Červená Karkulka a pes
Babička viděla čím dál tím hůř. Upletla proto vnučce červenou čepičku, aby lépe viděla, jak děvčátko přichází po zarostlé polní cestě.
Babička bydlela v malé chaloupce na kraji borového lesa a vyhlížela vnučku. Když seděla u okna, dobře viděla, jak se vnučka blíží ve vysoké trávě, jako beruška, jen hlavička kouká.
Čepička byla trochu velká a každý, kdo Karkulku potkal v lese, divil se: je to děvčátko, nebo hříbek s červeným kloboučkem? „Když někoho potkáš, tak ho pěkně pozdrav!“ říkávala jí maminka, která ji doprovázela ke dveřím.
„Dobrýtro, dobrýtro!“ zdravila Karkulka každého, koho potkala. Všichni lidé byli pro ni hodní strýčkové a tetičky.
Jednou potkala v lese velkého psa.
„Dobrýtro!“ pozdravila a uklonila se.
Pes se zastavil, zavrtěl ocasem a zaštěkal radostí, že jsou ještě na světě tak hodné děti. A cestou domů si vzpomněl na všechny své darebné kousky. Jak kradl maso z komory a jak se vždy snažil kousnout hospodářovy hosty zezadu do lýtka. Zastyděl se a umínil si, že se polepší.
Jednou Karkulka nasbírala jahody a chtěla je donést babičce. Maminka jí uvázala bílou zástěrku a děvčátko vzalo do obou rukou zelený džbánek, vrchovatě naplněný červenými jahodami. Když se jí pod nohy připletla krtina nebo stopy koňských kopyt, vždycky si rukou přidržovala jahody ve džbánku, aby se nevysypaly.
Tak šla lesem a každého, koho potkala, pěkně pozdravila:
„Dobrýtro!“
Tu najednou z křoví vyskočil vlk. Za ním po jeho stopách se hnal lovec se svými psy. Vlk chtěl přeběhnout přes cestu, ale uviděl Karkulku a zastavil se.
„Dobrýtro!“ pozdravila Karkulka a důvěřivě se k němu přiblížila.
„Dobrýtro!“ zavrčel vlk a v jeho očích se zlověstně zablesklo. „Co to neseš?“
„Nesu babičce jahody,“ řekla Karkulka a zvedla svůj džbánek.
Jaké pěkné dítě! pomyslel si vlk. Mám ho sníst hned, nebo ještě počkat? Raději ne, ještě to počká .....
„Jsem sousedovic pes,“ řekl vlk, díval se jí do očí a vrtěl ocasem, jako to dělávají psi. „Pojďme spolu!“
„Dobrá, psíčku. Jenom nestrkej svůj čumák tak blízko a nepřevrhni můj džbánek!“ odpověděla Karkulka a rukou si chránila džbáneček. „A neposlintej mi zástěrku!“
„Dej mi jednu jahodu!“ prosil vlk a otevřel tlamu.
„Tu máš, chytej!“ zvolala Karkulka a hodila mu tu nejčervenější jahodu, která padla vlkovi přímo na jazyk.
„Ještě!“ žádal vlk.
„Ale pejsku, jaké to máš krvavě červené oči!“ vykřikla Karkulka a jahody jí začaly padat na zem.
„To od Tvých jahod,“ řekl vlk.
Karkulka stála a celá se třásla.
„Jen se mi podívej do očí, nemám v nich nic jiného než les a Tvůj džbánek,“ ujišťoval ji vlk.
„Ach pejsku, nedívej se tak na mě, nebo se mi vysypou všechny jahody. Vždycky jsem přinášela babičce plný džbánek jahod. Ještě si pomyslí, že jsem jahody sama snědla. Jdi si raději po svých!“
„Dobrá! Půjdu a řeknu babičce, že bude mít hosta,“ řekl vlk, přeskočil přes jalovec a byl pryč.
Věděl, že babička odešla k řece sbírat léčivé byliny. Chaloupka byla prázdná.
Vlk přiběhl k domku, třikrát zaklepal svou tlapou na dveře, ale nikdo se neozýval.
Odstrčil tedy čumákem dveře a vlezl dovnitř.
V pokoji stála babiččina postel jako věž, kterou celý život stavěla; na ní tři peřiny a šest polštářů jako bílé labutě. Zelená proužková pokrývka byla po krajích pečlivě zastrčená a v jejích záhybech podřimovaly babiččiny dobré zvyky.
Na stěnách visely sušené svazky léčivých bylin. Byl tu heřmánek, jitrocel, devětsil a mnohé jiné bylinky. Světnička voněla jako stodůlka, v níž jednou v noci vlk spal, když se v ní skrýval před lovci. Nejvíc po kmínu a uschlém listí. Na židli u postele ležel zpěvník a složený noční čepeček.
Vlk si nasadil čepeček na hlavu, strhl na sebe pokrývku a skočil do postele.
„Vrzy ..... vrz!“ zavrzaly všechny čtyři nohy babiččiny postele. „Je tu vlk, je tu vlk!“
Z postele vyskočily polekané babiččiny dobré zvyky a rozběhly se do všech koutů jako tiché šedé myšky. Byla mezi nimi celá řada těch nejkrásnějších zvyků: zvyk plést, zvyk zašívat i zvyk dávat dárky. A ještě tu byl jeden zvyk, který se podobal veverce s šikmým zažloutlým zoubkem. Byl to zvyk hryzat kůrky. Zalezl do koutka ke košíčku s kůrkami, kde se celý třásl.
Cupy ..... cup ..... zacupitaly po placatém kameni přede dveřmi bosé nožky vnučky.
„Dobrýtro, babičko!“ pozdravila Karkulka, když vešla dovnitř.
„Dobrýtro, dceruško!“ odpověděl vlk babiččiným hlasem a zasténal:
„Ach, jak mě loupá v zádech!“
„Přinesla jsem Ti jahůdky,“ Karkulka přicupitala k posteli a podávala babičce džbánek.
„Ou!“ vykřikla krátce ..... Ale vlk ji popadl, vtáhl do lůžka a spolkl, chlamst! Pak zvedl čumák a čmuchal kolem. Kampak se podělo to děvčátko? Tak byl ještě hladový!
Ozvalo se „tramtadá tramtadá!“ To lovec šel lesem a troubil na svůj roh.
Dva psi s vyplazenými jazyky běželi před ním a hledali vlčí stopu. Přiběhli ke dveřím chaloupky, skučeli a ohlíželi se po lovci. Lovec sundal pušku z ramene a tiše otevřel dveře. Vlk spal roztažený na babiččině posteli a břicho měl velikánské jako dva vlci.
Nespolkl snad někoho? pomyslel si lovec a namířil. Bác! Vlk se v posteli překotil a z tlamy vyšlehl jazyk. Ale lovec vytáhl nůž, který měl za opaskem, a rozpáral vlkovi břicho. „Dobrýtro!“ řekla Karkulka a vylezla z vlkova břicha.
Byla zdravá, jen vypadala poněkud ospale a pomačkaně, jako jehňátko, které spalo v mechu.
Lovec ji sundal z postele a vlka odtáhl za dveře:
A sotva to udělal, vešla babička s otýpkou voňavých léčivých bylin v náručí. Když lovec pověděl, co se přihodilo, babička spráskla ruce a přitom upustila konec zástěry: listy černého rybízu, třezalky a devětsilu se vysypaly na zem. Potom babička rychle sáhla po třezalce, ale na Karkulce nenašla ani škrábnutí. Vlk ji celou zaživa spolkl.
„Pak tedy postačí nápoj proti leknutí,“ prohlásila babička radostně a sundala z poličky jeden svazeček sušených bylinek.
A zatímco babička vařila léčivý čaj, lovec vyšel ven a stáhl z vlka kůži.
„A jak to bylo dál?“ ptaly se děti, když maminka dokončila své
vyprávění a na vánočním stromku, kolem něhož seděly, už začaly některé větvičky vydávat sladkou vůni kouře.
„Jak to bylo dál? Inu, Karkulka vyrostla a čepička jí už byla malá. Babička umřela a její dobré zvyky pochovali spolu s ní do hrobu. Tam je takový klid, že je žádný vlk nemůže vyrušit. Žijí si tam jako myšky v pelíšku, lehoučké a věčné. Jen zvyk hryzat kůrky zestárl a ztratil svůj jediný zoubek. Nyní je Karkulka velké a rozumné děvče a vlkovi nedává dobrýtro. Jenom jedinkrát v roce její zjihlé srdce nabývá dřívějšího jasu a opět se jí zdá, že na světě jsou jen dobří strýčkové a hodné tetičky. To bývá na Štědrý večer.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|