Broučkovo učení
Slunko bylo u samého západu a svatojánští broučci vstávali. Maminka už byla v kuchyni
a vařila snídani. Tatínek už také nespal. Ležel ještě v posteli a hezky si hověl. Brouček pak přelezl ze své postýlky na maminčinu ..... ono se to tam pěkněji spalo ..... lehl si pěkně na zádečka, zdvihl všecky nožičky do povětří a počal se houpat: houpy, houp, houpy, houp. Ale najednou se to jaksi trochu moc rozhouplo, houpy, houp, a už ležel Brouček na zemi a křičel, co mu jen hrdlo stačilo.
Tatínkem to trhlo, takže byl celý polekaný.
„Zatrápený Broučku, copak tak musíš křičet!“
„Ale tatínku, když jsem se tak udeřil!“
„A jakpak?“
„I já jsem spadl z postele.“
„Tak sis měl dát pozor!“
„Ale když ono mne to přece bolí.“
Maminka měla už zatím snídani hotovu a šla je budit.
„Vstávejte, vstávejte, slunko již zapadá, budeme snídat! A copak ty, Broučku, už pláčeš,
sotva si oči proloupl?“
„Ale když já jsem se tak udeřil, a tatínek chce, abych nekřičel.“
„I jen pojď! Dřív než kočička vejce snese, všecko se Ti to zahojí. Zatím se pěkně umyjeme a budeme snídat. Pojď!“
A šli. Maminka Broučka pěkně umyla, Brouček přistavil ke stolu židle, a maminka už nesla polívčičku na stůl. Sedli si, sepjali nožičky a tatínek se modlil:
Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně Tě prosíme,
dejž, ať se Tě bojíme,
bojíme a posloucháme
a přitom se rádi máme.
Potom říkal Brouček svou modlitbičku:
„Požehnej nám, Pane Bože, prosíme Tě pokorně,“ a pak už hned držel svou dřevěnou lžičku a znamenitě s ní zacházel. Však oni měli zelnou polívčičku a Brouček, třebaže všecky polívčičky rád, vždy a vždycky tu zelnou
měl přece ze všech polívčiček nejraději. Snědl jí svůj plný talíř a maminka mu ještě ze svého přidala.
Ale tatínek, že už má čas, slunko už je dávno za horami. Honem dal mamince hubičku, nechal si od Broučka políbit ruku.
„A teď, Broučku, pěkně poslouchat, ať mně pak maminka nemusí žalovat!“
„Ne, tatínku! A já Vás vyprovodím, ano?“
„Tak pojď!“
A šli, ba letěli, ale hezky nízko, aby Brouček nespadl, a jen tak daleko, co mohl Brouček domů uhlídat, aby potom nezabloudil. Ještě to dost neuměl, a tatínek mu řekl:
„Jdi už zas, jdi a pěkně se uč lítat!“ A Brouček šel. Chaloupku měli vystavěnou ve stráni pod jalovcem a krytou suchým špendličím. Brouček si vylezl na stříšku, spustil se, letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, pak se zas spustil a letěl až k dubu a ještě zas zpátky. A když už byl celý udýchaný a křidélka ho bolela, sedl si a odpočinul. A zas se spustil a zas letěl až k palouku a přes celý palouk až k dubu a zas zpátky až na stříšku, a zas se spustil a letěl až k dubu a zas zpátky, a ještě se spustil a letěl rovnou čarou pod dub ke kmotřičce.
„Kmotřičko, jestlipak už jste vzhůru?“
„I Broučku, bodejť bychom nebyli!“
„A Beruška také?“
„Bodejť bych nebyla, Broučku! Copak nám neseš?“
„Já? Nic. Ale pane, to už umím lítat! Od našich až sem a zas k našim, a zas sem a zas k našim, a zas sem a jakoby nic. Že bys to nedovedla!“
„I však já jsem beruška a nejsem žádný brouček! Vaše maminka, myslím, také moc lítat neumí.“
„Moc ne. Ale pane, já jsem dnes ráno spadl z postele!“
„A tos křičel, viď!“
„A jakpak Ty to víš? Copak jsi to slyšela?“
„I neslyšela, ale to já už vím, že jsi takový křikloun.“
„Že já jsem křikloun? Ó Ty Berouši!“
A už zas Brouček letěl. Maminka už měla doma uklizeno a cídila právě okna, že se ažaž třpytila.
„Kdepak jsi byl tak dlouho, Broučku?“
„Byl jsem chvilku u kmotřičky pod dubem.“
„A copak jsi tam dělal?“
„Nic, já jsem tam byl jen tak u okna.“
„A copak Ti dali?“
„Nic. Já jsem nic nechtěl.“
„Ó, to oni Ti přece něco dali! Včera kmotřička povídala, že až tam přijdeš ..... “
„Oni něco mají?“
„Inu, to by byla kmotřička nepovídala.“
„Hm, nechť si to nechají!“
„Ó, však Ty tam pro to půjdeš!“
„Ó, nepůjdu!“
„Ó, půjdeš. A jakpak jsi daleko tatínka vyprovodil?“
„Ó daleko! Až k těm olším.“
„Nu, to není daleko. To se budeš muset ještě moc učit, než budeš moci s tatínkem lítat a pěkně lidem svítit.“
„A copak se těm lidem musí svítit? Však my si svítíme sami!“
„Inu, když oni mají noc, když my máme den. Oni teď spí.“
„A pročpak jim tatínek svítí, když oni spí?“
„I holečku, to tak musí být, to už Pán Bůh tak chce, a Ty také poletíš s tatínkem tam daleko a budeš pěkně svítit. Jen jdi a uč se lítat!“
To se Broučkovi líbilo a už zas lítal. Vylezl si na stříšku, spustil se a letěl letěl
na druhou stranu až ke kaštanům a hned zas zpátky až na stříšku. Ale dál se mu jaksi nechtělo. Zůstal si sedět, a tu najednou vidí, že se jim počíná z komína kouřit. A už seděl na komíně.
„Maminko, copak se Vám na ohništi chytá?“
„I nic, holečku! Já si chci udělat na polévky jíšku.“
„A že Vám to, maminko, zafouknu!“
„Ne, ne, já nechci. Necháš toho!“ Ale Brouček přece foukal, a už by to byl málem zhasil, kdyby byla maminka honem nepřiložila trochu suchého chvojí. Plamen vyšlehl, za ním se valil kouř, a Brouček počne křičet, a křičí a křičí a leze ze stříšky dolů.
„Ach maminko,
maminko, ach, ach maminko!“
„A copak zas, Broučku?“
„Ach maminko, když mně ten kouř vlezl do očí!“
„Vidíš, Ty škaredý Broučku! Dobře ti tak, když nechceš poslouchat! Nevíš, co Ti tatínek přikazoval a zač se ráno modlíme? Počkej, počkej, já to všecko povím!“
„Ale maminko, když on mi vlezl ten kouř do očí a tak mě štípal!“
„I to Ti patřilo, a ještě dostaneš, až jen tatínek přiletí. To bude z Tebe krásný brouček!“
„Ale vždyť já jsem Vám to, maminko, nezhasil!“
„Ale chtěls mi to zhasit a věděls, že to nechci! Ne, vidíš, to Ti nesmím prominout. Copak by z Tebe bylo! Až jen tatínek přiletí! A kmotřičce to na Tebe také povím a kmotříčkovi i Berušce.“
„Ale maminko, vždyť jsem Vám to nezhasil, a já už Vám to víc krát nebudu zhášet. Prosím Vás, maminko, neříkejte to!“
„Ne, to já musím říci!“
Ale když Brouček moc prosil a prosil a už zas plakal a pořád prosil a sliboval, že už bude poslouchat, dala si maminka říci, a že to nepoví.
„Nu tak. A už neplač! A dej si na sebe pozor! To by Tě neměl nikdo rád. Brouček musí poslouchat. Vidíš, jak tatínek poslouchá.“
„Tatínek? Kohopak on poslouchá?“
„Pána Boha poslouchá. Vždyť víš, že každé ráno letí z domu a je celý den pryč až do noci, a třebaže ho křidélka bolí, druhý den už hned zas letí, jen aby byl poslušný. Vidíš! A kmotříček také poslouchá a kmotřička také. A Beruška, ta teprve poslouchá! A Ty pořád ještě vzlykáš a jsi takový umouněný.“
A Brouček:
„Maminko, já se půjdu koupat,“ A maminka:
„Jdi, jdi!“ Však ona věděla, že se jí Brouček neutopí. A Brouček se šel koupat. Ale ne do potoka. Dole na palouku byla vysoká tráva a rosa na ní jako granáty. Brouček se rozběhl a hup do trávy, jak byl dlouhý a široký! A házel sebou, až se tráva prohýbala. Pak vylezl, rozběhl se a zad hup do rosy, až to kolem stříkalo! A když se už dost vykoupal, vyskočil si na větvičku, rosu ze sebe střepal, a frrr ..... rovnou čarou pod dub ke kmotřičce!
U okna se zastavil.
„Beruško, už se nezlobíš?“
„Copak bych se, Broučku, zlobila?“
„Pane, to jsem se vykoupal! Jestlipak Ty umíš také plavat?“
„I ne. Kdepak bych já uměla!“
„Pane, já umím plavat!“
„I nechť, Broučku! Já musím jít mamince pomoci.“
„Kdepak je kmotřička?“
„Seká na dvorku chvojí. Pojď se podívat!“
A Brouček se šel podívat.
„Copak nám neseš, Broučku?“
„I nic, kmotřičko, já jsem se koupal. A Vy něco máte, kmotřičko?“
„Mám, pane, něco dobrého, ale já nevím, jestli Ti dám. Když jsi Berušce tak škaredě řekl a pak jsi utekl! Ona plakala.“
„Ona plakala? Však já jí už tak nebudu říkat!“
„Nu, uvidíme! Vidíš, tady už mám toho chvojí hromadu nasekaného. Tak pojď a odnášej je s Beruškou tamhle pod stříšku, aby nám nezmoklo! Ale musíte je pěkně rovnat do hraničky! Pak Ti něco dám.“
Brouček, že ano, a počal nosit, co mu jen síla stačila. Kmotřičce se to zdálo být až moc.
„Ale Broučku, neber si toho tak mnoho najednou!“ Ale Brouček, že on to unese! A nosil. Ale místo, co měl polínka pěkně do hraničky rovnat, Brouček je tam jen tak házel, a to Beruška nechtěla.
„Broučku, to se tak nesmí! Maminka to tak nechce. Ono by se nám to skácelo.“
„Ó, nic se Vám neskácí. Copak to nedělám dost pěkně?“
„Neděláš. Vidíš, už jsi to zas jen tak hodil. To se musí pěkně srovnat.“
„I tak si to dělej sama, když Ti to nedělám dost pěkně!“
A už se Brouček hněval. Nechal všeho, sedl si na pařízek, mračil se a díval se před sebe. Beruška ho nechala a hleděla si svého. Až za chviličku začala kmotřička:
„Co, Broučku, už nemůžeš? To nejsi jaksi moc silný.“
„I ne, kmotřičko. Ale když ona se pořád se mnou vadí!“
„Inu, když Ty jsi takový divný brouček! Copak jsi už zapomněl, že něco mám?“
„A je to, kmotřičko, dobré?“
„To si myslím! Jako med sladké. Jen jdi a honem ještě nos!“
A Brouček honem ještě nosil. Beruška to beztoho už skoro všechno odnesla a pěkně srovnala. A tak už to dlouho netrvalo, kmotřička zaťala sekyrku do špalku a .....
„Tak pojďte, děti!“
A děti šly. V síni, vpravo od kuchyně, stála almara zavřená na zámek, ale klíč vězel v něm. Kmotřička jen zatočila, a už bylo otevřeno. Ale teď, co tam? Ten bílý talířek na tom nejhořejším prkénku Brouček hned zpozoroval. Ale co na něm?
Kmotřička jej sundala, ale on byl přikrytý jiným talířkem.
„Nu tak hádej, Broučku, co to je! Ale Beruško, nepověz!“
A Brouček:
„Ó, já vím, kmotřičko, to jsou jahody.“ Ale Beruška se smála a kmotřička:
„Ó ne, Broučku, to je ještě sladší.“
„Tak to jsou maliny.“ Ale Beruška se ještě smála.
„Ne, Broučku, to je ještě mnohem sladší.“
„Tak, kmotřičko, to jsou borůvky.“ A Beruška se mu teprve smála.
„Ó Broučku, to nedobře hádáš ..... je to jak med sladké.“ Ale Brouček už nic nevěděl, až to Beruška prozradila:
„Ale Ty hloupý Broučku, vždyť je to med!“ A Brouček:
„Tak je to, kmotřičko, med.“ A byl to med. To si pochutnali!
Ale už bylo hezky pozdě. Kmotřička, že musí dělat oheň a vařit večeři, Beruška aby honem skočila pro trochu chvojí, a Brouček aby už šel domů. A tak Brouček, že půjde domů.
„Nezapomeň doma pěkně pozdravovat!“
„Ne, já nezapomenu. S Pánem Bohem!“ A šel.
Sotvaže přiletěl k palouku, tu letí tatínek s kmotříčkem.
„Tatínku, já jsem byl u kmotřičky a dostal jsem tam med. Ten Vám byl sladký!“
„Nu dobře, Broučku, ale nejdřív pěkně ruku políbit, tadyhle kmotříčkovi napřed!“ A Brouček políbil pěkně ruku.
„A jestlipak jsi poslouchal? Nebude maminka žalovat?“
„Tatínku, já jsem to mamince nezhasil, a ona to nepoví.“ Zatím už byli doma. Maminka je viděla oknem a vyšla vstříc:
„Copak, tatínku, že dnes tak brzy? Já ještě nemám večeři hotovou.“
Tatínek dal mamince hubičku:
„I milá Beruško, už začíná být chladno, tak jsme letěli o něco dřív. Už toho bude brzy zas konec.“
A tak dělala maminka honem oheň a stavěla na polívčičku. Tatínek si sedl na stoličku ..... bolela ho křidélka a Brouček už se houpal tatínkovi na koleně.
„A maminko, viďte, Brouček Vás pokoušel?“
„I tatínku, skoro pokoušel. Ale když prosil a sliboval, že už to víckrát nebude dělat, tak jsem mu slíbila, že to na něj nepovím. A potom byl skoro pořád u kmotřičky.“
„Nu tak dobře, maminko! Ať si ho u kmotřičky nechají, a my si vezmeme Berušku. Ta nepokouší.“
Broučka napadlo:
„Maminko, u kmotřičky mají med, a já jsem dostal. Ten Vám byl sladký!“
„A nám kmotřička nic neposlala?“
„Nic.“
„Ani nemáš co vyřídit?“
„Ne.“
„Ale Broučku, ani nás nevzkázala kmotřička pozdravovat?“
„To ano, maminko, já jsem zapomněl! Že Vás pěkně pozdravují.“
„Vidíš, Ty Broučku! Ale už jdi, přistav židle ke stolu, budeme večeřet.“
A Brouček přistavil židle ke stolu, maminka už nesla na stůl, pěkně se pomodlili, a to jim ta polívčička zas chutnala! Byla taková dobrá, zasmažená s kmínem. Tatínek jí snědl dva talíře a Brouček skoro také dva.
Dlouho pak už nebděli. Chtělo se jim spát. Klekli a tatínek se modlil:
Podvečer Tvá čeládka
co k slepici kuřátka
k ochraně Tvé hledíme,
laskavý Hospodine.
Brouček na to:
„Pán Bůh s námi a zlé pryč,“ dal pac a pusu, maminka mu podala do postýlky ruku, on ji držel a už všichni dřímali.
Pěkně se jim to spalo.
Podzim
Byl podzim. Světla ubývalo a zimy přibývalo, a tak broučci, že už nikam nepoletí. Jenom musel tatínek kmotříčkovi slíbit, že se k nim přijde s maminkou a s Broučkem ještě jednou podívat, a to hned zítra, dřív než udeří zima. A tak druhý den po snídani, že půjdou ke kmotřičce. A šli. Však už na ně čekali! Dávali si po hubičce a Brouček líbal ruku. Ale byl tam ještě někdo. Kmotřička vzala Broučka za ruku.
„Pojď, Broučku, polib také tadyhle Janince ruku!“
A Brouček políbil, honem se však schoval za maminku.
Sedli kolem kamen a začali si povídat. Ale kmotřička šla do síně k almaře, a Brouček za ní.
„Kmotřičko, copak máte?“
„I Broučku, pekli jsme koláče s tvarohem a s mákem.“
A už jich nesla kmotřička plný talíř a každý si jeden vzal. A Brouček, že zkusí také ještě jeden tvarohový. A vzal si také jeden tvarohový, a seděli kolem kamen a povídali si. Ale Broučkovi se to jaksi nehezky sedělo.
„Pojď sem, Beruško, já Ti něco povím!“
A Beruška šla a Brouček jí šeptal nahlas do ucha:
„Poslouchej, kdopak to je ta Janinka?“
„No to je Janinka!“
„Čípak je?“
„Ona není ničí, ona je sama svá.“
„A copak nemá žádného broučka a tatínka?“
„Ne, ona je sama.“
„A kdepak zůstává?“
„Pane, tam u lesa u vřesu. Takovou má krásnou chaloupku v mechu.“
„A když se pořád tak moc na mne dívá!“
„I jdi, hloupý! Vždyť ona je hodná. Víš, ten med ..... to jsme dostali od ní.“
„Ale když ona ..... “
Tu však volala kmotřička Berušku. Šly do síně a Brouček honem za nimi.
„Kmotřičko, Vy ještě něco máte?“
„Mám, panečku! Vždyť už jste zde letos naposledy. Až zas v létě.“
„Copak máte?“
„Počkej, to se podivíš! Pojď, pomůžeš nám!“ a Brouček, že pomůže.
A tak šli, ale ne do almary. Tam dozadu na dvůr měli ještě komoru a v té komoře ..... ó, tam měla stát kmotřička celé zrnko vína, tak jak se z hroznu utrhlo, takové krásné modré, až do červena. A teď se ho kmotřička s Beruškou chopily a nesly je celé, tak jak bylo, do světnice a Brouček jim pomáhal.
„Postavte je tadyhle na stůl, to bude nejlepší!“ radil kmotříček.
Kohoutek už měl pohotově, vzal ještě kladívečko, vyrazil stopku, nasadil kohoutek a kmotřička už držela křišťálový koflíček, aby do něho kmotříček natočil. A kmotříček do něho natočil, až se to rdělo a přímo vyskakovalo.
A teď si zavdala nejdřív maminka, pak Janinka, potom kmotřička, po ní tatínek, pak kmotříček a Broučkovi a Berušce také dali, ale jenom líznout. A všichni si to převelice chválili, takové to bylo sladké! Jenom se jim to zdálo být moc silné. A tak kmotřička
povídá:
„Beruško, honem skoč na palouk se džbánem pro rosu!“ A Beruška honem skočila na palouk se džbánem pro rosu.
Kmotříček přitáhl stůl blíž ke kamnům, natočil do koflíčku vína jen polovic, dolil rosou a podával kolem. A tak si seděli a povídali
.....
Jak jednou bylo s kmotříčkem zle. Bylo to brzy po tom, když se s kmotřičkou vzali. Vyletěl hned po slunce západu, celou noc pěkně svítil, a když už k ránu letěl zas domů, tu se najednou objevila velikánská žluna a už už ho chtěla zaživa spolknout. Kmotříček se náramně lekl, ale honem se vzpamatoval, a frrr na buk! Ale žluna hrrr za ním! A tak kmotříček honem do skuliny, ale žluna zobákem hned za ním, a že byla díra malá, už ji zobákem tesala. Kmotříček se strachem celý třásl a vlasy mu vstávaly.
„Co by si kmotřička doma počala, kdyby takhle!“ a zalízal do skuliny dál a dál Ale žluna také zobákem dál a dál, až už dál nemohla a kmotřička nechala. A kmotříček chvíli ještě čekal a pak pomalounku vylézal. Ale opatrně a dobře se ohlížel, jestli tam žluna někde nesedí. Ale neseděla, a tak letěl kmotříček honem domů.
Slunce už bylo vysoko na nebi a kmotřička byla celá polekaná. Volala a plakala, lítala a běhala, dívala a ptala se, ale nikde nic, o kmotříčkovi nikdo nevěděl. Až zaběhla k Janinčinu tatínkovi. A on také nic nevěděl, ale jen aby prý kmotřička nic neplakala, kmotříček že býval poslušný a poslušné broučky že má Pán Bůh na starosti, takže se jim nemůže nic stát. A i když se jim něco stane, že je to tak dobře, že to Pán Bůh tak chtěl a že nesluší broučkům moc plakat a naříkat. Aby jen šla kmotřička domů a pěkně čekala. A kmotřička šla domů, a když jde, tu jí přichází kmotříček naproti. To měla radost!
A tak si povídali a Broučkovi se to líbilo. Jenomže se Janinka tak moc na něj dívala! Jaksi se jí jakoby bál. A tu ona se k němu obrátí:
„Nu, Broučku, kdypak Ty poletíš?“ A že mu to tak pěkně řekla a hezky se na něho usmívala, on se už tak moc nebál.
„Ó brzy!“
„Už budeš pomalu dost velký. Jen jestli umíš dost poslouchat! Uvidíme. Ale to mne snad pozveš, až ponejprv poletíš, abychom Tě vyprovodili?“ A Brouček, že pozve, maminka k tomu s radosti doložila, že už to snad bude o příštím svatém Janě.
A při tom zůstalo. Už vstávali a strojili se k odchodu.
„Ach, zas ta zima!“ naříkala maminka.
„I dá Pán Bůh, bude zas léto a zas se uvidíme,“ těšila ji kmotřička.
A počalo loučení. Pěkně se líbali a Pánu Bohu poroučeli. Už bylo skoro chladno, a tak spěchali, Janinka tam k lesu do vřesu, Brouček s tatínkem a s maminkou tam do stráně pod jalovec. Už byli vprostřed palouku, když se Brouček ještě ohlédl. Janinka už byla pryč; kmotříček, kmotřička a Beruška stáli před chaloupkou pod dubem a dívali se za nimi.
„S Pánem Bohem, kmotřičko, až zas v létě!“ vzkřikl Brouček. A už je nebylo vidět.
Už cestou povídal tatínek:
„Ne, není co odkládat. Mohla by najednou udeřit zima a bylo by s námi zle. Musíme se dát hned do práce.“ A hned se dali do práce. Nejdřív, aby měla maminka na zimu všechno připravené. A tak jí přinesli z komory všechno do kuchyňky, hrách a kroupy i jáhly a krupici a mouku, také trošku čočky, a pak ještě jiskřičku másla. Potom se hned pustili do dříví. Měli je tam na dvorku pěkně vyrovnané na výsluní. A tak ho nanesli do kuchyňky, co se tam vešlo, a k tomu ještě plnou síň, až po samé dveře. Pak vylezl tatínek po žebříčku vikýřem na půdu. Tam bylo plno suchoučkého drobného mechu. Tím strop pěkně ukryl, aby jim nebylo odshůry zima, ostatek pak sházel dolů, a dvířka od vikýře raději přibil. Loni jim je vítr vyrazil, a div že celu střechu neroztrhal. Ještě štěstí že nebyla tak zlá zima. A teď chodili kolem chaloupky, a kde byla jaká skulinka, dobře ji ucpali, takže nemohlo nikde ani profouknout. Pak zavřeli dveře na petlici, zastrčili špejlek a celé dveře zarovnali dřívím, aby jim v síni nepřekáželo. Naposledy po všem vycpali mechem okna, jak v kuchyňce, tak ve světnici, a dobře je prkénkem zabednili. Světla měli dost a dost. A teď ať si třeba mrzne! Však ono už venku burácelo! A tak se jen ještě pomodlili:
Podvečer Tvá čeládka
co k slepici kuřátka
k ochraně Tvé hledíme,
laskavý Hospodine.
Pac a pusu, „Pán Bůh s námi a zlý pryč!“ a lehli a spali a spali a spali.
Zimní spánek
A spali a spali a spali. Když se Brouček probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si.
„Maminko, dáte mně med?“
„Med? Jakýpak med? Broučku, vždyť žádný nemáme.“
„Ale víte, co nám včera Janinka poslala.“
„Včera? Janinka? I to se Ti, holečku, něco zdálo.“
„I ne, maminko. Vždyť už jste mně včera dala.“
„I toto! To se Ti zdálo. Jen se vzpamatuj! Víš, naposledy jsme byli u kmotřičky, pak jsme hned všecko ucpali, a od té doby spíme.“
„Škoda! Ale když to tak bylo!“
Brouček se skoro mračil. Tu ho napadlo:
„Tatínku, jakpak je venku? Já bych se rád podíval.“ Ale tatínek:
„Milý Broučku, je tam zima, to bys zmrzl. A vždyť máme dveře zarovnané dřívím.“
„Ale tatínku, mohli bychom se podívat oknem.“
„I to je také zabedněno a ucpáno. A šla by nám sem zima.“ A teprve, když maminka povídala, že by se také ráda podívala, jak to venku vypadá, a že by pak trochu zatopila, tak tatínek, že ano. A vstal, odbednil od okna prkýnko a Brouček mu pomáhal. Pak pomaloučku oddělali mech a tu to viděli: Samý, samý sníh, palouk pryč, stráň pryč, a nic než sníh. Na jalovci nad chaloupkou jim ho tolik leželo, že se větve až probíhaly. Sluníčko tak trochu svítilo a sníh se tak krásně třpytil a bylo pratichounko. Brouček by se byl rád ještě na to díval, ale tatínek, že tam mrzne a že musí honem zas okno zacpat a zabednit. A tak okno ucpali a zabednili.
Maminka zatím už zatápěla, a že při tom uvaří kapku polévky. A uvařila. Pěkně se pomodlili a jedli. Ale bylo jim přece trochu zima, a tak si honem zas lehli a povídali.
„Ale tatínku, jestli se u kmotřičky zachumelili?“
„Ó, nezachumelili. Oni zůstávají pod dubem.“
„Ale Janinka! Maminko, kde že zůstává?“
„Ona zůstává v mechu mezi vřesem.“
„Ona se zachumelila, viďte? A povídala, že mě vyprovodí, až ponejprv poletím.“
„I neboj se! Ať se zachumelila! Však ona si zatopí, když jí je zima.“
„A má dříví?“
„I bodejť by neměla!“
„A ona tam je sama?“
„Sama.“
„Pročpak je sama?“
„Inu, když nikoho nemá. Tatínek a maminka jí už dávno zemřeli.“
„Ó, to já bych nebyl sám!“
„I kdyby to tak Pán Bůh chtěl, to bys musel pěkně poslechnout.“
„Nechť, však Janinka má med a víno! Viďte, to víno dostala kmotřička od ní!“
„Já nevím, milé dítě. Snad.“
Tu je tatínek vytrhl:
„Broučku, myslíš opravdu, že je tam Janinka sama?“
„Když tam nikdo s ní není!“
„Copak s ní nikdo není?“
„A kdopak?“
„Pán Bůh je s ní. A její tatínek říkával, že poslušné broučky má Pán Bůh na starosti, takže se jim nic nemůže stát, a i když se jim něco stane, že je to tak dobře. A Janinka to dobře ví a poslouchá a nic se nebojí.“
„A máte ji rád, tatínku?“
„I bodejť bych neměl!“
„A Vy, maminko, také?“
„No jistě že mám.“
„A kmotřička ji má také ráda?“
„Ano, má. Broučci se mají všichni rádi.“
„A tatínku, kdy že tedy už poletíme?“
„Inu počkej, až bude zas léto. Tak asi o svatém Janě.“
„A jakpak se to dělá, když se těm lidem svítí?“
„To se nijak nedělá. To se jen lítá a oni vidí.“
„Ale jakpak, když už bolí křídla?“
„Pak se jim trochu odpočine. A hned se zas letí.“
„A tatínku, copak ti lidé dělají, když Vy jim nesvítíte?“
„Milé dítě, to já nevím, co oni si počínají. Oni snad také spí, anebo si povídají
pohádky. Ale já vždycky slýchám, že jsou neposlušní a že se jim nedobře vede.“
„Nedobře? Copak to je?“
„Inu, nemají se rádi.“
„Ale to já bych jim nesvítil, když se nemají rádi!“
„I do toho
nám nic není. Když Pán Bůh chce, abychom jim svítili, tak my jim svítíme.“
Broučkovi uvázly na mysli ty
pohádky.
„Maminko, povídejte mi nějakou pohádku!“
„Ale když já, Broučku, už žádnou neumím!“
„I víte, tu, co jste mi povídala už dávno.“
„O čempak byla?“
„O tom kocourkovi a kočičce. Víte?“
A maminka, že bude povídat, a povídala:
„Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už je tomu dávno. Kocourek byl celý krásný černý jako uhel, a kočička celá krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl celý krásný, černý jako uhel, ten druhý byl celý krásný bílý jako mléko, a ta kočička byla krásná mourovatá. Měli se rádi a byli hodní. Vždycky si pěkně hráli, anebo pomáhali tatínkovi a mamince příst. Jednou pak zjara povídala maminka: ,Děti, já půjdu s tatínkem chytnout nějakou myšku anebo něco, abyste neměli hlad. Buďte hodní a mějte se rádi. My přijdeme hned. A ještě Vám zde drobátko zatopím, aby Vám nebylo zima.'
A tak jim ještě drobátko zatopila, a šla a zavřela za sebou dveře, aby jim tam někdo nevlezl. Koťátka si pěkně hrála. Až pak kocourci, že se budou porážet. A kočička také. A tak se poráželi a poráželi, takže se ten bílý kocourek dostal dospod. Bolelo ho to a také ho to zlobilo. A tak že on si už s nimi nebude hrát. Sedl si ke kamnům, pěkně se lízal a povídal jim:
,Však hleďte, já jsem krásný bělounký jako mléko, a ne takový špinavý jako sopouch a takový černý jako uhel.'
Ale druhý kocourek: Ó, že on je mnohem krásnější, že je navlas takový jako tatínek! a kočička se teprve počala chlubit: Ó, že ona je nejkrásnější, že je černá i bílá!
A tak se začali hádat, a hádali se a hádali, a pak se začali strkat, a strkali se a strkali, až strčili do kamen. Kamna se zbořila, oheň se vysypal, ve světnici to počalo hořet, police, postel, almara, stůl, všecko to hořelo, a koťátka chtěla utéci, ale dveře byly zavřeny. A tak křičeli a křičeli, ale oheň je přece sežral. A když přišli tatínek a maminka, už byli kocourci a kočička spáleni,
i chaloupka byla spálena, a všecko bylo spáleno, protože byla koťátka neposlušná. A tatínek a maminka plakali a plakali. A tam nedaleko byl kopec, na něm pověsili zvonec a zvonili a zvonili, a už je té pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam ..... “
Brouček poslouchal. Ono se mu to líbilo. Držel maminku za ruku, říkal si bim bam, bim bam, až přitom usnul, bim bam. A tak spali a spali a spali. A spali a spali a spali, a když se Brouček zas probudil, byli tatínek a maminka vzhůru. Leželi v posteli a povídali si.
„Tatínku, kdypak už poletíme?“
„I milý Broučku, až bude léto.“
„Kdypak bude léto?“
„Kdy? Inu, až pšenice pokvete.“
„A ještě nekvete?“
„Ó, ještě ne.“
„Ale tatínku, podívejme se!“
„I ne, Broučku, vlezla by nám sem zima. Ještě nic nekvete.“
Ale když Brouček pěkně prosil a maminka se přimlouvala, a že pak trochu zas zatopí, tak vstali, odbednili prkénko, oddělali pomalounku mech, a tu to viděli: Byl večer a měsíček jak rybí oko. Už se všecko zelenalo, tam vzadu na kaštanech vykukovaly z pupenců listy a tam někde nahoře bylo slyšet skřivánka.
„Vidíš, Broučku, ještě nic nekvete. A tamhle dole, vidíš, to je pšenice. Ještě by se v ní ani vrána neschovala. To ještě dlouho nepokvete. A mrzne tam.“
Tu maminka tatínka překvapila:
„Podívej se, tamhle u potoka pod tou olšičkou, jestlipak to nejsou tři chudobky?“
A tatínek se tam podíval.
„Ach ano, to jsou tři chudobky. A tam chudobky nikdy nerostly. To tam umřeli tři broučci. Snad se někde opozdili, letos udeřila zima brzy, oni tam někam zalezli a zmrzli.“
A Brouček se dal do pláče:
„Maminko, to je kmotřička a kmotříček a Beruška, oni se zachumelili, já jsem to povídal.“
„I neplač, Broučku, to oni nejsou,“ chlácholil ho tatínek. „Beruščina chudobka by měla červený kraječek, a tady ty jsou celé bílé.“
A tak Brouček neplakal.
„A tatínku, to všady vyroste chudobka, kde zemřel brouček?“
„Všady, a kde umřela beruška, tam vyroste chudobka s červeným kraječkem.“
„A jakpak, kdyby ta žluna kmotřička sežrala, také by tam vyrostla chudobka?“
„To také.“
„A Kdepak?“
„Tam někde pod bukem v trávě.“
„A tatínku, nechytne nás ta žluna, až poletíme?“
„I snad ne. Ona je v lese, a my do lesa nelétáme. Jen když musíme přes něj, a pak, jak se Pánu Bohu líbí.“
Brouček byl zatím v myšlenkách již za lesem.
„A tatínku, také poletíme do toho velikého, krásného domu s těmi velikými dveřmi, co jste tam letěl oknem?“
„Když budeš pěkně poslouchat, také se tam někdy podíváme.“
Okno už tatínek ani nezabednil, jen je pěkně mechem ucpal. Maminka zatopila a vařila polívčičku. Vařila a uvařila, Brouček přistavil ke stolu židle a přisedli a tatínek se modlil:
Ó náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně Tě prosíme,
dejž, ať se Tě bojíme,
bojíme a posloucháme
a přitom Tě rádi máme.
A jedli a pojedli, ale jít ven, na to nebylo ani pomyšlení.
Jen se ještě jednou podívali okénkem, ale jen trošku. Bylo přece jen moc zima, a tak si honem zas lehli a povídali. A povídali, a když už nic nevěděli, chtěla maminka, aby zas spali, a tatínek už beztoho napolo spal. Ale Broučkovi se nechtělo. Že aby mu maminka povídala nějakou pohádku, a když maminka už žádnou neuměla, že aby mu povídala tu starou. A tak maminka povídala:
„Tak byl jednou jeden kocourek a jedna kočička. Už je tomu dávno. Kocourek byl celý krásný černý jako uhel, a kočička celá krásná bílá jako mléko. A měli se rádi. Tu se jim jednou narodila koťátka. Tři, dva kocourci a jedna kočička. Ten jeden byl celý krásný černý jako uhel, ten druhý byl krásný mourovatý a ta kočička byla celá krásná bílá jako mléko.“
Ale tu křičel Brouček:
„I ne, maminko!“
„A copak ne?“
„Tak to nebylo!“
„A jakpak to bylo?“
„Ta kočička nebylo celá krásná bílá jako mléko, on byla krásná mourovatá.“
„I to je jedno,“
„Ale maminko, to není jedno.“
„I je to jedno.“
Ale Brouček, že to není jedno, a dal se do pláče. Tatínek se probudil:
„Copak ten Brouček pláče?“
„Viďte, tatínku, že to není jedno?“
„A co?“
„Že byla ta kočička krásná mourovatá, viďte? A ne celá krásná bílá jako mléko.“
„Nu tak ano. Byla krásná mourovatá. Už jen spi!“
A maminka:
„Inu, vidíš, když se mi chce spát, a Ty mě pořád moříš.“ A už to honem dopovídala. „Tam nedaleko byl kopec, na něm pověsili zvonec a zvonili a zvonili, a už je pohádce konec. Bim bam, bim bam, bim bam ..... “
Brouček držel maminku za ruku a říkal si bim bam, až přitom usnul, bim bam. A spali a spali.
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|