Boháč a chudák
Byli dva bratři, jeden velmi bohatý, druhý velmi chudý. Jednou hlídal chudý svému bohatému bratru snopy na poli, a jak tak seděl pod kupkou, spatřil bílou ženu, jak sbírala klasy, jež zůstaly na záhonech, a zastrkávala je do kupek. Když pak až k němu došla, chytil ji za ruku a tázal se jí, co je zač a co tu dělá.
„Jsem Tvého bratra Štěstí a sbírám ztracené klásky, aby měl víc pšenice.“
„A prosím Tě, kdepak je moje Štěstí?“ otázal se chudý.
„Na východě,“ řekla vidma a zmizela.
I umínil si chudý, že půjde do světa hledat své Štěstí. A když jednou zrána už odcházel z domova, nenadále vyskočila ze zápecí Bída, a plakala i prosila, aby ji taky vzal s sebou.
„Oj, moje milá,“ řekl chudák, „jsi velmi slabá a cesta daleká ..... nedošla bys; ale mám tu prázdnou lahvičku,
zmenši se, vlez do ní a já Tě ponesu.“
Bída vlezla do lahvičky, a on nemeškaje zavřel ji zátkou a dobře zavázal. Potom na cestě, když přišel k jedné bažině, vyndal lahvičku,
hodil ji do bahna a tak se Bídy zbavil.
Po nějakém čase přišel do velikého města a nějaký pán ho vzal do služby, aby mu kopal sklep.
„Plat žádný Ti nedám,“ řekl, „ale co při kopání najdeš, bude Tvé.“
Když tak nějaký čas kopal, našel hroudu zlata. Podle úmluvy náležela jemu; ale on dal přece polovic pánovi a kopal dál. Konečně přišel na železné dveře,
a když je otevřel, byl tu podzemní sklep a v něm nesmírné bohatství.
Tu slyší z jedné skříně ve sklepě hlas:
„Otevři, pane můj, otevři!“
I pozdvihl víko a ze skříně vyskočila krásná panna, celá bílá, poklonila se mu a řekla:
„Jsem Tvoje Štěstí, jež jsi tak dlouho hledal; odedneška budu s Tebou i s Tvou rodinou.“ Nato zmizela.
On se pak o to své bohatství opět podělil se svým bývalým pánem, i zůstal přesto nesmírným boháčem, a jmění jeho den ode dne se množilo. Přitom však nikdy nezapomněl na svou milou nouzi a činil chudým toho města mnoho dobrého.
Jednoho dne procházel se po městě a potkal svého bratra, jenž sem přijel za svým obchodem. I vzal ho s sebou domů a vypravoval mu obšírně všecky
své příhody: jak viděl jeho Štěstí na poli klásky sbírat, jak a kde se své Bídy
zprostil, a jiné věci. Hostil ho u sebe několik dní a potom mu dal na cestu
mnoho peněz, jeho ženě i dětem mnoho darů, a rozloučil se s ním bratrsky.
Ale bratr jeho byl neupřímný a záviděl mu to Štěstí. Ubíraje se domů, neustále přemýšlel, jak by na
svého bratra mohl zase Bídu poslat. Tak nakonec přijel k tomu místu, kde jeho bratr lahvičku v bahně pochoval, hledal, dlouho hledal, až ji zase našel, a hned otevřel. V okamžení vyskočila Bída ven, před očima jemu rostla, začala kolem něho radostně skákat, objala ho, líbala i děkovala mu, že ji z vězení vysvobodil.
„A za to vděčna budu Tobě i Tvé rodině až do smrti, a nikdy Vás neopustím!“
Darmo se závistník vymlouval, darmo ji posílal k prvnímu pánu: nikterak se již nemohl Bídy zbavit, ani prodat, ani darovat, ani zakopat, ani utopit, neustále mu byla v patách. Zboží, které si domů vezl, pobrali mu na cestě loupežníci; a když se dostal domů žebrotou, nalezl místo svého stavení hromadu popela, a z pole mu zatím úrodu všecku
spláchla voda. A tak nezůstalo závistivému boháči nic než jenom ..... Bída!
Pokud se Vám pohádka líbila, zvažte prosím, jestli by se Vám chtělo těmto
pohádkám pomoci. Dělám je už několik let a velice by mne potěšila nějaká Vaše
podpora. Podívejte se prosím, zde
krátce píši o jakou podporu jde.
Předem velice děkuji a zároveň přeji příjemné další počteníčko
♥.
|