Daleké putování Petra Zrnka
Dávno a dávno, za onoho času, kdy krásné smyšlenky vypadaly jako ta nejčistší pravda, žila ve vsi pod horami jedna vdova. Opustil ji muž dobrý a pracovitý, takže jí zanechal všechno, čeho v hospodářství bylo třeba, a ona se nemusela doprošovat cizí pomoci; zůstalo jí však po něm mnohem víc ..... tři pěkné děti, dva starší synové a děvče jak poupátko.
Jednou zjara, když nastal čas orat a sít, přivstali si také oba chlapci, a že prý vyjedou s pluhem na pole, které leží až stranou v kopcích. Vdova teprve sázela chléb do pece a synci čekat nechtěli, i rozhodli se jet a požádali matku, aby za nimi v poledne někoho s jídlem poslala.
„Vždyť nemám koho,“ starala se vdova, „mně nohy neslouží a naše Květka ani neví, kde tohle pole hledat, nikdy tam nebyla. Ještě mi zabloudí někde v černém lese nebo se dostane k dračímu zámku, a to bychom ji víckrát nespatřili!“
„Nebojte se, máti,“ povídají chlapci, „vyjedeme ze vsi, spustíme pluh a vyoráme k poli brázdu. Půjde-li sestřička podle ní, nemůže zabloudit.“
Co řekli, udělali, a orali tam mezi horami do samého poledne, jenže po sestře nebylo vidu slechu. Vypráhli tedy voly, nechali je pást a netrpělivě se rozhlíželi kolem. Copak matka sestřičku s obědem neposlala? Orali do západu slunce, a to už hlady nemohli vydržet. Vydali se domů, ale po sestře cestou nikde stopy. Snad doopravdy nezabloudila?
Hned ze vrat volali:
„Maminko, maminko, co že jste Květku za námi vůbec neposlala?“
Do matky jako když hrom uhodí. Vždyť děvče na pole vypravila! Začala bědovat:
„Chlapci moji, proč jste mě neposlechli a nepočkali, než vyndám chléb z pece! Já měla tušení, že se přihodí něco zlého. Nešťastná Květka!“
„Neplačte, maminko,“ prohlásil starší syn, „půjdu sestřičku hledat. Vychází měsíc, aspoň mi posvítí na cestu. A já ji najdu, kdyby mě to mělo život stát!“
Vdova zalomila rukama:
„Nechoď, synku, srdce mi říká, že ani Ty se domů nevrátíš!“
Chlapec však trval na svém, matka ho s pláčem vyprovodila a celé dny potom děti vyhlížela před stavením.
„Nepotkali jste mého synáčka? Nepotkali jste mou dcerušku?“ poptávala se kolemjdoucích.
Nepotěšil ji žádný z nich. A ve vsi se povídalo, že vdovinu dcerku a staršího syna má na svědomí drak.
Nebyly to věru plané řeči. Když starší syn došel k černému lesu, všiml si tam čerstvě vyorané brázdy. Šel podle ní a zanedlouho stál před dračím zámkem, vybudovaným, jak už to draci dovedou, ze samých balvanů a skal. Odhodlaně přelezl kamennou zeď, vystoupil po příkrých schodech nahoru, a koho nevidí hned v první světnici: jeho sestřička oblečená jako princezna tu právě chystá oběd!
„Buď zdráva, sestřičko!“
„Buď zdráv, můj bratříčku! Řekni, jak ses sem dostal?“
„To bych rád slyšel od Tebe, má milá!“
„Bratříčku, bratříčku, máti Vám tenkrát dobře radila, abyste vyčkali, dokud nevyjme chléb z pece. Když mě před polednem poslala s jídlem za Vámi, držela jsem se čerstvě vyorané brázdy a ta mě dovedla přímo do dračího hnízda. Ale co teď bude s Tebou? Drak za chvilku přiletí. Bojím se o Tebe, nezabije-li nás oba, Ty určitě živ nevyvázneš! Mně pomoci není, ale jestli se domů nevrátíš ani
Ty, nebohá maminka nám umře žalem!“
Jen sestřička domluvila, dveře se rozrazily a do světnice vletěl železný buzdogan. Třikrát zavířil nad stolem a pak se sám zavěsil na zeď.
„Co to má znamenat, sestřičko?“
„Ach bratře, to je vzkaz od draka. Nejprve pošle svou zbraň, abych nosila na stůl, a vzápětí přiletí on sám. Kam Tě jen schovám! Vlez honem semhle pod koryto!“
Stačila sotva koryto překlopit a drak už se řítil do dveří.
„Čichám, čichám člověčinu. Koho tady, holubičko, máš?“
„Koho bych měla, draku, to ti tak pěkně voní, co jsem napekla k obědu.“
Ale drak dívce neuvěřil, uhodil na ni a jí nezbývalo než přiznat, koho pod korytem skrývá.
„Tvůj bratr?“ zahřímal drak. „A pročpak se mě bojí? Vylez ven, švagre, navštívils můj dům a já Tě jaksepatří uctím!“
Posadil mládence za stůl a děvčeti poručil:
„Přines devět vepřových krkovic a k tomu devět konvic vína pro mě, od obojího po dvou dej svému bratrovi. A ty, švagříčku, si zapiš za uši, že u nás v domě ten, kdo sní jídlo první, házívá po opozdilci kostmi. Já dobré zvyky dodržuju rád, tak s chutí do toho!“
Než starší bratr spořádal první krkovici, drak jich měl v sobě všech devět a začal házet kosti mládenci na hlavu. Když viděl, že to trpí, vstal od stolu a řekl:
„Pojď se mnou, švagre, na dvůr, já si Tě na světle lip prohlídnu. A vyber si: vylezeš odtud komínem, jak to dělají kočky, anebo škvírou ve dveřích, jak je zvyklý můj pes?“
„Půjdu, jako chodí lidé,“ hlesl mládenec a vyšel na dvůr dveřmi. Drak za ním vyletěl komínem, přihnal se k němu a jedinou ranou ho zkrátil o hlavu. Potom vyřízl chlapcovo srdce, ukryl je do hrnku a tělo zahrabal za zdí.
Nebohá matka doma zatím doufala, ale když se jí ani sedmý den děti nevrátily, zármutkem div nepřišla o rozum.
Mladší syn se nemohl na matčin žal dívat, a tak se rozhodl:
„Maminko, půjdu sestřičku a bratra hledat. Nezlobte se, musím to udělat, i kdyby mě to život stálo!“
„Nechoď, synku,“ prosila vdova. „O muže jsem přišla, dvě děti ztratila, a Tys můj poslední!“
Chlapec poslechl, ale trápil se a trápil, až mu matka bránit přestala a sama ho vypravila na cestu.
Když odešel, zůstala jako hruška v poli. Dny a noci proplakala, a potom si řekla, že bude všechno dělat tak, jako by se jí děti už zítra měly vrátit. I hospodařila, jak nejlíp uměla, stavení udržovala jako klícku, a než zasedla za stůl, prostřela vždycky pro čtyři.
Jednoho rána zametala světnici a zahlédla na podlaze zrnko pepře. Shýbla se, zvedla je a položila na stůl, jenže zrníčko se skutálelo znovu na podlahu. Vdova byla šetrná, i sehnula se podruhé, zrnko zvedla, vstrčila si je za výstřih a zametala dál. A nepokojné zrníčko kdoví proč i odtud vyskočilo a spadlo vdově rovnou pod nohy. Ta se sklonila, zvedla je a vložila do úst, aby se neztratilo, ale jak metla, bezděky je spolkla. V tom ucítila, že v ní zrnko bobtná, a opravdu, když přišel čas, narodil se jí hezoučký hošík, čtverý oči by člověku nestačily, aby se na něj dost vynadíval. Protože přišel na svět ze zrníčka pepře, dostal jméno Petr Zrnko.
Chlapec rostl jako z vody. Za pouhý měsíc vypadal na rok, když měl dva měsíce, dorostl na tri roky, a to už sám chodil po vesnici a s kdekým rozšafně vykládal. Občas zaslechl, jak si lidé povídají:
„Takový pěkný hoch, škoda že se ho bratři nedočkali. Všichni tři dohromady by teď přeprali celou ves!“
Když byl Petr Zrnko na světě tri roky, v širém dalekém okolí nebylo zdatnějšího a hezčího mládence.
A tenkrát poprvé se matky zeptal:
„Maminko, neměl jsem nikdy žádného sourozence?“
„Neměl, můj jediný, neměl,“ odpověděla matka ve strachu, že také Petříka ztratí.
Syn se však vyptávat nepřestal, a když už vdova nevěděla kudy kam, vyšla s pravdou ven:
„Petříčku,“ zaplakala, „měl jsi dva bratry a sestřičku. Děvče unesl drak, chlapci ji šli hledat a od té doby jsem nikoho z nich nespatřila!“
„Neplačte, maminko,“ řekl Petr, „půjdu Vám je hledat. Jen mi, prosím Vás, upečte na cestu bílý chléb a těsto zavlažte vlastními slzami.“
Matka nebyla k utišení:
„Ach synku, to mě na stáří chceš nechat opuštěnou? Dost se natrápím pro své tři děti, ožeň se a zůstaň mně doma aspoň
Ty!“
„Maminko zlatá, myslela jste asi na udatné činy, když jste mě nosila pod srdcem, a teď mám zkrátka takovou povahu. Musím se s tím drakem utkat, ať už se vrátím s dobrým, nebo se špatným pořízením.“
I upekla matka bílý chléb, zadělala ho slzami a vložila synovi do mošny na cestu.
Když Petr dorazil do černého lesa, našel tam hlubokou brázdu. Nebyla čerstvá, ale dosud dobře patrná.
„Uvidíme, kam mě zavede,“ řekl si, šel podle ní a došel k dračímu zámku. A když se dostal dovnitř, hned v první světnici vidí krásnou dívku oblečenou jako princezna, která tu právě chystá oběd.
„Dobrý den, sestřičko!“
„Buď vítán, mládenče! Ale pověz, pročpak mě oslovuješ sestřičko?'
„Vždyť jsem Tvůj bratr, má milá, přesvědč se!“
Petr Zrnko vyndal z mošny chléb a kousek ho odlomil. Jakmile dívka sousto okusila, vykřikla:
„Tohle je chléb naší maminky! Jenom mi nejde do hlavy, bratříčku, že jsi tak veliký. Je tomu sotva pět let, co mě drak unesl, a Ty vypadáš už nejmíň na dvacet!“
„Je mi teprve tři a půl, sestřičko, ale mám takovou povahu,“ usmál se Petr Zrnko. „A teď mi rychle pověz, jak poznáš, že se drak vrací domů.“
„Za chvilku přiletí jeho železný buzdogan a drak se objeví vzápětí za ním. Nemeškej, bratříčku, a prchej, dokud je čas, ať Tě drak nezabije jako naše dva starší bratry!“
„Počkám si, má milá, když už jsem tady. Zvědavost mně nedá, ještě jsem jaktěživ neviděl žádného draka.“
V tom rána do dveří, drakův buzdogan přiletěl dovnitř a sám se chtěl pověsit na zeď. Ale Petr Zrnko nečekal, až se tam uvelebí, chytil ho, roztočil a frrr, leť si, odkud Tě hodili! Petr jím mrštil tak mocně, že buzdogan hvízdl drakovi kolem uší a letěl dobré tři dny, než se vklínil do vysoké skály. Devět dnů ho drak z té skály dobýval, než si ho mohl hodit přes rameno a vydat se zpátky domů.
Už na dvoře zuřivě řval:
„Kdo se opovážil sáhnout mi na můj buzdogan? Byl to Udatný Květoň, anebo Petr Zrnko, můj smělý švagr?“
„Já to byl, draku. A pověz, odkud mě znáš?“
„Jak bych Tě neznal! V ten čas, cos přišel na svět, mě celé týdny sužovala horká nemoc. A když jsi teď tady, moc rád Tě pozvu k obědu. Nes na stůl, holubičko, devět vepřových krkovic a devět konvic vína pro mě, od obojího po dvou švagříčkovi, ať si ho jaksepatří uctím!“
„To nemyslíš vážně, draku,“ ozval se Petr Zrnko. „Těch devět krkovic a devět konvic vína mi sotva vystačí, po dvou si můžeš sníst sám. A slyšel jsem, že máme stejný zvyk: kdo je s jídlem hotov první, házívá kostmi po tom, kdo se opožďuje.“
„Dost možná,“ vytáčel se drak, „ale my dva ten zvyk můžeme změnit.“
„Já dobré zvyky dodržuju rád,“ odpověděl mu Petr, „a kdo tak nečiní, je podle mého ničema. Tak s chutí do toho, švagříčku!“
Zasedli za stůl a přišla kosa na kámen. Petr si vstrčil najedenkrát do úst celou krkovici, spolkl maso, vyplivl kosti a prásk, prásk, už se strefoval švagrovi rovnou do čela. Okousal druhou krkovici, třetí a čtvrtou a kosti se lámaly drakovi o hlavu jak třísky. A dojedl a dopil, zatímco drak
spořádal teprve svou první krkovici. Zrovna když se chystal hodit kosti po Petrovi, ten si ho jednou rukou přidržel a druhou mu vrazil do vypasené tváře, až mu vykloubil sanici. I popadli se do křížku a vypadalo to, že oba musí klesnout k zemi mrtví. Jenže drak začal ochabovat, cítil v těle tu dlouhou cestu za svým buzdoganem, a taky že mu Petr ani nedopřál v klidu se najíst. A tak se stalo, že požádal:
„Nechme boje, švagříčku. Slibuju Ti, že oběma Tvým bratrům vrátím život, když o to tak stojíš.“
„Dobrá, ale uděláš to okamžitě,“ přikázal Petr.
Drak neochotně vyhrabal těla ze země, vložil do nich srdce, pokropil je živou vodou, oba mládenci vstali z mrtvých a byli statnější a pěknější než předtím.
„Ach, to jsem tvrdě spal,“ protřel si oči starší bratr.
„A mně se zdá, že ještě spím,“ dodal ten druhý.
„Však byste spali navěky, kdybyste neměli třetího bratra,“ prohodil uštěpačně drak.
„Nech řečí,“ odbyl ho Petr Zrnko, „a tas raději svůj meč. Pamatuj, že odtud neodejdu, dokud jeden z nás nezůstane na zemi bez života, takovou už mám povahu!“
Tasili meče a potýkali se, že až krev tekla proudem. Tu náhle Petr vyrazil a jedním mávnutím uťal drakovi hlavu. Pak jeho tělo rozsekal na kusy, složil je na hromadu a obrátil se k bratrům:
„Pojďte, trochu se posilníme a pospíšíme domů. Matce puká srdce žalem, když ani jeden z nás se nevrací.“
Sestra připravila ta nejchutnější jídla, přinesla lahodná vína z dračího sklepa, bratři se najedli a napili a tak se rozjaři-li, že se unavenému Petrovi hlava zamotala.
A vyrazili domů. Vpředu hnali stádo krásného dobytka, za ním jely vozy naplněné drahými poklady, které drak posbíral bůhvíkde po světě.
Cestou zvětřil dobytek studnu, a protože žíznil, táhl rovnou k ní.
„Bratři, napojte stádo,“ poprosil Petr. „Odpočinu si na chvilku ve stínu tamtoho velkého dubu.“
Opřel se o kmen a v okamžiku vstoje spal, jako by ho do
vody hodil.
Bratři napojili stádo i voly zapražené do vozů, sestra šla Petra probudit, ale ať dělala co dělala, bratříček spal těžkým spánkem dál.
„Nebuď ho, sestřičko,“ zavolal na ni starší bratr a řekl mladšímu:
„Uděláme líp, když tady toho ptáčka necháme. Vydává se za našeho bratra, ale kdo by tomu věřil. Bojím se, že je to nějaký zloduch, vždyť je mocnější než drak, usekl mu hlavu jako kuřeti!“
„Máš pravdu, ani já mu nevěřím,“ souhlasil mladší bratr. „Ale co až se probudí? Naše vozy jsou vrchovatě naložené, snadno nás dohoní a rozseká nás na kousky jako toho draka.“
I vzali z vozů řetězy, připoutali jimi Petra k mohutnému dubisku, a věřte nevěřte, on se ani teď ze spánku neprohrál, tak ho zmohla únava a dobré víno.
Když sestřička spatřila, čeho se bratři dopouštějí, plakala, zapřísahala je, ale nic s nimi nezmohla. V duchu jen prosila nebe, aby Petr neztratil svou sílu, až se vzpamatuje, a dokázal svá pouta zpřetrhat.
Dorazili domů, poobjímali se s matkou, a ta se hned synů vyptávala:
„Kde je Petr Zrnko, Váš nejmladší bratr? Copak jste se s ním nesešli?“
„Ne, maminko,“ ujistili ji chlapci a líčili, jaké měli s drakem těžké pořízení. „A teď se netrapte, veselte se s námi a prohlédněte si všechny ty vzácné poklady,“ řekli nakonec. „Na Petra Zrnka už nemyslete, jestli je smělý, jak tvrdíte, jistě se Vám co nevidět vrátí.“
Zrovna v tu chvíli se Petr Zrnko probouzel z tvrdého spánku. Chce se protáhnout, a vida, vždyť on je k tomu dubisku připoutaný! Zhluboka se nadechl a ryc a prásk, řetězy se přetrhly a rozletěly, jako když fouknete do odkvetlé pampelišky.
„Bratříčkové milí, to jste se mi pěkně odvděčili!“
A Petr Zrnko, ještě slastně rozespalý, se bezstarostně natáhl do trávy.
„Jen se poveselte, chlapci, až se vrátím, do smíchu Vám nebude.“
A jak ležel s rukama za hlavou, pomyslel si:
„Udatný Květoň, s tím se tak pobratřit! Jenže kde ho hledat v široširém světě, měl jsem se na to zeptat draka.“
Když si konečně dost odpočal, padl mu do oka ten obrovský dub, ke kterému ho bratři připoutali:
„To si teď jistě hodujete, ale aby Vás napadlo přinést mamince trochu dříví, to ne!“
A vytrhl dubisko ze země i s kořeny, jako by to byla mrkev, hodil si ho přes rameno, jako by to byly hrábě, a rázoval si spokojeně k domovu.
Hostina byla v nejlepším, stoly se prohýbaly, muzika před chalupou hrála, až to břinčelo, když někdo ze sousedů vykřikl:
„Lidičky, Petr Zrnko se vrací!“
A Petr už stál před vraty s tím svým dubiskem přes rameno. Sestřička ho chytila kolem krku, matka ho zulíbala, celá vesnice ho přivítala, jenom bratři nevěděli, kam se honem podít.
„Holá, mládenci, pojďte sem,“ zavolal na ně Petr, „nemáme my spolu nějaké účtování?“
Tu bratři svěsili hlavy a přede všemi s hanbou a ve strachu přiznali, co spáchali.
„Petříčku,“ řekla matka, „můj nejmladší a nejmilejší, Tebe jsem si vyprosila, Tebe jsem si vytoužila, nemůže být každý jako ty. Když už jsi takový, odpusť jim z čistého srdce.“
A Petr Zrnko odpustil na matčinu přímluvu a posadil se s bratry k jednomu stolu.
Druhý den ráno byl na nohou první a chystal si hned poutničkou tornu.
„Synáčku,“ posteskla si matka, „copak se nikdy neusadíš! Kam Tě to zas do světa táhne?“
„Daleko, maminko, daleko. Jdu hledat Udatného Květoně. Chci se s ním pobratřit a byl bych nejšťastnější, kdybych ho mohl přivést sestřičce za muže. Povězte jí, ať si na něho chvilku počká.“
A Petr Zrnko šel a šel, šel horami, šel rovinou, až došel k nedohledné pustině. Jen si to představte, nikde lísteček, nikde trs travičky a nikde žádný živý tvor. A Petr jde a jde, až přece potká vandrovníka, stařečka o holi, s vlasy a vousy jak ovčí rouno.
„Dobrý den, dědečku. Kde se tu berete?“
„To se právě chci optat Tebe, chlapče. Kampak máš namířeno?“
„Jdu za Udatným Květoněm. Nevíte, kudy k němu vede cesta?“
„A to se plahočíš pěšky? Takhle nenajdeš tu jeho kvetoucí říši ani za tři léta. Dej na mou radu a vrať se do dračího zámku, však to tam znáš, a prohledej důkladně stáj. Docela vzadu najdeš koníčka, opuštěného a smutného, že je víc mrtvý než živý. Od té doby, co jsi mu zabil pána, nevyšel ze stáje, nejedl, nepil a jenom teskně řehtá. Jdi a vezmi si ho, on Tě pak donese, kam se Ti zachce. Ale nezapomeň mu dobře poručit. Rozuměls, chlapče?“
„Rozuměl, dědečku.“
„Ještě mi pověz, co Ty sám uděláš, až Tě jednou taky potká stesk?“
„Nevím, dědečku. Snad si od něho pomůžu, mám už takovou povahu.“
„Ach chlapče, vidím, žes dosud nepoznal, co je stesk za nemoc!“
A stařec sáhl pod halenu a podal Petrovi citeru:
„Vezmi si ji a drnkni do strun, až Ti bude nejhůř.“
Dořekl a byl tentam, Petr zůstal uprostřed pustiny sám. A protože věděl kam zamířit, obrátil se na podpatku a pospíchal k dračímu zámku.
Tam v koutě ve stáji opravdu našel koníčka na kost vychrtlého, spíš mrtvého než živého. Jen se ho dotkl a kůň ožil, radostně zaržál a hned by se byl trhal od žlabu.
Petr ho vyvedl na dvůr, přinesl krmenfa pití, a když si kůň odpočal, osedlal ho. A sotva je v sedle, slyší:
„Mám vyrazit, můj pane, tak jako vítr, nebo tak jako myšlenka?“
Petr vidí, že kůň je zesláblý, a poručí mu:
„Stačí, když poběžíš jako obyčejný kůň.“
Kůň se rozběhl a vytrvale klusal, ale jak dorazil k Skleněnému vrchu, padla na něj únava a po kluzkém úbočí za nic vystoupit nedokázal.
„Víš co,“ řekl mu Petr Zrnko, „nesls mě dalekou cestu až sem, teď Tě zas kousek ponesu já.“
Hodil si koně na ramena, jako by to bylo vzrostlejší jehně, a vydrápal se s ním až na špičku Skleněného vrchu. Tam ho shodil na zem, jen to žuchlo, kůň se svalil ze svahu dolů a začal najednou růst a růst, až Vám byl větší než sama ta hora.
„Líbil bych se Ti takovýhle?“ zeptal se Petra.
„Takhle by ses mohl líbit leda psům či vlkům. Mně se líbíš, když jsi opravdový kůň.“
A rázem stál před Petrem obyčejný kůň, jenže ta kouzelná síla v něm zůstala.
„Mám vyrazit, můj pane, tak jako vítr, nebo tak jako myšlenka?“ zeptal se.
„Teď se mnou smíš letět jako myšlenka,“ odpověděl Petr.
A letěli jako myšlenka a my je necháme aspoň sto mílí uletět, mí zlatí, protože kdybyste chtěli znát všechno, co na svém dlouhém putování viděli a slyšeli, kudy bloudili a co zažili, nedovyprávěl bych Vám tuhle pohádku snad do svítání .....
Vida, Petr Zrnko na svém rychlém koni nám zatím vkročil do Teskné doliny, a to mi věřte, kdyby byl tušil, jak jí říkají, byl by se jí spíše na sto mílí vyhnul. Tekl tu chladný potůček, napil se z něho pán i kůň a náhle se rozšuměly vrby nad vodou, sama ta voda zalkala, koníček zaržál a mládenci se srdce krutě sevřelo. Síla v něm ochabla i všechna vůle, jak ochořel touhou uvidět matku, sestřičku, bratry a rodné hnízdo. Málem už vskočil do sedla a obrátil koně k domovu, když si vzpomenul na dar dobrého stařečka. Vyňal citeru z vaku, hmátl do strun a hrál a hrál, dokud se mu zas nevrátila odvaha a dobrá nálada.
I vyrazili dál z té Teskné doliny, rychleji než sama myšlenka, uletěli dobrých třikrát sto mílí a octli se na široširé kvetoucí louce. Uprostřed té louky se pásl kůň a vedle něho, div divoucí, se ve vzduchu vznášel palaš. Petr k nim zamířil a vidí, že pod palašem tvrdě spí krásný a statný junák.
„To nemůže být nikdo jiný než Udatný Květoň,“ pomyslel si. „A jak tu teď spí, stačilo by jednou mávnout palašem!“
Petr Zrnko se zasmál, ulehl vedle Udatného Květoně a vyhodil svůj palaš do vzduchu, takže se nad ním pohupoval právě tak jako ten druhý nad Květoněm. A usnul a spal, jako když ho do vody hodí.
V tom se probudil Udatný Květoň, a co nevidí: na louce dva koně, ve vzduchu dva palaše a vedle něho spící junák!
Vyskočil, sklonil se nad ním a pomyslel si:
„Ať je to kdokoli, je odvážný a spravedlivý. Mohl mě ve spánku rozsekat na kusy!“
Udatný Květoň se protáhl, lehl si a s rukama pod hlavou znovu usnul. Tak spali ti dva junáci, spali vedle sebe, jako když je do vody hodí.
Ale Vy si nemyslete, milí zlatí, že můžete spát taky, to byste se už nikdy nedověděli, jak se ti chlapci spolu poměřili, já dvakrát nekážu!
Probudili se naráz oba, posadili se a zvědavě se navzájem prohlíželi.
„Jaký divný vítr Tě sem zavál, cizince?“ zeptal se Udatný Květoň.
„Slyšel jsem o Tobě vyprávět,“ zasmál se Petr, „a řekl jsem si, že Tě najdu, mám už takovou povahu.“
„A nejsi Ty ten Petr Zrnko, před kterým se třesou draci?“
„Uhodls, Udatný Květoni!“
„A to víš, žes vstoupil do mé říše bez pozvání?“
„Máš-li něco proti tomu, změřme si své síly, ale poctivě a junácky,“ vyzval Květoně Petr.
I pustili se do zápasu a zápasili celičký den a ještě celou noc, ale zdolat jeden druhého nemohli. Když padli únavou na zem, navrhl Udatný Květoň:
„Změřme se v boji s palašem!“
A měřili se a potýkali a stalo se, že Květoň poranil Petra na levém malíčku. Ta kapka krve stačila, aby zanechali boje a na ostří svých palašů si přísahali ve všem a navždy to nejvěrnější přátelství.
A znovu se na kvetoucí louce po boji prospali, a když už víc spát nemohli, Petr Zrnko promluvil:
„Milý Květoni, poměřili jsme se spolu i pobratřili, a já Tě teď chci vyzvat, aby ses se mnou vydal pro nevěstu.“
„Víš o takové, která se mi zalíbí? Kdepak ji najdu?“
„Dávno jsem ji pro Tebe našel, bratříčku. Je to má sestra Květka, a povím Ti, že je krásnější než tahle krásná louka.“
„Dobrá, bratříčku, jen nezapomeň, žes mi přísahal věrnost ve všem a všudy. Ožeň se ty, ožením se i já.“
„A kde na mě čeká moje nevěsta?“
„Tu musíme teprve vybojovat!“
A Udatný Květoň pověděl Petrovi o zlatovlasé dívce, kterou střeží v lesích jako oko v hlavě její otčím, čaroděj Jelimůr, a nechce ji za nikoho provdat.
I vyskočili na koně a vydali se za junáckým dobrodružstvím. Dojeli do hlubokých lesů, překročili neschůdné bažiny, dorazili k chaloupce na zeleném palouku a vstoupili dovnitř.
Za tkalcovským stavem tam seděla krásná dívka, plavé copy jí padaly přes ramena, a kdykoli prohodila člunek, vyskočili ze stavu dva po zuby ozbrojení strážci. Mládenci si počkali, až zrovna zase vyskočí, a oběma na jeden ráz uťali hlavu.
Tu Petr Zrnko dívku oslovil:
„Líbíš se mi, má milá, a chtěl bych Tě za ženu.“
„I Ty se mi líbíš, mládenče,“ povzdychla Meduňka, „ale, chlapci moji drazí, jděte, odkud jste přišli. Zastihne-li Vás tady můj otčím, živi nevyváznete!“
„Takovouhle řeč my máme za pozvání,“ usmál se na to
Petr Zrnko.
A Udatný Květoň se hned ptal:
„Copak Tvůj otčím dělává, když se vrací domů?“
„Ze všeho nejdřív vezme džbánek, který stojí tam za pecí, a napije se z něho mocného koření. Ty byliny mu dodávají tolik síly, že dokáže pobít deset takových junáků, jako jste Vy.“
„Podej nám ten džbánek, ať se z něho taky napijeme,“ požádal dívku Petr Zrnko.
Meduňka sáhla po džbánku, vtom dveře dokořán a do světnice vrazil rozlícený Jelimůr. Skočil po džbánku, ale než se stačil dost napít. Udatný Květoň mu ho vytrhl, odvar vyšplouchl na zem, a hlava nehlava, už byli všichni tři v sobě. A kdo ví, jak by to zápolení bylo skončilo, kdyby krásná dívka nebyla přišla chlapcům na pomoc. Úzkostí se proměnila v myšku, připletla se čaroději pod nohy a zapištěla:
„Vezměte s police brousek, mládenci, a vyhoďte ho oknem ven. V tom brousku je zakletý Jelimůrův život!“
Zlý Jelimůr hned po ní, ale kam na myšičku, třebaže byl čaroděj, myška hop na pec, Jelimůr za ní a pec se pod ním rozsypala, myška na stěnu, Jelimůr skočí, stěna zapraská, a to už brousek letí oknem a Jelimůr jako podťatý leží na zemi.
Tak to nakonec dopadlo, a Petr Zrnko v rozvalené světnici teď aby hledal nevěstu.
Když ji našel, vzal ji na dlaň a šedá myška pískla:
„Hoď Jelimůrův brousek do studny, můj milý!“
Petr to udělal, a jak se brousek dotkl dna, co budu říkat, myška mu z dlaně zmizela a před ním stála krásná nevěsta.
I vysadil ji na koně, vyskočil za ní, nasedl taky Udatný Květoň a letěli rychleji než všechno pomyšlení, a když dorazili, kam tak spěchali, slavily se ve vdovině chalupě dvě svatby najednou.
A ve vsi se od té doby povídalo a ještě se to tam povídá, že takové dvě svatby a takové dva krásné páry, jako byl Petr Zrnko s Meduňkou a Udatný Květoň s Petrovou sestrou Květkou, svět do té doby neviděl a nikdy neuvidí.
A jestli se Petr Zrnko usadil a zůstal u maminky? I kdepak, měl už takovou povahu. Hned po svatbě odjeli všichni čtyři tam do té říše samý květ, a když si dost poleželi na krásné louce, možná že zase jeli dál, to se mě neptejte, to je zas jiná pohádka, a já jsem dneska tuze rád, že jsem Vám aspoň tuhle dovyprávěl až do konce.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|