel se tady může skrývat! Pro jistotu jsem tam holí šťournul, a víte, co se stalo? V tu ránu začalo z díry lézt něco tmavého! Bylo to tlusté jako mužská ruka, už jsem se lekl, že jsem s tím hadem měl pravdu.
Vytáhl jsem rychle zavírák, a šmik! přeťal jsem toho černého plaza jednou ranou na dvě půlky! Fuj, to jsem se zbytečně lekl! Vždyť to byla klobása, a pěkně sádelnatá, jak bylo vidět v tom místě, kde jsem ji přesekl. Ušmikl jsem jí tedy hodný kus, abych měl s sebou do zásoby, ale ty dva rozkrojené konce k sobě přiskočily, nebo vlastně spíš ten zadní popolezl k tomu přednímu, a hned Vám v okamžení srostly, jako když se nic nestalo!“
Švec na minutku ztichl, aby se mohl ze džbánku napít, protože mu při tom povídání v hrdle vysýchalo. Honza na něm mohl oči nechat. Panečku, takováhle věc jako ten Lenoráj čeká na člověka ve světě, a u nich v Dalskabátech o tom nemá nikdo ani zdání! Ještě štěstí, že ten nelida sedlák prohnal zvečera Honzu holí, jinak by ležel doma na peci a zaspal by své štěstí!
„A jakpak to bylo dál s tím Lenorájem?“ naléhal Honza na ševce, sotva si švec ústa od pěny otřel.
„No, jakpak dál? Pak přišla pole, ornice na nich byla černá a mastná, i bodejť ne, on to byl prejt, co s ním o zabijačkách jelita nadívají! Až mi bylo divné, že se tu, na takové tučné půdě,
nikdo neusadí. Já, nemuset do toho města pro pasírku, hned bych si tu byl chaloupku udělal, nejspíš u té studánky, co tam byla pod mezí a co se v ní pěnilo piviště jako malvaz!“
„To je má řeč!“ vykřikl Honza nadšeně, „tam já bych taky bydlel rád!“
„To je ale vidět, že se nevyznáte v Lenoráji! Zdejší lidi tu končinu považovali div ne za pustinu, proto se tam nikdo neusazoval. To v lese, co přišel potom, už to bylo živější. Tam bydleli všelijací samotáři, neřkuli poustevníci, ze studánek tam tryskalo vínko, slaďounké i zas natrpklé, jaké si huba ráčila! Jen musel člověk dát pozor, aby ho každou chvíli něco přes hubu nefleklo, protože místo živého ptactva tam lítali pečení holubi, slaninou protahované křepelky, nadívaní bažanti, jen to chytit za běhák a začít okusovat! Jenže byli bezhlaví, a tak neviděli na cestu a kolikrát člověku rovnou do huby vlítli!“
„A to by pro mě nic nebylo!“ skočil Honza ševcovi do řeči, „já na to ptačí maso nejsem žádný kadet! To já mám nejraději tu kvíčalu, co zpívá doma na krmníku!“
„No právě!“ na to švec, „však já jsem se v tom lese taky zbytečně nezdržoval! Oni stejně Ti zdejší poustevníci nebyli ve velké vážnosti, každý je podezříval, že to nejsou ti praví lenoši, když si s tím dávají takovou práci, ty ptačí kostičky obírat, okousávat a ocucávat! Ale hned za lesem, takhle kousíček vpravo, to bylo pošušňáníčko! Já koukám, co to, jestli jsou to nějaké domy nebo spíš skály ..... lidičky, to bylo stádo sviň, co tam na té pláni postávalo, a každá byla veliká, jako je u nás dům! A proč jsem to hned poznat nemohl? Já Vám povím, proč! Protože ony byly bezhlavé, ale zato každá z nich měla dva zadky, na každém konci těla jeden, to znamená ne dvě, ale hned čtyři šunky! A co se jim z těch šunek odkrojilo, to jim hned zase narostlo! Kamarádi, to bylo vepřového, že by se všichni vandrovníci na celém světě najedli! Tam už bylo lidí víc než těch poustevníků v lese. Natahali pod takovou svini pár soušek z lesa, někdo do toho škrtl sirkou, a už bylo pečené na deset formanských vozů! Ptal jsem se těch chlapíků, co se tady povalovali, daleko-li do města.
„Tam už dneska stejně nedojdete, tak co byste chvátal! Posaďte se s námi a
trošinku posvačte!“
Mně to ale nedalo dobře dělat, viděl jsem tam u lesa takovou sviňku, byla sice trochu menší, asi jako taková výměnkářská chalupa, ale zato pěkně masitá. Kousek od ní bylo jalovcové houští a taky nějaký ten mladý buk i břízka mezi tím. Kouknu, že zrovna fouká příhodný vítr, rovnou od jalovců k svini, jako kdybych si ho byl na tu příležitost objednal! Honem popadnu sirku, jalovce jsem podpálil a milou sviňku jsem začal na místě udit. Ach lidičky, to byla vůně, ta se táhla po větru na čtyři míle daleko, a kdo v těch místech nohy měl, přiběhl k té mé sviňce, když už ne ochutnat, tak si alespoň čichnout!
Z té strany blíž k lesíku to uzené, pěkně začmouzené, očernalé, bylo spíš jako takové domácí z komína, co se hodí pro silnější povahy. Ale na té druhé straně, od ohně dál, to byla tak jemná, růžová šunčička, že by ji mohly ty nejkřehčí slečinky hned po ránu na lačný žaludek jídat. Lidé byli radostí celí bez sebe, protože ani v Lenoráji takovou dobrotu nikdy nejedli, a já byl šťastný, že jsem se prvně ve svém mizerném ševcovském životě mohl nadlábnout dosyta!
Ale zrovna v tu chvíli, když jsem byl štěstí nejblíže, jsem Vám já hlupák udělal tu nejproklatější chybu ve svém životě! Koukám, jak Vám ta kůže na té šunce byla promaštěná a prouzená, jářku, Smidro, z té budou holínky faldovačky, takové ještě svět neviděl! Popadnu knejp, začnu tu kůži stahovat a krájet, a hned na té pláni jsem se pustil do ševcování, jen mi nářadí v rukou fičelo!
Já jsem si tam ušil holínky, to byla jedna krása! Byly pěkně zlatohnědé, že by se do nich člověk rovnou zakousl, voda se jich vůbec nechytala, jak byly promaštěné, měkounké byly jako z peříčka! Však taky všichni kolem čubrněli, když jsem si je natáhl, pěkně si přidupl, aby v nich noha dobře seděla, a vykročil v nich zvesela jako junák!
Ale tu Vám někteří ti chlapi, co se tam už hodnou chvíli na té mé šunčičce pásli, docela možná že ze závisti, začali na
mne prstem ukazovat a hulákat, až se to v širém vůkolí rozléhalo: ,Vždyť je to lump! Ten sem nepatří! Lidičky, vždyť on v Lenoráji pracuje, jako by se nechumelilo!'
A bylo zle! Celý ten zástup, co ho sem přilákala vůně ze čtyř mílí vůkol, se na mě vrhl jako fúrie: ,Zrádce je to! Vyzvědač! Bijte ho!'
Mydlili mě, jak se jim to dalo, div mě v kříži nepřerazili! já jsem se, to se ví, jen tak zlehka nedal. Popadl jsem tu svou tlustou klobásu, jako kdyby to byla dubová břinkovice, a bil jsem do nich jak mlatec do žita! Ale klobása, třeba silná, měla tenké střívko, a za chvilku se mi v ruce přerazila. Babo raď, co teď, když jsem dočista beze zbraně? Inu, dal jsem se na útěk, co mi nohy stačily; ale oni se začali hned shýbat, sbírali nějaké světlé hroudy a těmi mě kamenovali, až mi kolem uší hučelo! Štěstí ještě, že to nebyly oblázky, ale všelijaké knedlíky, malé kulaté se švestkami, trošínku větší bramboráky, velké kynuté s povidlím, tvarohové s borůvkami, anebo zas ty drbáky ze syrových brambor! Lidi, tyhle drbáky s maštěným zelím a s vepřovými škvarky, ty já ze všeho na světě nejraději! Ale to se ví, že ne na zádech nebo za uchem! Kdybych si byl mohl každý, kterým mě praštili, zvednout a schovat na horší časy! Ale kdepak něco zvedat, na to nebyl čas ani příležitost! Já byl rád, že zvedám paty, abych se těm fúriím vymkl z rukou, a ubíhal jsem, až se za mnou kouřilo! Ale tu Vám začali na sebe křičet:
„Nadběhněte, nadběhněte mu, zaženeme ho na máslový kopec!“
Mně bylo hned jasné, že tam na tom kopci na mě čeká nějaká léčka. Ale co jsem měl dělat? Houf mě tlačil zprava, druhý houf nadbíhal vlevo, knedlíky kolem mě jenom svištěly, už mi zbývala opravdu jen ta jedna cestička na ten máslový kopec! Ale to jsem si dal! Jen jsem se na ni pustil, nohy v nových botách mi po tom másle začaly klouzat a ujíždět.
Dokud to bylo do vršku, ještě jsem se jakž takž držel, i když jsem klopýtal na každém kroku. Ale najednou jsem byl na hřebeni a cestička vedla příkře dolů! Sotva jsem pár kroků udělal, nohy mi ujely, já sebou flekl jak dlouhý, tak široký na tu máslovou klouzačku, no, teď mi začala andělská jízda! Já si to svištěl dolů jako rachejtle, chvilku po zádech, chvilku po břiše, chvilku pro změnu rovnou po hubě, ale zastavit jsem se nemohl. Ať jsem zatínal do toho másla prsty, nebo zas podpatky zarýval, klouzalo to a klouzalo a já letěl pořád rychleji.
Najednou Vám ta máselná stěna skončila, jako když utne, mě to vymrštilo do vzduchu, udělal jsem pár kotrmelců, a už jsem byl v máselné propasti, až po krk zapíchnutý do toho nejlepšího podmáslí. Ale těch fúrií nahoře jsem se ještě nezbavil! Když viděli, že jsem se chytil do pasti, začali snášet na hromadu ty největší povidlové knedlíky, a když jich nanesli dobrou tisícovku, skutáleli celé to nadělení za mnou do propasti jako nějakou lavinu.
Nemít tenkrát při tom pádu ten šťastný nápad, že jsem zdvihl ruce nad hlavu, snad bych tam byl v té máslové propasti pod knedlíkovou horou dočista duši vypustil. Ale takhle jsem si alespoň hlavu stačil rukama přikrýt, aby mě povidláky neumlátily. Věřte mi nebo ne, čtrnáct dní jsem se těmi knedlíky musel prokousávat, než jsem z té šlamastyky trošínku vybředl. Ale to víte, kdo má viset, ten se neutopí, kdyby voda přes šibenici běžela! Po čtrnácti dnech jsem si z těch zbylých knedlíků, které zatím ztvrdly, udělal v té máselné propasti pevnou podlážku. Že bylo zrovna chladné počasí, i máslo ztuhlo, a já jsem do něho pěkně mohl svým ševcovským knejpem schůdky vykrajovat. Už jsem byl hnedle nahoře, pár metrů mi chybělo na hřeben. Nikde ani živáčka, už jsem se těšil, jak se potichounku do Lenoráje vrátím a dám si pozor, abych si to podruhé nějakou pošetilou prací nezkazil. Ale tu máš čerte kropáč! Uhodila parna, máslo mi pod nohama začalo tát hůř než snížek v březnu, já sklouzl znova dolů, a nakonec, když už sluníčko tuze připékalo, utrhla se se mnou celá ta propast, a hajdy někam do strašných hlubin! Já jsem radši omdlel, věřte mi, protože bych to už byl hrůzou nevydržel ..... “
Švec Šmidra se zas napil z Honzovy sklenice a přitom si tak smutně povzdechl, až Honzu u srdce píchlo.
„A kdepak jste se probudil, když jste se probral?“
„Inu kde! Už zas v tomhle mizerném světě, v jedné staré hospodě, a s odpuštěním na hnojišti. Ještě štěstí, že jsem alespoň padl do měkkého ..... “
„Naposled se Vám to jen zdálo!“
„Jakpak zdálo! Však jsem ty holínky z té šunky měl ještě na nohou, jen podpatky mi tam myši drobátko ohryzaly. Jeden řezník mi za ně dvě desítky na místě vysazoval, když mu je prodám, ale já hlupák ne a ne! Pořád jsem si je chtěl nechat, že jsou to památeční!“
„A komu jste je dal?“
„Potvory psi mi je sežrali, když jsem šel v noci skrz vesnici. Ti se na mě vrhli, panečku! Sotva jsem prsty na chodidlech zachránil!“
Kamarádi, kteří už to ševcovo vyprávění slyšeli ne poprvé,
ani se moc ševcovým neštěstím nedojali. Radši se chopili sklenic, přiťukávali si na Honzovo zdraví a začali zpívat:
„Čert ví, co mám za náturu, že mi pořád šmakuje, pořád jenom glu glu glu glu, jak
když do čapu leje!“
Ale Honza měl toho Lenoráje plnou hlavu. Myšlenky se mu honily, jako kdyby mu tam roj včel nalítal.
Byl tam v té hospodě u sousedního stolu jeden šelma kupec, každé skopičiny milovník, a ten celou tu dobu připoslouchával, co švec o Lenoráji vypravuje. Když viděl, jak to Honzovi zvrtačilo hlavu, jen tak mimochodem prohodil k jejich stolu:
„Vidíte, to je náhodička, já tam zrovna zítra v tu stranu mířím, pod máselným vrškem budu máslo solit a do beček nakládat, takové zboží se u nás v kraji vždycky dobře prodá ..... “
„Inu škoda,“ povídá na to švec, ani okem nemrkl, „že my tři zrovna máme cestu na docela opačnou stranu a nesmíme se ani za nic opozdit! Jinak bychom se jistě vypravili s Vámi!“
Honza našpicoval uši. Panečku, tohle je něco pro něho! Honem se pacholků nádvorníků vyptal, na takovéhle věci přece jenom nebyl líný, který vůz patří tomu veselému kupci, co sedí v šenkovně, a ze všech stran si vůz důkladně obhlédl. Na mou duchu, na voze byly opravdu samé prázdné bečky, čistotné, nové; dna ležela připravena na jedné hromadě. To si kupec vezl domů zásobu na podzim, že bude zelí do nich nakládat. Honza se rozmýšlel, nebude-li to lepší, když kupce rovnou poprosí, aby ho vzal na máslový vršek s sebou.
„Radši ne!“ rozhodl se však nakonec, „kdyby mě vzal, ještě by žádal, abych mu pomohl máslo do sudů nakládat, a to bych si to v Lenoráji už napřed zkazil, kdybych pracoval!“ I usmyslel si, že vleze kupci na vůz potají. Vyčíhl si chviličku, kdy na dvoře nebylo ani živé duše, zalezl pod formanskou plachtu, vybral si jeden velký sud a v něm se schoulil do klubíčka jako ježek.
Ze však nebyl na pivo tuze zvyklý, protože doma mu je máma nedávala, a tu v hospodě vypil tři sklenice kvasnicového, padlo na něj ukrutné spaní. Když přišel kupec za svítání k vozu, slyšel zvnitřku takové chrápání, až se plachta natřásala. Že jedl vtipnou kaši, věděl hned, kolik uhodilo, a lehce Honzu v sudě našel. I vzal to jedno víko, položil na sud, ve kterém Honza spal, povolil krajní obruč a víko pěkně nasadil do vrubu. Pak zas obruč natáhl na patřičné místo a víko drželo jak turecká víra. Práskl do koní a těšil se, že Honza asi zažije strachu, až ho drncání vozu probudí a on uvidí, že je v černé díře.
Ale to znal málo Honzu! Vždyť ten prospal jakoby nic kolik let za pecí a stejně tolik na trávě před chalupou! Když už se jednou do spaní dal, ať to stojí za to! Spal celý den, a když kupec večer dojel na hospodu a přiložil k dírce ve víku ucho, uslyšel, jak se Honza jen drobátko ze spaní zavrtěl a chrápal dál. Spal druhý den, spal třetí, a kupec už se blížil k domovu. Teď ho celá ta legrace s Honzou začala mrzet, i přemýšlel, jak by se Honzy zbavil.
Nakonec dostal nápad. Koupil ve vesnici čtvrtci podmáslí, na vršku nad řekou zastavil, skutálel sud s Honzou z vozu a to podmáslí děrou ve víku začal lít Honzovi na hlavu. Byl si jist, že to Honzu probere a tak že ho ze sudu vystrnadí.
Honza, jak ucítil mokrotu, probral se ze spaní a hned před sebe nastavil ruku, copak to vlastně shůry prší. Když mu napršela plná dlaň, lízl si.
„Podmáslí!“ zařval, co měl sil, „Lenoráj! Máselný vršek!“
Napřel se v sudě a začal do něho zevnitř tlouci hlavou, zády, koleny i patami, aby se osvobodil. Dělal přitom takový rámus, až se kupec lekl, že by mu Honza za tu špatnou legraci mohl ještě nakonec nabít. Když už se zdálo, že se obruče sudu rozskočí, řekl si, že ten sud radši obětuje, jen aby neměl s tím lenochem nějaké opletačky. Položil sud na bok a kopl do něho, až se začal kutálet
z vršku dolů k řece.
Sud se rozběhl, až se z toho Honzovi hlava zatočila. Skákal přes kamení a kořání, narážel do stromů, a teprve dole, u samé
řeky, narazil na větší balvan a rozskočil se. Honza, celý potlučený a celý podmáslím zastříkaný, stejně jako ten švec na máselném vršku, na hodnou chvíli omdlel. Když se probral a uviděl, jak je celý od podmáslí mokrý, a dokonce hrudčičky másla ve vlasech našel, začal si rvát vlasy zoufalstvím:
„Šmarjánkote, já lenoch hloupá! Vždyť já už na tom máselném vršku byl, a zaspal jsem to, já trumbera, v sudě! Teď sud nejspíš sklouzl a se mnou to dopadlo jako s tím ševcem Šmidrou!“
Zvedl se, namířil si to do vršku a šel hledat Lenoráj, protože ten musí být přece docela, docela blizounko. A možná, že ho hledá dodnes!
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|