Budulínek mandelinka
Budulínek Mandelinka, o kterém Vám budu vypravovat, byl největší uličník ze všech pohádkových Budulínků. Byl veliký jako špaček, ale za celý den toho naštěbetal víc než celé hejno špačků. Bydlel také u staroušků v malinké chaloupce na Mechovém vršku v hustém lese a měl tam všeho hojnost: jahod, malin, oříšků i bukvic a jiné dobré věci mu přinášel dědoušek z města, když byl klučík jenom trochu hodný. To však bylo sotva jednou za čas. Obyčejně našli starouškové po návratu chatu vzhůru nohama a ve světničce všechno zpřeházené.
To pak místo mlsů dostal Mandelinka metlou mravné naučení, aby příště už konečně dělal dobrotu.
Mandelinka dělal všechno obráceně. Když jej starouškové varovali, aby si sám nenabíral z velikého hrnce kaši, zrovna na ni dostal velikou chuť. Přistavil si tedy k hrnci menší hrnek, vlezl na něj a už se těšil, jak si na kasičce pochutná ..... nahnul se však trochu více přes okraj hrnce a už se topil v řídké kaši. A měl věru tehdy velké štěstí, že se starouškové brzy ze vsi navrátili a z hrnce jej vylovili. Tehdy se napolykal kaše mnohem více, než měl chuti, a od té doby dlouho nechtěl kaši ani vidět!
Jednou to dědoušek zkusil s Mandelinkou trochu jinak. Když viděl, že Mandelinka dělá všechno, ale všechno, obráceně, usmyslel si, že proto na něj přece jednou vyzraje. Nakázal mu tedy, když se zase jednou chystal odejít s babičkou do vesnice, aby se za nic na světě neopovažoval vybrat kamínky a smetí z veliké hromady čočky. A hle, než se starouškové navrátili, byla všechna čočka pěkně čistě přebrána a Mandelinka, schován na peci za velikou botou, s dychtivostí očekával, jak se bude dědoušek pro to zlobit. Děda se však spokojeně usmál pod vousy a měl radost, že tak jednou také vyzrál na rozpustilého kloučka.
Jak už to však na tom světě bývá, měl i náš dědoušek špatnou paměť. Brzy zapomněl na to, jak chytře přiměl Mandelinku k přebírání čočky, a tak jednou, když se zase chystal odejít s babičkou někam na návštěvu, opět klučíkovi nakazoval jako jindy:
„Ať nikomu, Mandelinko, chaloupku neotvíráš! Už delší dobu pozoruji, že se tu kolem chaty potuluje ta zlá liška od Habrové rokle, a já mám věru velký strach, aby nám Tě neodnesla. To už bys nás potom vícekrát neuviděl a zle by se Ti vedlo v liščí chatě. Nedbej tedy na liščí sliby a chaloupku neotvírej, i kdyby Ti slibovala perníkový trakař!“
Mandelinka slíbil, že nikomu za nic, ale za nic na světě chaloupku neotevře, a starouškové spokojeně odešli.
Sotva však zmizeli za staletým dubem, už tu byla liška od Habrové rokle! Ihned zaklepala packou na chaloupku a zaprosila líbezným hlasem:
„Mandelinko, pacholíčku, otevři! Jen si spolu trochu pohrajem a já Tě za to třikrát kolem chaty na ocásku povozím!“
Mandelinka, sotva slyšel lišku kňourat, hned otevřel dveře a nečekal, až jej bude liška ještě lákat lahodnějším hláskem. Bez dlouhého rozmýšlení si usedl na její ohon, zatleskal radostně ručkama a zvolal:
„Tak tedy jo, panímámo, povozte mě trochu, ať je zase jednou nějaká švanda! Ale třikrát kolem chaty, to je málo, panímámo! Objedeme kolem nejmíň desetkrát!“
Ale kmotra liška, oběhla chaloupku jenom jednou a pak rovnou cestou zamířila do Habrové rokle.
„Prokrýlepána! To je hloupý Budulínek!“ chechtala se cestou do vousů. „Co se jednou jiné lišky těchhle Budulínků naprosily, než jim otevřeli dveře u chaloupek a tohle ťululum si mi sedlo na ocásek hned! Něco podobného jsem jaktěživa neslyšela!“
Budulínek Mandelinka se měl co držet, aby při té krkolomné jízdě nespadl, ale smál se radostně a liboval si:
„Kmotřičko zlatá, tohle je zas jednou legrace! To je lepší nežli kolotoč!“
„A doma u nás bude ještě více švandy!“ chechtala se liška, ale zlomyslné oči jí při tom čertovsky zasvítily. A letěla, co síly měla, aby užuž byla doma a aby měla Mandelinku co nejdříve dobře schovaného. Letěla přes potoky, struhy, kořeny a přes kamení, ale Mandelinka seděl při té divoké jízdě na ocase jako přilepený a radostí výskal, až se to lesem rozléhalo. „Však Tě ta radost brzy přejde!“ mumlala si kmotra liška a zdaleka už volala na lištičky:
„Haló, děti, otevřete a podivte se, co Vám tentokrát máma nese!“
Dveře u chaloupky se hned otevřely a kmotru lišku vítal jásot jejích dětí. Jako vítr vlétla kmotra do světničky, otočila klíčem v zámku a Mandelinka byl zavřený v liščím doupěti. To se ví, že liščí mládež měla z Mandelinky velkou radost. Brzy se však lištičky uklidnily a hleděly si každá zase svého učení, neboť kmotra liška byla velmi přísná matka.
Zatímco si Mandelinka prohlížel liščí chatu, měřila jej liška potměšilým okem, vrčela si píseň o chytré lišce a prahloupém Budulínkovi. Už jej měla v pasti, už jí neuteče.
A tu napadlo zlou lišku, aby si tu nenadálou radost ještě více osladila. Ano! Nechá si tu Mandelinku zavřeného a sama se ještě vrátí k chaloupce na Mechový vršek, aby si poslechla, jak budou starouškové pro Mandelinku naříkat.
Ale v chaloupce bylo ticho, nikdo tam nenaříkal, protože se starouškové ještě domů nevrátili.
A zatímco zbytečně civěla na Mechovém vršku, bylo v její vlastní chatě boží dopuštění. Když Mandelinku omrzelo prohlížení cizí chaty, počal si tiše pohvizdovat a přitom pozoroval liščí děti, cože tomu budou říkat. Ty se však pilně učily z ohmataných lišcích slabikářů a Mandelinky si nevšímaly.
„Nechte už, ke všem kozlům, toho biflování a pojďte se raději honit!“ rozkřikl se tedy na ně a udělal před nimi kotrmelec, jedna radost!
„My nesmíme!“ promluvila jedna lištička. „My musíme do večera umět celý článek o zaječích stopách!“
„To je toho!“ ušklíbl se Mandelinka. „Jedna zaječí stopa a jedna zaječí stopa jsou dvě stopy. Dvě stopy a jedna jsou tři stopy, dvě a dvě jsou čtyři a víc už toho není, protože zajíc má beztak jenom čtyři nohy! A pojďte se honit!“
Lištičky se na něj podívaly a myslely si: Jaké to ten klouček mluví nesmysly? Už ho chtěly také poučovat o významu zaječích stop pro celý liščí národ, ale Mandelinka je docela spletl novou chlubnou řečí:
„Náš dědeček víc vyskočí nežli celá Vaše maminka! Já sám vyskočím jakoby nic až tamhle na almaru a z Vás by tam ani jedna neskočila!“
A to lištičky dopálilo. Jedna z nich odložila rychle knížku a hop! už seděla na almaře! Tomu se Mandelinka tak tuze divil, že ostatní tři také rázem zahodily knížky a všechny vyskákaly na almaru, aby dokázaly, že ony to také dovedou.
„A já Vás chytím jako nic!“ rozkřikl se Mandelinka. Skočil ze židle na stůl, potom na almaru, ale kde už zatím byly lištičky! Hop, hop z almary na prádelník, pak na kamna, na stůl a zase znova na almaru a lištičkám se brzy rozčilením ježily chloupky, takže zapomněly na své dobré vychování. Mandelinka sice skákal, jak uměl nejkrásněji, ale lištičkám se přece vyrovnat nemohl. Sem tam zavadil o hrneček, o košíček, o misku či talířek a za chviličku bylo na podlaze plno střepů. Ale na to všechno v zápalu hry už lištičky nemyslely.
Když se kmotra liška dost načuměla na tichou a prázdnou chaloupku, řekla si, že dědeček i babička jistě ještě dlouho budou pro Mandelinku plakat, takže bude mít ještě dosti času jindy se pobavit jejich smutným nářkem. Opustila tedy chatu a pustila se rovnou cestou zase k domovu. A vždy, když si připomněla, jakou vzácnou kořist má zavřenou ve své chatě, oči jí zasvítily a zavrtěla ohonem.
Když se však přiblížila k chatě na doslech, tu se náhle zarazila a nastražila uši. Z chaty, ve které vždy býval jenom vzorný klid a naprosté ticho, ozýval se hřmot, rachot překocených židlí a řinkot rozbitého nádobí. Co je tohle? ke všem kozlům! blesklo hlavou překvapené lišce. Tohle přece nedělají její vzorně vychované děti, tohle jistě tropí ten kluk Mandelinka! Několika ohromnými skoky se octla liška rázem před svou chatou a vztekle zabušila na dveře.
„Otevřete!“ rozkřikla se zlostně, že se to lesem rozléhalo. Hned však bolestně zaskučela, když celou chatou otřásla ohromná rána, a dlouhotrvající řinkot znamenal, že se převalila kredenc se vším lepším nádobím i s nádhernou lampou, kterou si liška za moc peněz nedávno pořídila.
„Otevřete!“ rozkřikla se ještě více. V chaloupce nastalo rázem ticho, ale dveře nikdo neotvíral! Tu si liška připomněla, že má přece u sebe klíček, a honem jej vylovila z kapsáře. Ale pracka se jí zlostí tak klepala, že nemohla trefit do klíčové dírky, a když se jí to; podařilo, tak zjistila, že jsou dveře zevnitř zastrčeny.
„Hned otevřete!“ skučela zlostným hlasem kmotra liška a prackou zabušila na dveře.
„My, maminko, nemůžeme!“ volala klíčovou dírkou jedna lištička. „Ten klučík zastrčil dveře a provázkem zavázal kliku. My to rozvázat nedovedeni.“
Zkusila to kmotra liška jinak:
„Budulínku Mandelinko, otevři! Povozím Tě zase na ocásku třeba stokrát kolem chaloupky,“ říkala to hláskem jemným jako panímámin vlásek, ale vztekem se na ní všecky chlupy jenjen tetelily.
„Mě už, panímámo, vozit se na ocásku docela nic nebaví!“ křičel Mandelinka klíčovou dírkou. „Mě teď baví jen pořádná honička.“ A na důkaz, že to myslí doopravdy, skočil ze země na stoličku, ze stoličky na stůl, potom na almaru, na kamna a hned zase znova kolem dokola. Kmotra liška se před cha loupkou zlostí zrovna třásla. Usilovně přemýšlela, co by měla honem udělat, než jí ten uličník zničí všechno zařízení, ale nic moudrého jí nenapadlo, jak by ho tamodtud dostala. A teprve když nová rána se rozlehla chatou a řinkot skla jí oznamoval, že spadlo ze zdi zrcadlo, rozhodla se k tomu nejhoršímu.
„Prokrýlepána! To mi jistě ten uličník rozbil to zrcadlo po tetičce z haberského revíru!“ zaječela zlostně a hned potom se velikými skoky rozběhla na Mechový vršek. Pro kmotru lišku to byla věru velmi smutná cesta, ale co jiného měla dělat, když jí Mandelinka chaloupku obracel naruby?
Běžela, co síly měla, a toužebně si přála, aby byli starouškové doma. A jen k chaloupce doběhla, hned na dveře zabušila a pak pozorně naslouchala, ozve-li se uvnitř něčí hlas.
„Kdo, ke všem kozlům, nám to buší na vrátka?“ bručel uvnitř dědeček a pomalu se šoural ke dveřím.
„Dědečku, prosím Vás, honem otevřete, to jsem já, kmotra liška z Habrové rokle!“ volala nedočkavě.
„A co Tě všichni kozli berou?“ rozkřikl se na ni děda, když u chaloupky dveře otevřel.
Teď však kmotra liška nevěděla, co má říci. Chvilku něco nejasného blekotala, až konečně promluvila třaslavým hlasem:
„Dědečku, já jsem Vám ukradla kluka Mandelinku!“
„A to tak, ke všem čertům, musíš proto bouřit?“ zlobil se dědeček. „Když sis ho ukradla, tak si ho nech a nevyrušuj proto lidi!“
„Ale, prokrýlepána, dědoulínku, vždyť je to Váš pacholíček Mandelinka, kterého jsem ukradla. Mám ho zavřeného ve své chatě a on tam, chudák, tolik naříká a pláče. Po dědouškovi pořád jen volá, že to může srdce utrhnout!“ naříkavě sdělovala kmotra liška.
„I dobře se klukovi stalo!“ rozkřikl se dědeček. „Nechtěl mě a babičku poslouchat, tak teď to má! Pořád jsem mu říkal: neotvírej nikomu dveře, ať Tě někdo neukradne a tumáš! Už se mu to stalo a už čučí někde v liščím doupěti! Kluk uličnická, darebácká!“
„Nu dědečku, snad není ještě tak zle! Nic si z toho nedělejte, vezměte jen housličky a babička bubínek a pojďte si Mandelinku z chaloupky ven vylákat. Já ho ráda zase zpátky domů na ocase přivezu!“
„I to mě, milá kmotro, ani nenapadne! Když sis ho vzala, tak si ho už nech!
Vždyť je tu, prokrýlepána, zase jednou za čas svatý pokoj, jaký tu už dávno nebyl. My ho zpátky nechceme a bašta fidli!“
„Ale dědečku, prokrýlepána, vždyť Vy si pro něj přijít přece musíte!“ naříkala kmotra liška. „Vždyť byste zkazil celou pěknou pohádku a měl byste s tím třeba ještě všelijaké oplétání ..... “
„Cože?“ rozkřikl se znova děda. „Ty mi tady budeš poroučet a vyhrožovat? Pardyje parkos! Kde je, babičko, ta moje stará brokovnice?“
Dál už kmotra liška na nic nečekala. Sypala to zpátky domů, jen se za ní prášilo, a nic nedbala, že si kožich roštím rozčechrá.
„Teď jsem v pěkné kaši!“ brumlala si cestou. „Dědeček se na mne zlobí a ten rozpustilec mi obrací chatu vzhůru nohama. To jsem se zas jednou vyplatila!“
Když přiběhla ke své chatě a zas slyšela ten halas a tartas, tu už věru nevěděla, co má dělat. Brada se jí rozčilením klepala, když si představila, jak to asi v její spořádané domácnosti vypadá a co všechno už jí ten rozpustilec zničil. Ačkoliv jí zuby zlostí cvakaly, přec to ještě zkusila, znovu líbezným hlasem lákala Mandelinku k projížďce na ocásku a slibovala mu vše možné, aby otevřel. Ale neposlechl.
Tu napadlo kmotře lišce, aby vylákala ven alespoň své děti, a kluka Mandelinku že to samotného v chatě brzy omrzí. Myslela si, že samota a hlad jej brzy donutí, aby sám pěkně žádal za propuštění. Zavolala tedy na své děti, aby ony samy vyskákaly, že jim něco překrásného přinesla.
„My, mami, ven ještě nepůjdeme!“ odpovídaly jí veselé hlásky. „My si zrovna hrajem na moc hezounkou hru: škatule, škatule, hejbejte se!“
A zase bylo z chaloupky slyšet: cupy, dupy, cupy, dupy! Na kmotře lišce se rozježily všechny chlupy. Spráskla přední pracky a zoufale zaskučela:
„Prokrýlepána! Ten uličník mi nejen zničí nábytek, nádobí i všechnu parádu, on mi ještě pokazí moje hodné děti, takže budou brzo rozpustilé zrovna jako on!“
Ještě jednou se pokusila slibováním všelijakých dobrot vylákat lištičky z chaty, ale děti buď v té honičce neslyšely, nebo slyšet nechtěly, a vyváděly dál.
Kmotra liška zahrozila pěstí do okénka a pak se dala znovu do divokého běhu na Mechový vršek. Zabouchala na chaloupku, a když dědeček pootevřel, zaprosila zoufalým hlasem:
„Dědoulínku, pěkně prosím, nechte všeho, seberte bubínek a housličky a pojďte vylákat ven Mandelinku z mé chaty! Kluk mi tam už nadělal škody, že jsem učiněný žebrák, a k tomu všemu mi pokazil moje hodné děti. Slibuji Vám, že už Vám jej víckrát neukradnu!“
„To Ti, kmotra, věřím, že už nám ho neukradneš, protože už se k nám nesmí vrátit, ani kdyby na kolenou prosil. A já ho mám ještě lákat bubínkem a housličkami? Já takové krámy v chatě ani nemám, protože ten skřípot trhá uši, a také bubnování ani slyšet nemohu. A teď se už zase koukej ztratit, nebo popadnu tu bouchačku!“
„Dědečku zlatý!“ zaprosila znovu liška se sepjatými prackami:
„Aspoň se tedy nezatvrďte nad těmi mými ubohými drobečky a vezměte je do chaloupky na nějakou chvilku, nežli toho uličníka z chaty vypudím. Pěkně Vás, dědoušku, prosím, on by mi je nadobro zkazil, já Vám budu za to celý život vděčná a moc se Vám za to odměním!“
To se ví, že děda nechtěl dlouho o takovém nadělení ani slyšet, ale když mu kmotra liška slibovala všechno možné, přece konečně svolil, aby liška děti k němu přivedla.
A zase uháněla kmotra zpátky ke své chaloupce. Dědeček se za ní díval a bylo na něm vidět, že si usmyslel pěknou čertovinu. To však kmotra liška neviděla a pádila, co síly měla, aby už zas byla u své chaloupky. Jakživa nezažila takovou honičku, ale co to bylo platné, když se chtěla z té bryndy co nejdříve dostat ven. Vychovávala své děti velmi přísně, aby ji na slovo poslouchaly, a teď v malé chvilce takový klouček všechnu její práci pokazí. Už jí bylo jedno, co se bude dále v chatě dít, jen když dostane ven své děti. Už jí bylo jedno, že se okénkem ven valí dým a saze a že teď z jejích kamen je v té chvíli hromádka kachlů, hlíny, popela a sazí. Myslela si jenom, že Mandelinka má štěstí, že ona se okénkem neprotáhne.
Už věděla, jak vyláká své děti z chaty ven. Zaskučela náhle silným výstražným hlasem, jakým je k sobě svolávala v nebezpečí, když se blížil lesník nebo jeho pes. A sotva tak učinila, hned lištičky nechaly honění a okénkem vyskákaly z chaty rovnou ke své matce. Ta jim nejdřív řádně vyprášila za neposlušnost jejich kožíšky a potom s nimi rovnou utíkala k chatě na Mechovém vršku.
Dědeček vlídně přijal mladé lišky do ochrany, a tak se mohla kmotra liška věnovat jen tomu, jak dostat ven ze své chaty toho kluka Mandelinku.
To věděla, že to dlouho sám a o hladu v chatě nevydrží.
Usedla si před chaloupku, a jako by sedělo kolem plno posluchačů, počala vykládat, jak se její děti mají dobře u dědečka na Mechovém vršku. Jak si tam krásně spolu hrají a dědeček že jim nosí plné kapsy všelijakých mlsků, hadříčků a hraček.
Ale říkala to jenom proto, aby mlsný Mandelinka chtěl honem k dědečkovi domů. Mandelinka v chaloupce vskutku také poslouchal ty řeči a pomalu ho to začínalo v chatě mrzet. Chtěl se už vrátit k dědečkovi, ale bál se kmotry lišky. Brzy si však uvědomil, že mu liška nesmí ublížit, když má svoje děti uzavřené u dědečka, a počal se s ní domlouvat:
„Panímámo!“ volal klíčovou dírkou. „Dáte mi tedy něco, když otevřu dveře? Svezete mě za to stokrát kolem chaty na ocásku?“
„I to víš, holoubku, že Tě budu vozit třeba do večera, jenom rychle otevři, abych mohla vzít dětem k dědečkovi jejich krámy, protože ony už u dědečka pořád zůstanou.“
To už Mandelinka nevydržel, rychle odstrčil zavázanou závoru, a tak se konečně kmotra liška dostala zas do své chaty. Ale radost z toho velkou neměla. Rozčilením se až pod ní roztřásly nohy, když spatřila tu spoušť, neboť její vždycky řádně upravený pokojíček vypadal jako po vyhoření. Její děti měly věru velké štěstí, že v tu chvíli byly uschovány u dědečka na Mechovém vršku, a tak si to za sebe i za ně musel všechno odnést Mandelinka. Rozzlobená kmotra liška mu namlela, co se do něho vešlo, a pak s ním rovnou cestou utíkala na Mechový vršek.
Už jí bylo jedno, co jí Mandelinka provedl. Těšila se, že si zase všechno znovu zařídí, že si koupí ještě lepší nový pokojíček a její děti že se zase stanou hodnými a poslušnými. Jen když se toho kluka Mandelinky zbaví. Říkala si cestou, že už více o žádného Budulínka stát nebude, i kdyby jich byly v lesích plné chaty. Jen doběhla k chatě, už zabouchala nedočkavě na dveře u světničky, a když dědeček dveře pootevřel, hned se na něj udýchaně rozkřikla:
„Tak, tady máte, dědo, toho umouněnce a dejte mi mé hodné děti! Už ho mám až po krk! Raději bych měla v bytě pytel sršní nežli takového kluka a vůbec, dědo, děti sem a berte si Vašeho kluka!“
Není divu, že byla tak dopálená! Přál bych Vám, milé děti, vidět ten její pokoj a pak byste i Vy jistě pochopili, proč se chtěla kluka Mandelinky co nejdříve zbavit. myslela si, že dědeček po klukovi nedočkavě chňapne, třebas předtím na něj huboval až běda, ale děda místo přivítání práskl lišce dveřmi před čumákem a pak ji klíčovou dírkou krátce odbyl:
„Už jsem to jednou řekl, že už Mandelinku domů nechci! Táhni si s ním třebas ke všem kozlům a já si za něho nechám Tvoje lištičky!“
A pak už více nepromluvil, ať si kmotra liška u chaloupky vyváděla, co chtěla. Nepomohly ani sliby, ani hrozby, dědeček už neotevřel ani nepromluvil a jen skučení jejích dětí se ozývalo v chaloupce.
Nic už se nedalo dělat a kmotra liška jen čekala, kdy se z toho všeho zblázní.
Tam zničený pokojíček, tady ubrečený Mandelinka a ustrašené její děti, prokrýlepána, to by snad utrápilo slona! Není divu, že se liška posadila před chaloupkou na bobek a dala se pojednou do tak zoufalého vytí, že se to až po lese do daleka rozléhalo. Když se dost vyplakala nad svým neštěstím a utřela si prackou uslzené oči, padl její zrak na ukoptěného Mandelinku, který tam seděl jak hromádka neštěstí. Nejraději by byla z něho nadělala cucků, ale bála se dědečka, že by jí pak už nikdy nedal zpátky její lištičky.
Kluka Mandelinku už ven vylákala ze své chaty, to už měla jednu starost z krku, ale nastala jí zase nová, jak dostat ven z dědečkovy chaty svoje děti! A jak tak o tom usilovně přemýšlela, dostala náhle dobrý nápad. Popadla Mandelinku a běžela s ním zase zpátky do své chaty. Kluk brečel až běda, ale liška se pod vousy spokojeně usmívala.
„Nebreč, kluku hloupá!“ konej šila Mandelinku. „Počkáš tady jenom chvilku, než seženu housle a bubínek, a pak hned zase půjdeme k Tvému dědečkovi!“
Zamkla chatu a už utíkala lesem rovnou cestou ke starému medvědovi Brumlalovi, o kterém po lese bylo známo, že za mladých let sloužil u cirkusu a že odtamtud jednou zmizel i s bubínkem, na který musel sám při tanci bubnovat. Bubínek měl uschovaný na památku, ale nyní po dlouhých prosbách jej kmotře lišce přece půjčil, když mu vylíčila, do jakého neštěstí ji kluk Mandelinka přivedl.
Potom už se s větší chutí odvážila k starému poustevníku Michalovi do jeskyně pod Havraní skálu, vypůjčit si jeho staré housle. Dobrák Michal, když vyslechl nářek kmotry lišky, také jí hned housle půjčil, protože už na ně dávno nešlo hrát.
S bubínkem a s housličkami se pak kmotra liška spokojeně navracela do své chaty. Mandelinka ihned přestal brečet, jakmile jen spatřil lišku u chaloupky, ale kmotra liška s ním domů hned neběžela, jak by si byl přál. Na rozkaz lišky musel nejdřív chvíli bubnovat a kmotra mu k tomu hrála na housličky.
Milé děti! To Vám byla hudba, že i hluchý pařez by byl vyletěl ven ze své kůry, ale kmotra liška byla náležitě spokojena. Malá zkouška jí úplně postačila. Potom vzala housle, Mandelinka s bubnem si vylezl na její huňatý ohon a už se zase nejkratší cestou hnali k dědečkově chatě.
Dědeček si chtěl zrovna trochu schrupnout, když vtom se ozvala venku kočičí hudba; zmatené bubnování a příšerný skřípot rozladěných houslí a k tomu chraplavý zpěv staré lišky:
„Máme pěkné housličky
a k tomu bubínek;
jsou tam čtyři lištičky,
tady Budulínek!“
Dědeček chtěl rychle usnout, ale rozvrzaná hudba a falešný zpěv ho tahaly za uši i za vlasy. I zabručel k jedné z lištiček:
„Jdi se podívat, co je to, a řekni, že není nikdo doma a že jim nemáme co dát!“
Lištička hned poslechla, ale už se nevrátila. A kočičí koncert začal znovu:
„Máme pěkné housličky
a k tomu bubínek;
jsou tam teď tři lištičky,
tady Budulínek!“
„Pardyje parkos!“ bručel ospalý děda. „Kde je to škvrně, proč to nevyřídila? Jdi, Ty druhá, a řekni těm tajtrlíkům, že nejsme doma!“
Lištička se vytratila a už se také nevrátila. A venku ječeli dál falešnou notou:
„Máme pěkné housličky
a k tomu bubínek;
jsou tam jen dvě lištičky,
tady Budulínek!“
„Jdi, Ty třetí, pořádně to vyřiď a přijď hned s ostatními domů!“ rozzlobil se děda. Ani třetí se však nevrátila a skřípot houslí dále tahal dědu za řídké vlasy:
„Máme pěkné housličky
a k tomu bubínek;
je tam jedna lištička,
tady Budulínek!“
„Pardyje rákos! Jdi, Ty čtvrtá, vyřiď jim, že nejsem doma, a když nepřestanou, že vezmu tu brokovnici!“ rozkřikl se děda, ale hned potom vykulil překvapením oči. Když se poslední liška ven vytratila, přestala hned kočičina a v chaloupce se před dědečkem náhle zjevil Mandelinka.
Sotva totiž kmotra liška uviděla na svobodě své čtvrté dítě, popadla rychle Mandelinku a strčila ho dědečkovi do chaloupky. Pak sebrala housle, bubínek a své děti a uháněla s tím vším k domovu.
Zatím doma vítal děda Mandelinku.
„I to se podívejme! I pěkně vítám ze zkušené, kluku ukoptěná! Já už se těšil, že tu budeme mít svatý pokoj, a on se pokušitel zase vrátil. A ta kmotra liška mě přec jenom napálila! Já se těšil, že si tu lištičky hodně dlouho nechám za trest, protože se opovážila Tebe ukrást, a ona na mne zatím takhle vyzrála!“ Mandelinka stál chvilku před dědečkem se sklopenou hlavou, ale potom mu vyskočil na klín, políbil ho a sliboval mu zkroušeně a plačky:
„Pěkně prosím, dědečku zlatý, už se na mne víc nezlobte, že jsem Vás neposlechl a že jsem kmotře lišce otevřel. Já už to víckrát neudělám a ode dneška Vás budu ve všem poslouchat!“
Dědeček se smál:
„I ty kluku ukoptěná! Dostals pěkně na pamětnou, myslím, a zdá se, že Ti řádně vytrávilo!
Nu, vytrestaný jsi už jaksepatří, tak si tamhle vezmi trochu kaše. A pamatuj si dobře, co jsi mi tu teď sliboval: poslouchej nás vždycky ve všem, aby to jednou neskončilo hůře, než se stalo nyní, a z toho, co jsi zkusil, si vezmi mravné naučení!“
Také v liščí chatě bylo kázáníčko. Kmotra liška všechny děti ještě jednou pro tu neposlušnost vyplatila a pak se dala do čištění domácnosti. Vymetla střepy, umyla nábytek, podlahu i zbylé hrnce a přitom si slibovala:
„Už se na žádného Budulínka ani nepodívám, i kdyby byl celý ze zlata a dobrý jako perník! Jen jednou jsem se spletla s jedním Budulínkem a za to mám z pořádného bytu skladiště harampádí! Ale vem to všechno kozel! Koupím si ty věci na jarmarce nové a budu žít dále jako řádná kmotra liška. Všecky kluky Budulínky, Smolíčky a Mandelinky už doopravdy nechám na pokoji!“
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|
|